Článek
Navzdory oficiálním zprávám o málo potěšujícím stavu českého trhu s realitami rostou kolem nás bytové a rodinné domy jako houby po dešti. Obyvatelé měst utíkají do přírody a doufají, že zde naleznou kýžený klid a vyrovnanost mysli. Když jim finance nestačí na pořízení vlastního domu, snaží se najít alespoň příjemné bydlení v moderních bytových domech ve městech. Často ovšem bývá cena takového bytu srovnatelná s pořízením vlastního domu mimo město.
A tak na okrajích měst, městeček a vesnic vznikají jejich satelity. Ceněna je výhodná doprava do nejbližšího většího centra a dostupnost relativně neposkvrněné přírody. Rodinné domy jsou seřazovány pěkně úhledně podél nových ulic a uliček. Protože bývají obklopeny vlastním pozemkem, najdete zde jen málokdy veřejný prostor pro dětské hry nebo sousedské setkávání. Kavárny a hospůdky vznikají spontáně v průběhu doby z iniciativy nových osadníků. To když se někomu přece jen zasteskne po živém člověku a proto se rozhodne obětovat část svého pozemku a domu, nejčastěji garáž či zahradní domek, a umožnit tak sousedům i náhodným kolemjdoucím posedět se známými a přáteli mimo jejich vlastní dům. Urbanistické plány těchto osad naprosto nepočítají ani s obchody se základním zbožím, natož se službami nebo dokonce se školkami a školami. Zatímco obchůdky a některé služby občas vzniknou podobně jako výše zmíněné kavárny, zřízení vzdělávacích institucí je záležitostí mnohem náročnější. Takže chybí.
Ještě před třiceti lety byly na vesnici v módě jednopatrové dvougenerační domy. Ne vždy se soužití rodičů a nové rodiny dětí vydařilo, proto mnoho takových domů dnes disponuje bytem, který nikdo neobývá. Pokud se mladí vrátí, postaví si vlastní domek, klidně i v sousedství rodičů. Důležité je, že jsou „ve vlastním“. Smutné osudy domů.
Móda se mění a současný trend přízemních bungalovů pro jednu rodinu se zdá být rozumným řešením jak z pohledu vývoje rodiny, tak z ekonomických důvodů. Na druhou stranu: rodina se zmenšuje na buňku táta-máma-dítě a nechce k sobě vpustit kohokoli z jiné domečkové buňky, byť by to byli vlastní rodiče. Vývoj k zamyšlení.
Zatímco dříve z oken domů vesele povlávaly bělostné záclony nebo barevné závěsy, dnes jsou okna přísně střežena nekompromisními žaluziemi anebo matovými roletami. Teplé světlo žárovek osazených ve tvarově zajímavých lustrech nahradila bodová studená světla zapuštěná do stropů, ledkové světelné pásy a industriální svítidla. Z pozemků kolem domů se vytratily květinové záhony a předzahrádky. Místo nich nastoupily bazény, soukromá dětská hřiště a zahradní domky či pergoly s grily. Zbytek plochy je vydlážděný. Stromy vyžadují péči, s těmi si nikdo nebude přidělávat práci. Nejvýš do kouta vysadí nějaký neopadavý keř. Pokud tím zabrání nežádoucímu náhodnému pohledu sousedů. Že jsme na vesnici a mohli bychom si lecjakou zeleninu a ovoce vypěstovat sami? A proč? Možná ještě tak nějaké bylinky, ale ty zase nesmí člověk zapomenout zalít a to je další zbytečná starost. Vždyť všechno mají v nejbližším superhypermarketu. Nebo u šikovného vietnamského obchodníka. Smutné bydlení.
Důležitou součástí domů je oplocení pozemku. Teprve to dodá stavbě i zahradě správnou atmosféru. V době ne tak dávno minulé byly v oblibě různé varianty drátěných a dřevěných oplocení. Jasně vymezovaly hranice pozemků, chránily obyvatele před nechtěnými zvířecími i lidskými návštěvníky, ale umožňovaly přátelsky se pozdravit se sousedy. Vysoký neprostupný plot byl neklamným znamením, že sousedé mají mezi sebou spor.
Dnes jsou vysoké ploty z betonových panelů ve stále větší oblibě. Jednak se snadno instalují, vyžadují minimální údržbu, jsou cenově dostupné a hlavně: dokonale izolují obyvatele pozemku a na něm stojícího domu od okolního světa. Tak dokonale, že dříve se tento typ oplocení používal k ohrazení hospodářských budov, továrních komplexů, vojenských zařízení a vězeňských pozemků. V případě nutnosti býval doplněn ostnatým drátem. Ale i bez prstence drátů na vrcholu plotu je pobyt uvnitř takto uzavřeného pozemku nepříjemný. Snažím se pochopit člověka, který si takové prostředí dobrovolně vytvoří. Opravdu se v něm cítí dobře? Umí se za betonovou zdí uvolnit a radovat se?
Možná ano. Možná mu ke štěstí skutečně stačí pocit naprosté odloučenosti od okolního světa. Možná mu lidské kontakty dostatečně nahrazují virtuální počítačové hry, hovory zprostředkované ultrarychlou internetovou sítí a nekonečné písemné výměny názorů s neznámými „přáteli“ na sociálních platformách. Možná někomu vážně stačí popovídat si s umělou inteligencí. A možná je to dobrá průprava na příchod nadvlády robotů. Zdravím, modrý KATE.
