Článek
Byly doby, kdy lidé pracovali tak, aby si zajistili vše, co potřebovali, aniž by jim práce znemožnila odpočinek. Jejich denní i roční pracovní rytmus určovala příroda. Řemeslná práce i práce v zemědělství byla tvrdá dřina, ale lidé dokázali vyhovět potřebám svého těla a dopřát mu čas na regeneraci sil. Činnosti střídali podle okolností a vlastního uvážení. Rádi a často jen tak poseděli a věnovali se svým myšlenkám. Nebo popovídání se sousedy, rodinou, přáteli.
Pracovní nasazení prokládali odpočinkem ve sladkém nicnedělání a slavením nejrůznějších svátků. Naprostá většina obyvatel střední Evropy neusilovala o bezúčelné hromadění majetku. Ne že by nechtěli být lidé bohatí. Jen měli zcela jasno, k čemu majetek využijí: cílem bylo v dostatečné míře zabezpečit si to, co dnes nazýváme „uspokojení základních životních potřeb“. Potřeba mít více než soused přišla mnohem později a nemalou roli v tom sehrálo křesťanství se svými představami o lidském údělu na zemi. Ale skutečně výrazná změna životního rytmu nastala až příchodem průmyslové revoluce na konci 18. století.
Na jedné straně zmnohonásobení produktivity řemeslné práce umožnilo zlevnit a tím zpřístupnit více lidem některé do té doby luxusní zboží. Na straně druhé vyvolalo masivní přesun venkovského obyvatelstva do měst a povinnost být na pracovišti 12 i více hodin denně. Za svou práci dostávali lidé mzdu, která ovšem nestačila na pokrytí nákladů života ve městě, kde si museli všechno potřebné koupit. Získat alespoň trochu zemědělských plodin z vlastní půdy nemohli jednak proto, že jim na takovou práci nezbýval čas, jednak proto, že půda ve městě byla vždy velmi vzácnou, a proto drahou komoditou. Takže k získání dostatečných prostředků pro přežití ve městě museli zapojit do práce v továrně i svoje děti. Jediným volnem byla neděle a některé náboženské svátky. Žádné ochranné pracovní pomůcky, žádné smlouvy, žádné volno na zotavenou.
Při takovém životním rytmu a špatné stravě lidé velmi často brzy onemocněli. Často také docházelo k pracovním úrazům, které člověka vyřadily na různě dlouhou dobu z práce zcela. Samozřejmě že v takovém případě neměl zhola žádný příjem. Vždyť NEPRACOVAL! Zaměstnavatele další osud dělníka nezajímal, jednoduše najal jiného. Dostupná lékařská péče nebo dávky v nemoci, o tom si lidé mohli nechat nanejvýš zdát. Změnit tyto poměry stálo naše předky mnoho bojů, často i krvavých, často s oběťmi na životech.
Dnes už považujeme za samozřejmost, že pracovní povinnost je stanovena zákonem do určitého počtu hodin v týdnu. Rozčilujeme se, když čas strávený na pracovišti nad tento rámec není patřičně kompenzovaný (peníze, náhradní volno). V případě onemocnění nezůstaneme zcela bez příjmu. Právo na odpočinek je dané zákonem. To vše bereme do té míry jako samozřejmé, že se čerství absolventi škol v současnosti při přijímacím pohovoru do zaměstnání zajímají mnohem více o pracovní benefity a délku dovolené než o pracovní náplň zvolené pozice a požadavky zaměstnavatele. A přece se najdou lidé, kteří jako by toužili po návratu poměrů počátku 19. století.
Dobrovolně se vzdávají mnoha z uvedených vymožeností.
