Článek
Říká se, že dokud člověk umí žasnout, zůstává mladým. Čím pozorněji sleduji spletité vztahy současné společnosti, tím více žasnu. Takže jsem díky úžasu právě úspěšně dospěla do předškolního věku. Měla bych s tím něco udělat dřív, než ze mne bude batole.
Žasnu například nad tím, kolik máme v Čechách politologů. To je moc zajímavá profese. Potkáváme je na každém kroku: v televizi, časopisech, novinách, rozhlase. Jsou všude a není před nimi úniku. Hodnotí, co kdo komu a jak řekl a proč neřekl něco jiného, jaké k tomu měl možné důvody, jaké budou mít jeho výroky důsledky a dokonce umí vysledovat i mimoslovní poselství: co chtěl mluvčí sdělit tím, že tam či onde vystoupil nebo naopak nevystoupil, bez ohledu na to, o čem mluvil. Žasnu nad invencí politologů. Žasnu nad tím, jak jsme mohli v minulém století žít bez nich!
Ne že by tehdy nebyli. Jenom jich nebylo tolik a v naší zemi vyvíjeli činnost téměř ilegálně. Dnes se rozmnožují nevídanou rychlostí na katedrách politologie. K čemu vlastně jsou? Kde potom nacházejí uplatnění? Kde jsou zaměstnáni? Část jich určitě pracuje ve sdělovacích prostředcích. Část. A kde jsou ti ostatní?
Přemítám, kde bych jako hypotetický absolvent politologie hledala zaměstnavatele: možná jako asistent politika. Konzultant politické strany. Konzultant jakéhokoli úřadu veřejné samosprávy. Pracovník ministerstva. Nejspíš rovněž jakéhokoli, protože nejde o úzkou oborovou specializaci, ale o to, jak kroky onoho ministerstva či úřadu politicky vysvětlit. Jak vysvětlit nejen samotná rozhodnutí, ale i slova mluvčího příslušného úřadu. Jakýsi mluvčí mluvčího. No vida, a mám to vyřešené. Politiků a úřadů máme víc, než příslovečných hub po dešti. Rozhodně víc, než schopných řemeslníků a spolehlivých řemeslných firem.
To je úleva. Batolecího věku jsem uchráněna. Alespoň prozatím. Než začnu žasnout nad jiným společenským úkazem.
