Článek
Sověti přišli v srpnu 1968 jako rakovina. Půl milionu vojáků Varšavské smlouvy, ideologický blitzkrieg, který rozdrtil Pražské jaro pod pásy tanků. Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ byl uškrcen v kolébce. Nastalo ticho – dusivá normalizace, stalinská rigor mortis. Čechům a Slovákům bylo přikázáno pokleknout. Zapomenout. Stát se duchy ve vlastní zemi.
Ale duchové neumírají. Hnijí.
Zápasy: Vzpoura ve třech třetinách
Na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1969 se československý tým dvakrát střetl se Sověty. První zápas, výhra 2:0, byla jiskrou. Druhý, vítězství 4:3 dne 28. března, Molotovovým koktejlem. Byli to avataři. Každá střela byla kulkou mířenou na Kreml. Každý zákrok brankáře štítem proti tankům T-55 stále zaparkovaným na Václavském náměstí.
Hráči znali svou roli. Jiří Holík, útočník s očima z pazourku, později řekl: „Lidé potřebovali Rusům ukázat, že nejsme zlomení.“ A tak nehráli pro slávu, ale pro pomstu. Za studenty bité v ulicích. Za Jana Palacha, který se upálil na protest. Za nevyřčené heslo: Jsme tady. Jsme tady. Jsme tady.
Nepokoje: Když led roztál v oheň
Po druhém vítězství Praha explodovala. Půl milionu lidí zaplavilo ulice, tsunami potlačovaného hněvu. Ničili sovětské symboly – kanceláře Aeroflotu, kasárna, Leninovy sochy. Létaly cihly, plameny olizovaly oblohu a na okamžik bylo město karnevalem anarchie.
Režim to samozřejmě rozdrtil. Nepokoje se staly záminkou pro čistky, pro upevnění Husákovy diktatury. Dubček, padlý reformátor, nazval tyto zápasy „reprízou prohrané války“. Ale války nejsou prohrané, dokud duše stále hoří. Češi a Slováci dokázali, byť jen na jednu noc, že okupace nemůže uhasit jejich oheň.
Paradox
Zde leží tragédie: vítězství na ledě urychlilo porážku v ulicích. Režim utáhl oprátku a proměnil triumf týmu ve vlastní propagandu. Hráči se stali loutkami, jejich úspěch – nástrojem režimu. A přesto v kolektivní paměti tyto zápasy zůstávají zábleskem světla v dlouhé sovětské noci. Připomínkou, že i v kleci může duch řvát.
Trumpův karneval absurdit
Donald Trump, Barnum geopolitiky, se vrátil do Washingtonu s cirkusem plným hrozeb – včetně vtipných narážek na připojení Kanady jako „51. státu“. Vtip? Hrozba? Pro Kanaďany, jejichž identita je založena na tom, že nejsou Američany, to byl úder do břicha zabalený do úsměvu. Muž, který nazval NATO „zastaralým“, teď dychtivě pokukoval po jejich lesích, jejich ropě, jejich hrdosti.
Ale Kanada nebojuje tanky. Bojuje hokejkami.
Zápas: Klaunská show se zuby
Finále NHL 4 Nations Face-Off bylo směsí frašky a opery. Kanaďané vyhráli nad Američany 3:2 v prodloužení v Bostonu a zápas připomínal gladiátorský souboj. Antémy byly zbraněmi – Kanaďané bučeli na „The Star-Spangled Banner“, Američané na „O Canada“. Zpěvačka Chantal Kreviazuk pozměnila text hymny a vysmála se Trumpovi: „that only us command.“
A premiér Justin Trudeau, vždycky lišák, tweetoval: „Nemůžete nám vzít naši zemi – a nemůžete nám vzít naši hru.“
Ironie měkké síly
Co odlišuje rok 1969 od roku 2024, je absence krve. Žádné cihly létající na okna ambasád. Žádná tajná policie. Kanada vzdoruje vtipem, pozměněnými slovy, přesností střely Connora McDavida. Ale pod zdvořilostí je ocel. Trumpova cla mohou ochromit jejich ekonomiku – 80 % kanadského exportu směřuje na jih. Hokej se tak stává poslední baštou, kde křičí: To je naše. Nemůžete to mít.
Dějiny jsou kolo. Sověti padli. Trump padne. Nové impérium povstane. Ale kluziště zůstane.
Někde, v budoucnosti, která ještě není napsána, jiný národ vstoupí na led. Jiný outsider se postaví Goliáši. Jiný puk se stane symbolem.