Ačkoli už dávno nežijí v chudinských chatkách a mzda většinou bohatě postačuje na uspokojení jejich materiálních nároků, ze své vlastní vůle pracují dvanáct i více hodin denně. Aby jejich mzda byla co nejvyšší, dobrovolně vyhledávají i práci o víkendech a svátcích, protože za ni jsou příplatky největší. Přestávky na jídlo, které sotva stačí na vypití šálku kávy a jedno kousnutí do sendviče, si mnozí dobrovolně ještě zkracují ve prospěch vykouření cigarety. V případě nemoci jen málokdy jdou k lékaři, natož aby zůstali doma do té doby, než se zcela vyléčí. Mnohem častěji chodí do práce i s úrazem, nebo šíří viry a bacily mezi ostatní zaměstnance. Což je nejen bezohledné, ale vyloženě kontraproduktivní: namísto jednoho nemocného v domácím ošetření je na pracovišti spousta prskajících a zvýšenou teplotou či léky branými dle vlastního uvážení mírně omámených zaměstnanců. I když si to nechtějí připustit, jejich pracovní výkon je nižší než u zdravého člověka, jejich postřeh je snížený, a proto se v takovém stavu častěji zraní.
Proč to dělají? Mimo jiné to je důsledek tzv. pobídkového systému některých firem: když nebudeš v měsíci (kvartále, roce) ani jeden den chybět, dostaneš prémii. Jaký to má pro firmu přínos?
V posledních desetiletích se v některých profesích rozmohl další závažný a zdraví ohrožující fenomén. S rozvojem inteligentních technologií je totiž v podstatě každý zaměstnanec kdykoli dosažitelný na telefonu nebo počítači. Mnohé profese díky tomu nevyžadují přítomnost na zaměstnavatelem určeném místě. Svoji práci může člověk dělat v pohodlí svého domova nebo chalupy nebo dokonce dovolenkového rezortu. A v tom je ten háček: to, co se na první pohled jeví jako přínos a výhoda, se obratem může stát nepříjemným bičem a stresující povinností.
Dejme tomu, že pracovní doba je vymezena od osmi ráno do čtyř odpoledne pět dnů v týdnu. Je to doba pracovní, tedy určená k výkonu činností, pro které byl člověk najatý. Jestli je zaměstnavatel tak benevolentní, že netrvá na jejich výkonu pouze na určeném místě, je to bonus. Ovšem ve chvíli, kdy netrvá nejen na místě, ale ani nerespektuje časové ohraničení a klidně zadává svému podřízenému práci třeba v devět večer, pak je něco zatraceně špatně. V tu chvíli je vlastně lhostejné, zda pracovník sedí od osmi do čtyř v kanceláři nebo doma. Pracovní dobu by prostě měli ctít zaměstnavatelé i zaměstnanci.
Ještě nebezpečnější je přesvědčení některých lidí, že jsou v práci nenahraditelní, že bez nich se firma zhroutí. Proto v podstatě dvacet čtyři hodin denně, dovolenou nevyjímaje, kontrolují svoje kolegy a podřízené. Všichni ti nepostradatelní pracovníci s očima dobrovolně zabodnutýma 15 i více hodin denně do obrazovky mobilu, tabletu či PC si vůbec neuvědomují, jak ubližují svému zdraví. Z vlastního rozhodnutí se ničí fyzicky i psychicky. Návštěva posilovny ani jakákoli jiná mimopracovní aktivita nedokáže vymazat deficit dokonalého uvolnění, protože všude mají svůj mobil při ruce a v myšlenkách stále řeší pracovní záležitosti. Občas si dovolí s telefonními sluchátky v uších bujarý večírek, kde se pro změnu ničí nadměrným množstvím alkoholu a dalších prostředků navozujících pocit uvolnění. Pocit. Nikoli uvolnění skutečné.
Když se nad tím zamyslíme, mnohé napadne, že všichni tihle novodobí otroci, vždy připravení sloužit zaměstnavateli a honbě za majetkem, si vlastně zaslouží odchod do důchodu až po sedmdesátém roce věku. Možná to přímo vítají. A všichni ti majitelé firem, kteří si nedokáží dopřát odpočinek, si svoje infarkty a syndromy vyhoření vlastně poctivě vydřeli. Neberme jim je. Vždyť jsou nenahraditelní. Kdyby si dovolily alespoň dva týdny v roce skutečně odpočívat, patrně by se svět zastavil.
