Článek
Český národ brblá. Ekonomická situace je prý neutěšená, vláda věci nezvládá, politikům jde jen o voličské hlasy.
Dřív, než se současná vláda mohla vůbec ujmout vedení státu, musela se vypořádat se zcela mimořádnými okolnostmi, jaké žádná z předchozích vládních garnitur řešit nemusela. Všechny předchozí vlády si v podstatě jen předávaly štafetu, kterou obarvily podle vlastního praporu. Občanům to vyhovovalo, koneckonců tenhle národ je zvyklý nelámat si hlavu nejrůznějšími nařízeními a opatřeními. Češi jsou přeborníci ve vymýšlení kliček a smyček, kterými lze obejít jakákoli nařízení, usnesení a předpisy. Zákon nevyjímaje. Ještě v jedné věci Češi vynikají: za ideu bojují jen do té chvíle, dokud nezískají mocenské postavení. Velmi často dokonce ani nebojují za ideu vlastní, ale proti ideám dosavadních držitelů moci. Je to pohodlnější. Jakmile se stanou starostlivými vůdci, pilně střeží a rozšiřují dobyté pozice.
Nelze popřít, že současná česká společnost musí řešit spoustu obtíží téměř ve všech oblastech: vzdělávání, sociálního zabezpečení, zdravotnictví, ekonomiky. Ale jsou Češi opravdu takoví chudáčci, za jaké se považují?
Silnice jsou přeplněny automobily. Automobily relativně mladými, i když málokdo ze střední vrstvy obyvatel si pořizuje každých pět let úplně nový vůz. Za to v téměř každé rodině je minimálně jedno, spíše dvě až tři auta. Mnoho rodin si stále dopřává luxus vlastnictví víkendových domů (chaty, chalupy) a každoroční zahraniční dovolené. Většina lidí má slušné bydlení, i když ne každý bydlí ve vlastním. Jezdí lyžovat na hory, dětem mohou dopřát kroužky a členství ve sportovních oddílech dle jejich nadání a zájmu. To všechno je finančně velmi náročné. A přesto se tito lidé považují za chudé.
Ano, existují rodiny, které si nemohou dovolit koupi auta, dovolenou vybírají co nejlevnější a své děti vybaví do školy raději větší svačinou, protože prostě nemají dost peněz na zaplacení školních obědů. Zvláště pro rodiny s více dětmi není jednoduché pořídit všechny školní pomůcky podle současných nároků vyučujících.Vypravit dítě na školu v přírodě, lyžařský nebo plavecký výcvik je pro ně zcela nemožné. Ano, tenhle stát má ve školství a sociální oblasti hodně co zlepšovat. Ale na finanční pomoc potřebným se musí vytvořit patřičné rezervy. Jak to udělat?
V dobách socialismu měli všichni občané našeho státu sociální zabezpečení jisté. Platili za to omezením občanské svobody. Proto závistivě šilhali do zemí na západ a jih od našich hranic. Svoboda žít svůj život podle vlastních představ, nemuset se nikomu zodpovídat a ospravedlňovat svoje rozhodnutí, vzít svůj osud do vlastních rukou, to je nádherné. Ale zároveň to s sebou přináší velkou zodpovědnost. Když svoboda konečně po mnoha desetiletích znovu zavítala i do české kotliny, spousta lidí se radostně nadechla a pustila se nadšeně do budování vlastních podniků. S důvěrou ve vlastní schopnosti začali přetvářet socialistické hospodaření na kapitalistické. Někdo uspěl, někdo se spálil, někdo propadl. Ono se totiž nedalo řídit radami pamětníků poměrů ve třicátých letech 20. století, nedala se beze zbytku použít ani doporučení soudobých zahraničních přátel, a už vůbec se nedalo spolehnout na stejně nezkušené podnikatele z dalších postkomunistických států. Češi, uvyklí na sociální jistoty, státem zabezpečené bezplatné vzdělání a zdravotnictví, sice vzali na vědomí, že v tomto směru se situace změnila a každý se musí sám o sebe postarat, jak nejlépe umí, ale zároveň dál očekávají, že se „stát postará“. Neustále svoje postavení srovnávají s možnostmi lidí žijících v zemích, kde má kapitalismus mnohem delší nepřerušenou historii. Střední a nižší vrstvy v Čechách z tohoto srovnání nevycházejí příliš dobře. Neúspěšní podnikatelé s sebou často strhli do špatných poměrů i svoje zaměstnance. A v Čechách se najednou objevila vrstva lidí, kteří díky podvodům na nich spáchaných, špatným investicím a dluhům přišli o veškerý majetek včetně bydlení. Zpočátku je ostatní litovali, později se k nim chovali podezíravě, dnes se jim raději vyhýbají. Měl by jejich situaci opravdu řešit stát? Kde končí vlastní odpovědnost?
Lidé jsou nespokojení a přesvědčují sami sebe o tom, že jsou vlastně chudí. Opřeni o nákupní vozík přetékající potravinami nadávají na auty zcela zaplněném parkovišti nákupního centra na poměry a vzájemně se ujišťují, že by se s tím mělo něco udělat. Něco. Cokoli. Aby bylo možné nadávat na konkrétní ideu, ať už s ní přijde kdokoli. Zkrátka najít viníka. Lhostejno, zda je opravdu vinen. Ale viníka čeho? Viníka obecné nespokojenosti? Z čeho vlastně ona nespokojenost pramení?
Místo srovnávání a porovnávání s poměry jinde by nám více prospělo uvědomit si vlastní bohatství. Naučit se využívat všechny vlastní možnosti a schopnosti. Nenechat se zaslepit hezkými sliby a vyžadovat konkrétní činy. Nebo alespoň realistické plány, jak to či ono uvést do souladu s našimi požadavky. Nejsme totiž chudí. Jsme jen maličko zaslepení. Nerealizovatelnými vizemi, vlastním zklamáním a pohledem do „sousedovy zahrady“.
