Článek
Na Alej obětí totality, 27. června, v čase, kdy by se člověk mohl domnívat, že se v Praze dýchá vzduch piety a hlubokého zamyšlení nad oběťmi minulého režimu, pronesl Jeho Eminence kardinál Dominik Duka slova, která zanechávají v ústech pachuť. Slova, která, ačkoliv se snaží navodit dojem sebereflexe a pokory, ve skutečnosti odhalují hluboce zakořeněnou posedlost, jež je v ostrém kontrastu s duchem místa i s poselstvím, které by církev měla nést.
Kardinál Duka začíná svou promluvu vznešenými myšlenkami o zpytování svědomí, o statečných, kteří se nezlomili, a o těch, kteří podlehli. Vzpomíná na Karla Kryla, na položené věnce, na dluh, který máme vůči obětem komunismu. Až potud je vše, zdá se, v pořádku. Pak se však jeho řeč stočí k původu komunismu, k Marxovi a Engelsovi, k „genocidě slovanských národů“ a „vlastního židovského národa“ – což je už samo o sobě zjednodušující a problematické historické čtení. Ale to je jen předehra k momentu, který celou promluvu nejenže znehodnocuje, ale posouvá ji do roviny absurdní a urážlivé.
A pak to přijde: „Milada Horáková se nemusela stát transmužem, protože muž a žena je člověk a člověk je bytost rozumná, bytost schopná lásky, ale také bytost schopná odvahy a statečnosti, dát život za druhé.“
Zde se musíme zastavit. Zde se musíme nadechnout. A zde musíme položit otázku: Co, proboha, má Milada Horáková, symbol nezlomné vůle, statečnosti a oběti v boji proti totalitě, společného s transsexuály? Jakým myšlenkovým procesem, jakou logickou piruetou se kardinál Duka dostal od uctění památky mučednice komunistického režimu k lacinému výpadu proti transsexuálním lidem?
Symbol, ne karikatura
Milada Horáková byla právnička, politička a oběť justiční vraždy komunistického režimu. Její proces byl fraškou, její poprava brutálním aktem moci. Její jméno je synonymem pro statečnost tváří v tvář zlu, pro neochvějnou víru ve spravedlnost a svobodu. Její odkaz je posvátný pro každého, kdo si váží lidské důstojnosti. Připomínat ji v souvislosti s jakýmkoli moderním „problémem“, natož s identitou transsexuálních lidí, je nejen neuctivé vůči její památce, ale je to i manipulativní a cynické.
Milada Horáková se nestala transmužem, protože žila v jiné době, čelila jiným výzvám a její boj byl o přežití elementárních lidských práv a svobod. Její pohlaví ani genderová identita nebyly nikdy předmětem diskuse, protože to nebylo relevantní pro její oběť. Duka, zdá se, používá její jméno jako pouhý rekvizit, jako klacek, kterým může udeřit do skupiny, kterou zjevně považuje za problémovou. Je to diskurzivní násilí, které zneužívá památku hrdinky k šíření předsudků.
Proč zrovna LGBTQ+?
Není to poprvé, co se kardinál Duka vyjadřuje k otázkám sexuality a genderu způsobem, který vyvolává kontroverze. Jeho rétorika se často soustředí na „tradiční rodinu“, „přirozený řád“ a varování před „ideologiemi“, které ohrožují tyto hodnoty. Ale proč taková posedlost? Proč se zrovna otázky LGBTQ+ stávají ústředním bodem jeho veřejných promluv, často na úkor naléhavějších sociálních či etických problémů?
Je snad hrozba „transmužů“ větší než hrozba chudoby, válek, ekologické krize, nebo dokonce korupce, která se nevyhýbá ani církevním kruhům? Zdá se, že pro některé církevní představitele je snazší definovat „nepřítele“ v podobě marginalizované skupiny, než se kriticky podívat do vlastních řad a čelit skutečným výzvám. Tato posedlost naznačuje buď hluboké nepochopení moderního světa, nebo záměrnou strategii odvrácení pozornosti od interních problémů.
