Článek
V ulicích Karlových Varů, kde se vzduch obvykle nese ve znamení elegance filmových hvězd a šepotu minerálních pramenů, je nyní cítit ticho. U hotelu Thermal a hlavní pošty hoří svíčky. Květiny, vzkazy, fotografie. Lidé přicházejí tiše, témře jako by se báli vyrušit ducha muže, který tu po desetiletí vládl s nenapodobitelným šarmem. Jiří Bartoška, herec, prezident festivalu, charismatik, který se stal synonymem města, odešel. A s ním i kus české kulturní identity, jež přesáhla hranice.
Pro cizince je Bartoška zajímavým paradoxem. Ztělesňoval to, co svět o Češích často nevidí: neokázalou hrdost, schopnost budovat mosty mezi Východem a Západem bez ztráty vlastního hlasu. Když v roce 1994 převzal spolu s Evou Zaoralovou vedení Mezinárodního filmového festivalu, byla to instituce na pokraji zániku. Dnes je KVIFF výkladní skříní středoevropské kinematografie, místem, kde se potkávají Scorsese s menšími, ale o to odvážnějšími tvůrci z Ukrajiny či Íránu. „Udělal z Varů bránu,“ říká ministr Petr Kulhánek. A má pravdu: kdo prošel touto branou, už nikdy neviděl Českou republiku jen jako zemi pivních zahrad a gotických věží.
Bartoškův talent byl však víc než manažerský. Byl to herec, který dokázal být ve stejné chvíli tragikem i klaunem. Vzpomínka na něj v Karlových Varech není pompézní, ale lidská. „Říkal mi kocoure,“ směje se primátorka Andrea Pfeffer Ferklová, když popisuje jeho přísnost při přípravě festivalových večerů v Grandhotelu Pupp. „Když zakázali kouření, dělal, že o ničem neví. Byl to frajer,“ dodává. I v tom byl typicky český: uměl obejít pravidla s elegancí, jež hraničila s uměním.
Zajímavé je, jak se jeho odkaz promítá do současných sporů. Petice za přejmenování Moskevské ulice na jeho počest není jen gestem vděku. Je to symbolické přepsání dějin. Ulice, jež nesla jméno spojené s imperiální minulostí, by teď měla nést jméno muže, který Česko reprezentoval bez komplexů. „Bartoška si to zaslouží víc než kdokoli jiný,“ píší signatáři. A mají pravdu: v době, kdy Evropa hledá nové narativy, je příběh českého herce, který vybudoval festival světového formátu, přesně tím příběhem, jenž stojí za vyprávění.
Jeho boj s rakovinou, který se táhl léta, přidává k portrétu další rozměr. I když mu lékaři doporučovali klid, on přijel do Varů. V roce 2024, těsně před smrtí, ještě stihl předat cenu. Byl to akt téměř shakespearovský: člověk, který věděl, že umírá, ale odmítl opustit jeviště. „Divadlo je živé umění,“ říkal. Stejně živý byl i jeho vztah k publiku. Když během covidu museli festival zrušit, mluvil o tom jako o „morové ráně“. Ale věděl, že příští ročník bude zase plný světel.
Bartoška dokázal, že i malá země může hostit velké příběhy. A že kultura není jen zábavou pro fajnšmekry, ale oxygenem pro společnost.
„Je v srdcích všech Čechů,“ říká Anna Davídková u Thermalu. Možná ale i v srdcích těch, kdo sem přijíždějí z ciziny. Protože příběh Jiřího Bartošky není jen o filmu. Je o tom, jak se skromnost potká s velkorysostí, humor s odvahou, a vytvoří něco, co přetrvá.
