Článek
Mlčenlivá, a přesto rezonující. Vybízí nás, abychom si připomněli nejen historickou cestu českého národa ke svobodě, ale i neustálý evropský zápas mezi svědomím a nátlakem.
Dne 6. července 1415 byl Jan Hus, český kazatel a učenec, upálen na hranici z rozhodnutí Kostnického koncilu. Jeho zločin? Kázání o reformě církve – nebezpečné tvrzení, že pravda je nadřazena autoritě.
Více než století před Lutherem přibil svých 95 tezí na vrata ve Wittenbergu, Hus položil teologické a morální základy pozdější reformace. A ještě něčeho nebezpečnějšího: myšlenky, že jednotlivec má právo i povinnost vzdorovat institucionalizovaným lžím.
Dnes, v roce 2025, ten oheň – jak doslovný, tak metaforický – stále hoří. Ne v podobě inkvizičních procesů, ale v rostoucím žáru populismu, dezinformací a eroze pravdy v našich demokraciích.
Hus – český rebel s evropským přesahem
Jan Hus byl v mnoha ohledech archetypem disidenta dávno předtím, než toto slovo vzniklo. Jako rektor univerzity a kazatel v Betlémské kapli kázal návrat církve k evangeliu, odmítání korupce a kázání v lidovém jazyce – což byl akt demokratické víry v lid, nikoliv jen v jeho vládce.
Žil v době schismat, koncilů, žoldnéřů a morových ran. A přesto v tomto středověkém chaosu zformuloval myšlenku, která zní i dnes radikálně moderně: že nikdo – ani papež – nestojí nad pravdou.
Jeho proces byl zinscenován a výsledek předem určen. Přesto neodvolal. Odsouzen k smrti, prohlásil: „Neodvolám, byť by mi kaple zlata nabízeli.“ Byl upálen. Z jeho popela povstalo povstání – husitské války, protestantské hnutí a nakonec i moderní česká národní identita, jejímž duchovním symbolem se Hus stal.
Není třeba velké představivosti, abychom našli paralely s dnešní Evropou.
Od Prahy po Paříž
Napříč kontinentem sledujeme, jak se instituce opět otřásají pod tlakem populismu. Od AfD v Německu, přes Národní sdružení Marine Le Penové ve Francii, až po Orbána v Maďarsku a rostoucí neliberální proudy v Polsku a na Slovensku – Evropa čelí obrození sil, které definují pravdu nikoli podle faktů, ale podle identity. A otec všech, Donald Trump v USA…
Tohle je éra „postpravdy“ – a právě v ní je Jan Hus aktuálnější než kdy dřív.
Stejně jako za jeho časů čelí i dnešní svědomití jedinci – novináři, studenti, soudci – pronásledování, pomluvám a tlaku mlčet. Pravda už není samozřejmostí. Je zpochybňována, překrucována, pohřbívána pod lavinami propagandy.
Právě v takovém prostředí populismus vzkvétá. Vydává se za obránce tradice, ale tradici překrucuje. Vystupuje jako odpůrce elit, ale sám se stává jejich nejcyničtějším nástrojem. Usiluje o to nahradit kritické myšlení kulturní doktrínou a pluralitu kmenovou loajalitou.
A přesto, jak nám Husův život připomíná, svědomí má svou vlastní logiku – neústupnou, osamělou, často bolestnou.
Odkaz pro svobodné smýšlení
Pro českou společnost se Hus stal nejen náboženským symbolem, ale také světským světcem pravdy, svobody a integrity. Za Rakousko-Uherska ho oslavovali národní obrozenci.
Masaryk ho vnímal jako předchůdce české demokracie. Havel převzal jeho heslo „Pravda vítězí“ – motto, které dnes nese prezidentská standarta – a dal mu nový význam v zápase s komunistickou totalitou.
Ale pravda není pasivní síla. Nezvítězí sama od sebe. Musí být vyslovena, bráněna, žita. Hus nás učí, že pravda bez činu je prázdnou ctností – a čin bez pravdy vede k tyranii.
Úkol pro dnešek
Co by dnes Hus řekl? Nevybíral by si strany podle ideologie, ale podle zásad. Zřejmě by pranýřoval pokrytectví liberálních elit stejně jako demagogii populistů. A připomněl by nám – klidně, neústupně – že úlohou občana v demokracii není slepá poslušnost, ale zkoumání a odvaha myslet.
Hus nežil, aby spatřil svět, jaký si přál. Možná ho neuvidíme ani my. Ale boj za pravdu není o vítězství. Je o svědectví.
Dne 6. července, když si Češi připomínají upálení Jana Husa, nevzpomínají jen na křivdu minulosti. Dotýkají se jedné z nejhlubších evropských tradic: tradice svědomitého odporu, odvahy jednotlivce a víry, že pravda stále něco znamená.
V době, kdy populisté pálí fakta místo kacířů, nám Jan Hus připomíná, že dějiny se sklánějí nejen ke spravedlnosti, ale i k těm, kdo jsou ochotni za pravdu trpět.
Buďme ho hodni.
