Článek
Konec velkých prázdnin se neúprosně blíží. Kdybychom na to nějakým nedopatřením snad zapomněli, snaživí obchodníci nás rychle vrátí do reality. Reklamy na nákup toho nejvýhodnějšího, nejvhodnějšího, nejlepšího a cenově nejzajímavějšího vybavení pro školáky teď křičí z každého plakátu i televizního programu. Nabídka je přepestrá, stačí si jen vybrat.
V Čechách je od dob Marie Terezie školní docházka povinná. Nikde není doslovně uvedeno, jaký trest stihne rodiče, kteří své děti do školy nepošlou. V krajních případech to řeší sociální pracovníci jako ohrožování výchovy dítěte, ale na druhou stranu školský zákon počítá s tím, že lze učit dítě doma v individuálním programu. Dokonce k tomu není třeba mít pedagogické vzdělání. Učivo prvního stupně základní školy může dítěti v tomto případě předkládat kdokoli, kdo má maturitu. A maturitu má dnes téměř každý. Osobně v tomto přístupu postrádám logiku: na jedné straně musí i učitelé v mateřských školách mít speciální vzdělání, učitelé ve školách vysokoškolské, ale doma může dítě učit třeba sousedův potomek s čerstvým maturitním vysvědčením.
Marii Terezii se to rozhodovalo: děti se shromáždily v místnosti vyhrazené k výuce (nejčastěji na faře), pan učitel měl k dispozici svoje znalosti a schopnosti, možná tabuli, děcka dostala v průběhu výuky břidlicové tabulky, aby si mohla vyzkoušet písmo, a bylo vystaráno.
Ještě před třiceti lety to měli rodiče školáků mnohem jednodušší než dnes. To, co bylo pro výuku nezbytné, tím své žáky vybavily příslušné základní školy. Učebnice pro jednotlivé ročníky kolovaly mezi žactvem nejméně pět let, častěji do naprostého roztrhání. Základní školy poskytovaly každému žáku na začátku roku prvotní sadu sešitů pro každý předmět, nové tužky, gumu, sadu pastelek a vodové barvy se štětcem. Rodiče museli opatřit dítěti přezůvky, cvičky, cvičební úbor, případně ještě plátěný sáček na jejich přenášení. Finanční náklady i časové nároky na přípravu do školy byly tedy minimální. Jak je tomu dnes?
Učebnicemi musí dítko vybavit rodiče. Ony to sice oficiálně jsou pracovní sešity k učebnici, které pochopitelně nelze používat opakovaně (dítě s nimi pracuje, tudíž je vlastně „znehodnotí“). Jsou však potřeba k mnoha předmětům.
Pastelky, barevné fixy, vodovky, štětce, tužky, pravítka - to vše je ve většině škol rovněž nutno pořídit z domácího rozpočtu. K tomu si škola předepíše vybavení kufříkem, košíkem či jiným předmětem na ukládání drobností, taškou na přenášení věcí a mnohde je požadován i toaletní papír, láhev na pití a finanční záloha na další nezbytnosti, které pořídí škola, aby rodičům ulevila od dalšího shánění. Předměty nemohou být jakékoli, musí splňovat rozměrové požadavky. Sešity, přezůvky a „věci na tělocvik“ jsou v tomto výčtu vlastně zanedbatelnou položkou.
Školní docházka je tedy ze zákona povinná a bezplatná (s výjimkou soukromých škol, ale i ty dostávají od státu finanční příspěvek). Výše uvedený seznam však nutí k zamyšlení, co je tou bezplatností myšleno. Finančně zabezpečuje školy stát prostřednictvím orgánů státní správy. Tyto peníze jsou ze zákona určeny na platy zaměstnanců, výdaje na dopravu při akcích v rámci vzdělávání, provoz škol a jejich vybavení pomůckami, školními potřebami a na učebnice, pokud jsou poskytovány bezplatně. Kde však konkrétní seznam těchto učebnic najít? Podle zákona je tedy v naprostém pořádku, když škola zatíží rodiče finančními náklady na vybavení školáka. Protože na jiném místě školský zákon praví, že „výši úplaty ve státem zřizovaných školských zařízeních stanoví zřizovatel, případně ředitel zařízení“ (§123 školského zákona). Volně lze toto ustanovení přeložit i takto: pořídili jste si dítě, to musí dostat alespoň základní vzdělání, tak se o něj postarejte. Máte dětí více? Vaše rozhodnutí. A váš problém, že nevyděláváte tolik, aby každé z dětí mohlo mít všechny požadované předměty a vlastní počítač nebo alespoň tablet. Koneckonců, jsou zde pro tyto případy sociální dávky a veřejné sbírky.
Pokrok nezastavíme. Povinností přibývá. Vědomostí přibývá. Možností přibývá. Přibývá okouzlenosti hmotnými výdobytky. Tak si sedněme, zapomeňme na vlastní školní léta a prostudujme požadavky školy svého dítěte. Zkontrolujme stav účtu a můžeme vyrazit na víkendové turné po obchodech, abychom „dítko školou povinné“ vybavili vším, co mocný úřad žádá. Můžeme ho zakončit slavnostní společnou večeří, k níž bude servírován suchý rohlík a mléko. Na vydatnější pokrm v peněžence patrně nezbyde.