Církev jako útočiště a úkryt: Tisíce případů, ne výjimky
Kardinál Duka hovoří o zpytování svědomí. Dovolme si tedy takové zpytování i ve vztahu k jeho slovům. Katolická církev, instituce, kterou Duka reprezentuje, má dlouhou a složitou historii s homosexualitou. Není žádným tajemstvím, že po staletí sloužila jako útočiště a často i úkryt pro homosexuály, kteří nemohli žít svou identitu ve světském světě. Tisíce případů, které nejsou výjimečné, ale spíše systémové, svědčí o tom, že homosexualita byla a je přítomna v řadách kněží, řeholníků a řeholnic po celém světě.
Tato realita je v ostrém kontrastu s veřejnou doktrínou církve, která homosexualitu označuje za „objektivně neuspořádanou“. A právě zde se dostáváme k největšímu pokrytectví. Jak může instituce, která v sobě po staletí hostila a často i potlačovala homosexualitu, vinit jiné skupiny z „hříchu“ a „neřádu“? Jak může kritizovat „ideologie“, když sama po staletí vytvářela a udržovala systém, který nutil lidi k životu v tajnosti a rozporu se sebou samými?
A co teprve skandály sexuálního zneužívání? Tyto tisíce případů po celém světě, často spáchané na dětech a mladistvých, odhalily temnou stránku církve, kde moc a mlčení umožnily strašlivé zločiny. Mnoho z těchto případů zahrnovalo zneužívání ze strany homosexuálních kněží, což však neznamená, že homosexualita je příčinou zneužívání. Příčinou je zneužívání moci, nedostatečná kontrola a kultura mlčení. Přesto se tyto skandály staly pro některé záminkou k dalšímu stigmatizování homosexuálů, namísto aby se církev zaměřila na systémové selhání a ochranu obětí.
Ježíšova cesta: Láska, ne odsuzování
Kardinál Duka ve své promluvě cituje Otčenáš, modlitbu, která je srdcem křesťanství. Ale jak se jeho slova slučují s poselstvím Ježíše Krista? Ježíš, jak ho známe z evangelií, se nikdy nevyjadřoval k homosexualitě. Místo toho se soustředil na lásku k bližnímu, na soucit s marginalizovanými, na odpuštění a na kritiku pokrytectví mocných. Ježíš se stýkal s hříšníky, s celníky a prostitutkami, s těmi, které společnost odsuzovala. Nikdy nikoho neodsuzoval za to, kým je, ale vyzýval k proměně srdce a k lásce.
Kardinál Duka, a s ním i mnozí další v církvi, zdá se, zapomínají na tento základní princip. Místo aby objímali ty, kteří jsou na okraji, místo aby nabízeli útočiště a přijetí, volí cestu odsuzování a segregace. To je v přímém rozporu s duchem evangelia. Ježíš byl proti tomuto druhu odsuzování. Jeho poselství bylo o milosti, ne o zákonech, které rozdělují lidi na „dobré“ a „špatné“ hříšníky.
Pravda a pokání, ale jaká?
Kardinál Duka říká: „Je zapotřebí mluvit pravdu a neptat se zda bude potlesk a nebo výsměch.“ A dodává: „Mnoho jsme zanedbali a Bůh nám odpustí, je možnost pokání a jít dál.“
Ano, je zapotřebí mluvit pravdu. Ale jakou pravdu? Pravdu, která zneužívá památku Milady Horákové k útokům na transsexuály? Pravdu, která ignoruje vlastní historii církve a její složitý vztah k sexualitě? Pravdu, která je v rozporu s poselstvím lásky a přijetí, které by církev měla hlásat?
Skutečné pokání by začalo uznáním, že církev, a její představitelé, se v minulosti i současnosti dopustili mnoha chyb a nespravedlností. Skutečné pokání by znamenalo přestat stigmatizovat a odsuzovat, a začít objímat a přijímat. Skutečné pokání by znamenalo zaměřit se na skutečné problémy světa a na poselství evangelia, které je o lásce, soucitu a spravedlnosti pro všechny, bez výjimky.
Dokud se tak nestane, slova kardinála Duky, ačkoliv pronesená na posvátném místě a s odkazem na vznešené ideály, budou znít dutě a pokrytecky. A Milada Horáková, která dala život za svobodu, si zaslouží mnohem více než být zneužita v laciném kulturním boji.
