Článek
Je to podívaná pozoruhodná, to druhé období Trumpovy administrativy, vichřice výkonných nařízení, propouštění a lehkomyslného pošlapávání zákonů a norem. Dalo by se to nazvat karnevalem chaosu, divadlem krutosti namířeným proti nemocným, chudým a hladovým, vše řízené tak, aby omráčilo a paralyzovalo to, co zbylo z opozice.
A uprostřed tohoto víru stojí muž – miliardář, nevyspalý a možná chemicky posílený, který si v Oválné pracovně počíná jako moderní Caligula, rozdává napůl uvařené politické teorie, vyhrožuje soudcům a tweetuje s frenetickou energií hráče na stimulantech. Pořádá tiskové konference s dítětem na ramenou, jako by světu připomínal, že jeho uchopení pravdy je stejně vratké jako rovnováha batolete.
Jsou tací, říká se, kteří tuto podívanou považují za hluboce impozantní. Já, abych řekl pravdu, nikoli. A tak se vracíme k frázi „šok a úžas“, termínu, který kdysi používala Bushová administrativa, opilá vlastní arogancí, dychtivá rozbít normy a vyhlásit novou éru. Jak to dopadlo, víme – v píscích Iráku. A teď se zdá, že Trumpova druhá éra směřuje k podobnému konci.
Vezměme si například deficity. Trump, který se kdysi hrdě prohlásil za „krále dluhu“, nyní vládne nad vládními výdaji, které ve srovnání s jeho předchůdcem vypadají jako šetření. Čtyři miliardy dolarů denně navíc oproti Bidenově administrativě – to je cena této nové éry. A přesto jsou slibované škrty v Medicaid a SNAP, likvidace programů pro chudé, ospravedlňovány jako nutné oběti pro daňové úlevy bohatým. Zvláštní forma populismu, že?
Pak je tu otázka zákonnosti, nebo spíše její absence. Výkonná nařízení jsou vydávána s bezohlednou lehkomyslností, jen aby je soudy zrušily. Moc nad rozpočtem, to posvátné právo Kongresu, je brána jako hračka. Ale ani tento Nejvyšší soud, se svou konzervativní většinou, pravděpodobně nepromění Kongres v pouhou razítkovací mašinérii. Chaos, jak se zdá, není prostředkem k dosažení cíle, ale cílem samotným – podívanou selhání maskovaného za sílu.
Imigrace, to věčné téma kampaní, zůstává z velké části nezměněna. Hranice jsou klidné, deportace vleklé a slibovaná zeď zůstává spíše metaforou než realitou. Zahraniční politika mezitím nabrala surrealistický obrat. Gaza má být etnicky vyčištěna a předána Jaredu Kushnerovi k ziskuchtivým podnikům. Grónsko má být napadeno a okupováno. A ve východní Ukrajině jsou Putinovy výboje předem požehnány, bez jakýchkoli ústupků na oplátku. To je tedy vyjednavač!
Inflace, ten další velký strašák voličů, dál roste. Vejce, ta skromná základní potravina, nyní stojí princovských osm dolarů za tucet. A přesto administrativa prosazuje politiku – nižší úrokové sazby, vyšší cla – která problém jen zhorší. Intelektuální zmatek, jak to s obvyklou jemností popisuje Wall Street Journal, je hluboký.
I v oblastech, kde by si administrativa mohla nárokovat morální převahu, jako jsou snahy o omezení rasové a genderové diskriminace v programech DEI, se podkopává zbytečnou bigotností. Transgenderové osoby jsou zvláště terčem posměchu, což poskytuje dostatek munice pro právní výzvy. Jistě, existovaly principiálnější argumenty, ale bigot, jak se zdá, nemůže jinak než bigotnit.
A pak jsou tu jmenování – galerie absurdit. RFK Jr., muž, který pohrdá vakcínami, je postaven do čela vakcinační politiky. Tulsi Gabbard, která dává přednost KGB před CIA, je pověřena otázkami zpravodajství. A Mexický záliv, ta prastará vodní masa, má být přejmenován podle rozmaru, přičemž těm, kdo nesouhlasí, budou odebrány tiskové akreditace. Jako by si administrativa vzala k srdci legendu o Caligulovi a jeho koni, přijímajíc absurditu jako vládní filozofii.
Šok a úžas, ano. Ale úžas, jak jsme se již naučili, není náhradou za vládu.
