Článek
Na honěnou - kdysi oblíbená dětská hra. Nevyžaduje zvláštní výbavu ani prostor, může ji hrát libovolný počet hráčů, který se může měnit dokonce v průběhu hry. Děti se příjemně unaví, posílí svoji tělesnou zdatnost, vypustí přebytek energie. Hra má spoustu variant, a když je k dispozici louka, hřiště nebo alespoň plácek prostý aut, mají děti postaráno o zábavu i na několik hodin. Domů přijdou uřícené, možná zablácené, ale příjemně unavené a uvolněné.
Dnes už hry „Na babu“, „Na honěnou“, „Na rybičky a rybáře“ či vybíjená - což je svým způsobem honěná ztížená používáním míče - nejsou příliš často vyhledávané. Možná proto, že vyžadují tělesnou námahu, která nevede k zisku bodů, k postupu na výkonnostním žebříčku či jiné odměně. Možná proto, že v parcích jsou děti okřikovány majiteli venčených psů. Pejskové se totiž s nadšením přidávají ke hře, pletou se dětem pod nohy a občas se stane, že pes je neúmyslně nakopnut nebo dítě si při pádu přes něj odře koleno. Obojí je pro dospěláky přečasto důvodem k vylití si zlosti na celý svět. Obliba hry na honěnou u dětí klesla možná i proto, že je mnohem pohodlnější sedět s tabletem/mobilem v ruce a nechat na nich za sebe běhat virtuální hrdiny. Pěkně v teple a pohodlí místnosti, s miskou křupinek na klíně.
Oč méně se hře Na honěnou věnují děti, o to více ji provozují dospěláci. Začnou s ní hned, jakmile vstanou. Poklusem do koupelny, v běhu zhltnout snídani, chvilku posedět za volantem a jako řidič se honit s ostatními řidiči na silnici (když si hrát nechtějí, stanou se okamžitě terčem agresivních posunků a zvuků), posedět v dopravním prostředku (pokud mají štěstí a ukořistí sedadlo), poklusem do zaměstnání. Ani tam s honěnou nepřestávají. Pracují-li ve výrobě, jsou popoháněni k rychlejšímu a ještě rychlejšímu výkonu. Je přece nezbytné zhotovit co nejvíce výrobků, aby bylo uspokojeno co nejvíce zákazníků a tak se co nejrychleji naplnila bankovní konta majitelů firem. Pracují-li ve službách, funguje stejný příkaz: obsloužit co nejvíce lidí za co nejkratší dobu. Nejlépe to lze pozorovat u pokladen v obchodních řetězcích s potravinami. Zatímco vyndaváte zboží z nákupního koše na pohyblivý pás, pokladní už nemá kam odložit vaše namarkované položky. Prostor za pokladnou je totiž často tak malý, že se tam vejde nejvýš několik fit tyčinek a energetický nápoj.
„Kartičku?“, štěkne pokladní.
Honem hledáte příslušnou věrnostní kartu. V mobilu či peněžence. Často ji registrační přístoj odmítá načíst, zatímco pokladní vás netrpělivým pohledem vyzývá ke zrychlení. Zvítězíte nad technikou a poslušně honem honem přistavujete nákupní koš k odkladní ploše. Nahromaděné zboží se do něj snažíte naskládat stejnou rychlostí, jakou potřebuje pokladní k jeho hladkému posunutí po pultu. Nemáte šanci. Zboží se nadále hromadí, přetéká, padá, rozbíjí se.
„Cash nebo kartou?“
Rychlý kontrolní pohled na displej počítače obvykle sotva zachytí požadovanou částku. Je to jen marný pokus našeho mozku získat alespoň trochu času k dokončení skládání zboží. Rozdíl v čase potřebném k platbě v hotovosti nebo kartou je minimální. V prvním případě musíte vyndat peněženku a z ní peníze, uložit do ní vrácené oběživo a uložit peněženku. V druhém případě musíte manipulovat s platební kartou. Ani její umístění v telefonu operaci nezrychlí. Dokonce ani tehdy, máte-li místo telefonu chytré hodinky. Když se navíc terminál rozhodne stávkovat, strávíte u placení mnohem více času, než kolik zabere manipulace s peněženkou.
Ať tak či onak, po zaplacení je třeba sklidit osobní majetek a dokončit přesun zboží do koše. Zatímco zápasíte se svým nákupem, pokladní k němu štědře přidává zboží dalšího zákazníka. Honem. Kde a kdy přesunute svůj nákup konečně do tašek nebo jiných přepravek, to už nezajímá nejen pokladní, ale ani manažery a designery prodejen. Zákazníku, koukej vypadnout a udělat místo dalším. Honem. Máte-li k dispozici auto, můžete se i v nepříznivém počasí uchýlit pod ochranu zvednutých pátých dveří a nákup přeložit. Máte-li k dispozici jen nákupní tašky, máte problém. Problém, který nikoho - vyjma vás - nezajímá.
Samoobslužné pokladny se jevily jako možné vstřícné řešení. Zákazník se odbavuje sám svým vlastním tempem. Takový je (alespoň v to doufám!) cíl. Ovšem známé úsloví „šedivá je teorie, zelený strom života“, i v tomto případě slaví triumf. I ten, kdo se už s touto formou nákupu skamarádil, stojí občas bezradně před pokladnou, která mu sděluje, že to či ono nemůže zapsat, zvážit, že udělal takovou či makovou chybu. Informace je to důležitá. Ale jaký je další postup? To už chytrý přístroj sdělí málokdy. A tak zatímco se zákazník snaží domluvit s technikou i za pomoci dozorujícího pokladníka, fronta dalších zájemců o placení utěšeně narůstá. A všichni podupávají v rytmu jediném: honem, honem, honem.
Honem se pohni, protože se honíme. Do školy, do zaměstnání, domů, za přáteli. Spěcháme z domova do zaměstnání, abychom ze zaměstnání spěchali do obchodu, na schůzky, za dětmi. Spěcháme s dětmi na jejich kroužky. Spěcháme z kroužků domů, spěcháme s jídlem, spěcháme ze schůzek s přáteli. Spěcháme někam, abychom tam odtud spěchali jinam. Honíme sami sebe. Sami sobě dáváme „babu“. A občas sami sebe pomyslným míčem povinností i vybijeme ze hry. Proč? Kdo nám to přikazuje? Kam spěcháme? Za čím se honíme? Jaká je cena za vítězství? Nemoc? Nemocnice? Hřbitov? Mám moc ráda úvahu Jana Amose Komenského na téma spěchu: „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ Lidé nejsou hovada.
