Článek
Irská rapová skupina Kneecap, známá svými kontroverzními texty a provokativním postojem vůči britskému státu, rozpoutala během svého vystoupení vlnu emocí, solidarity i policejního dohledu.
Na pódiu zazněl několikrát zpěv „Fuck Keir Starmer!“, tedy „Do hajzlu s Keirem Starmerem!“, což je jméno vůdce britské labouristické strany a aktuálního premiéra. Skupina se otevřeně postavila za práva Palestinců, během koncertu se v davu třepotalo přes 200 palestinských vlajek, a člen kapely Mo Chara, který čelí obvinění z podpory terorismu kvůli držení vlajky Hizballáhu na jiném koncertě, vystoupil jako svobodný muž — přestože mu nadále hrozí soudní proces.
Britská policie nyní vyšetřuje, zda Kneecap během svého vystoupení nespáchali trestný čin. BBC pak následně odmítla přímý přenos koncertu a mnoho politiků kritizovalo organizátory festivalu, že nechali takový akt „nenávisti“ zaznít veřejně. Co ale Kneecap skutečně udělali, bylo to, že si vzali zpět mikrofon jako nástroj pravdy.
Je to starý příběh, ale pořád stejně palčivý: král si vykračuje v neviditelném rouchu, zatímco ostatní se bojí promluvit — až jedno dítě zakřičí: „Je nahý!“ V roce 2025 to nebylo dítě. Byl to Kneecap. A nebyla to pohádka. Byla to realita politického systému, který se dusí vlastní přetvářkou — a mikrofon mu nastavili umělci, kteří se nebojí říct pravdu tam, kde ostatní mlčí.
Vystoupení Kneecapu na Glastonbury bylo všechno možné: hlučné, vzpurné, dvoujazyčné, vzteklé — ale především bylo upřímné. Ten typ radioaktivní upřímnosti, která neštrykuje kolem témat, ale servíruje moc bez obalu: Vaše lži jsou vidět.
A reakce establishmentu? Předvídatelná jako déšť nad Somersetem — policejní šetření, vládní nesouhlas, obvinění z nevhodnosti. Protože v době, kdy se i jazyk filtruje skrz algoritmy, je „Fuck Keir Starmer“ na pódiu větší hrozbou než export zbraní do diktatur.
Glastonbury, navzdory své komerční patině a středostavovskému publiku, občas nezapomene na své kořeny: bláto, hudbu a rebelii. A když pustí na pódium kapelu jako Kneecap, znovu se rodí jeho radikální duše.
Co udělal Kneecap tak strašného? Pojmenovali impérium. Ukázali na kolonialismus — ne jako na minulost, ale jako na živou, krvácející realitu od Belfastu po Gazu. Vysmívali se moci, ne satirou, ale hněvem. A veřejně kritizovali lídra, který lavíruje mezi morálkou a průzkumy tak ladně, až to bolí.
Ironie? Tři Irové, rapující v irštině, jsou teď potenciálně vyšetřováni — ne za podněcování k násilí, ale za podněcování k nepohodlí. Za to, že použili hudbu ne jako kulisu, ale jako molotovův koktejl. Jak rychle se britský stát umí proměnit z obránce svobody slova na hlavního cenzora, když slova nejsou monarchistická, centristická nebo decentně „vyvážená“.
Není to poprvé, co britská společnost reaguje panikou na hudební provokaci. V roce 1977 vyvolala skupina Sex Pistols celonárodní pobouření svou skladbou God Save the Queen, která vyšla během oslav stříbrného jubilea královny Alžběty II. a označila monarchii za „fašistický režim“. Desky byly stáhovány z obchodů, BBC píseň zakázala a kapela byla médii lynčována jako hrozba pro národní morálku.
Dnes, o téměř padesát let později, čelí Kneecap podobnému mechanismu hysterie – ale místo útoku na monarchii útočí na licoměrnost státní moci, podporu kolonialismu a kriminalizaci odporu. V obou případech to byli hudebníci, kdo první řekl nahlas, co si mnozí jen šeptali – a společnost na to reagovala přesně tak, jak autoritářství vždy reaguje: pokusem umlčet je.
Není náhoda, že nad hlavami vlála záplava palestinských vlajek. Není náhoda, že BBC odmítla stream. Není náhoda, že dav bouřil. Umění ve své nejlepší formě vytváří solidaritu přes hranice — a Glastonbury se na chvíli proměnilo ve svobodnou republiku odporu.
Moc chce, aby byli umělci neurčití, „apolitičtí“, nejlépe značkově sterilní. Ale ti, kteří zůstali v dějinách — Nina Simone, Bob Marley, Rage Against the Machine, Fela Kuti, Public Enemy, Joan Baez, The Clash, Gil Scott-Heron, Victor Jara, Tracy Chapman, Patti Smith, Manu Chao, Kendrick Lamar, Pussy Riot, Billy Bragg, Bob Dylan, Sinéad O’Connor — se nikdy neptali, jestli jejich slova jsou vhodná.
Tvořili, protože mlčení bylo nesnesitelně hlasité. Ať už zpívali o občanských právech, policejním násilí, válkách, kolonialismu nebo patriarchátu, jejich hudba se stala manifestem vzdoru — soundtrackem revolucí, pochybností i naděje.
Glastonbury v tu chvíli nebyl koncert. Byl to politický zásah. Veřejný soud. Kolektivní výkřik proti státnímu násilí, justičnímu pokrytectví a historické amnézii impéria. Zatímco policie „analyzuje záznamy“ a politici hrají šokované, dav tančil, skandoval, mával vlajkami — ne jako fanoušci, ale jako spolubojovníci.
Nahý král má nový problém. Lidé mají rytmus, podle kterého pochodují.
A už nešeptají.
