Článek
České zdravotnictví patří bezesporu ke špičkám nejen v Evropě, ale v mnoha oborech i v celosvětovém měřítku. Počínaje prenatální péčí přes péči o neodonošené novorozence. Dokážeme zachránit i méně než 250g miminko. Máme úžasné transplantační programy, registry dárců krve i kostní dřeně, laboratoře vyvíjejí stále účinnější léky a léčebné metody i na choroby, které jsou dosud v některých svých formách fatální. Naši špičkoví odborní lékaři jsou uznávanými světovými kapacitami. To všechno je pravda. Ale jaká je realita všedního dne?
Přítelkyně onemocněla velmi agresivní formou rakoviny. Protože je sama dcerou lékaře, je pro ni naprostou samozřejmostí věnovat svému tělu pravidelně pozornost. Od sledování kvality vlasů, nehtů, zubů a stolice až po pečlivé prohlídky pokožky. Preventivní lékařské prohlídky jsou samozřejmostí. Když tedy ve svých 66 letech objevila první drobné změny na prsu, okamžitě se podrobila mamografickému vyšetření. S negativním výsledkem. Jenomže její prso se během následujících 2 týdnů měnilo dále. Proto bez ohledu na uklidňující výsledky vyšetření navštívila gynekoložku. A tady už začíná jiný příběh.
- „Proč jste nepřišla dříve? Tohle je akutní forma komplikovaná zánětem. Musíte okamžitě začít s léčením.“
- „Byla jsem na momografu a jak vidíte v papírech, nález byl negativní.“
Těžko říci, co si paní doktorka o kvalitě tohoto nálezu pomyslela, ale okamžitě poslala pacientku na další sérii vyšetření včetně biopsie, a předala ji do péče onkologického oddělení FN. Tam jí ošetřující lékař vysvětlil závažnost jejího stavu a nastínil možnosti dalšího vývoje onemocnění a pravděpodobný průběh léčby. Protože na výsledky biopsie je nutno čekat několik dní, dostala prozatím léky na tišení bolesti. A termín první chemoterapie.
V den „D“ byla v ordinaci onkologie jiná lékařka. V počítači si podle rodného čísla našla záznam předchozího lékaře a výsledků vyšetření, a dospěla k závěru, že dokud nebude mít výsledky z PET/CT, žádnou chemii do pacientky pumpovat nebude. Dobrá, počkáme dalších 14 dní. Od počátečního vyšetření gynekoložkou v tomto okamžiku uplynulo třicet dní. Bez medikace, bez jakéhokoli ošetření. Přitom: JE TŘEBA OKAMŽITĚ ZAČÍT S LÉČENÍM, řekla přece gynekoložka…
Přes velikou opatrnost v době chřipkové epidemie oslabený organismus podlehl zatoulanému bacilu a přítelkyně ulehla s teplotami do vlastní postele, namísto aby ulehla na nemocniční lůžko k aplikaci chemoterapie. Takže náhradní termín a dalších 14 dnů odkladu. Nádor zatím vesele bují, bolesti se zvyšují a co se děje v mysli postižené ženy, to si sotva umíme představit. Pomoc psychologa či psychiatra by byla namístě, leč není dostupná. Když se sebevrah rozhodne oznámit internetovému světu, že míní skočit z mostu, je okamžitě v pohotovosti několik desítek lidí včetně policejních vyjednavačů a psychologických interventů. Když v rodině někdo onemocní fatální chorobou, musí si všichni její členové se situací poradit sami. A není to lehké pro nikoho z nich.
No nic, nastává opět den „D“. Ráno spolknout léky proti zvracení a konečně snad přijde na řadu skutečná léčba.
V ordinaci onkologie opět jiná, v pořadí tedy třetí, lékařka. Úvodní ceremoniál stejný - počítač, zamyšlení a verdikt: dokud nebudu mít výsledky biopsie, nic aplikovat nebudeme.
- „Prosím? Vždyť biopsii jste mi nabírali už před šesti nedělemi.“
- „Hm, ale chybí mi tam nějaké údaje. Tady máte žádanku, přijďte za dva dny k náběru.“
Hotovo, vyřízeno.
Vyřízená je hlavně pacientka. Fyzicky, psychicky, mentálně, emocionálně. Poprvé se jí vkrádá na mysl trpké podezření: všichni ti pětatřicátníci plus si prostě přečetli moje datum narození a řekli si, že „bába už si užila dost, tak proč bychom ji měli zachraňovat, když je její nález tak vážný.“ Možná je taková úvaha nepodložená, ale přišla a rozhodně optimismu nepřidá. A dnes už i adoloscent ví, že psychika významně ovlivňuje fyzické zdraví. Duševní utrpení není vidět, proto je tendence ho přehlížet. Ale je přinejmenším stejně bolestivé jako rozsáhlé fyzické zranění. Tady se spojilo obojí.
Všechny vědecké úspěchy zdravotnictví jsou k ničemu, když chybí v lékařském plášti ohleduplný ČLOVĚK. Šestašedesát se může pětatřicetilému jevit jako stáří. Ovšem současná důchodová reforma praví, že teprve po dosažení tohoto věku bude možno žádat o důchod. Tudíž, milí „mladí“, i vy budete chtít, abyste v takovém věku byli v dobré kondici, protože konečně budete moci odložit povinnosti a začít žít podle svého. Když onemocníte, budete očekávat, že vás lékaři budou léčit. Ne že vás automaticky přeřadí do paliativní péče.
Na jedné straně lékaři udržují měsíce, ba celé roky, v umělém spánku ve vegetativním stavu pacienty, jejichž prognóza nedává naději na procitnutí. Na straně druhé nechávají bez pomoci živé a dosud vitální pacienty, kteří jsou připravení podstoupit jakékoli riziko pro svoje uzdravení. Zázraky se dějí. Nikdo z nás neví, kdy, kde a komu se je poštěstí zažít. Ale někteří „pánibozi“ v bílém plášti jsou přesvědčení, že mají právo o tom rozhodnout. Rozhodnout za pacienta. Být nemocný neznamená být nesvéprávný. Nemocný nemusí mít lékařské vzdělání, ale také není hlupák. Chci věřit, že stále ještě v tomto státě má každý občan právo na včasnou kvalitní lékařskou péči. Bez ohledu na mohovitost, společenské postavení nebo věk.
