Článek
Nejznámějším příkladem té výmluvy bývala věta: „A vy zase bijete černochy.“ V době studené války ji v různých obměnách používala sovětská propaganda, aby odrážela poukazy na porušování lidských práv.
Říkáme tomu „úhybný manévr“. Dávno už není jen nástrojem sovětské nebo ruské propagandy. Osvojili si ho politici z celého světa — včetně těch našich. Je pro ně mnohem pohodlnější ukázat na protivníka, než přiznat chybu nebo vysvětlit, co budou dělat.
„Proč radši nepíšete o kauze X?“
„A co oni? Přece to taky dělali — a víc!“
„Vy byste měla raději mlčet! Všichni vidíme, co jste tu za poslední 4 roky způsobili!“
Tyto a podobné věty se staly každodenní součástí našich životů.
Proč to funguje?
Když uslyšíme, že „ti druzí to dělali taky“, automaticky se nám uleví, protože to znamená, že ta chyba je něco běžného a nemusíme se kvůli ní stresovat. Když slyšíme, že někdo jiný to dělal „ještě hůř“, tak k němu přesuneme pozornost. Co je „horší“, to musíme probrat dřív.
Když politik poukazuje na chyby ostatních, máme pocit, že něco probírá a řeší. Ve skutečnosti ale jen odklání pozornost jinam, aby se vyhnul nepříjemnému tématu. A při té příležitosti posiluje odpor vůči své konkurenci.
V poslední době politici používají úhybné manévry čím dál víc. Někteří z nich snad už ani nedělají nic jiného. Proto už debaty nejsou o tom, jak posunout stát dopředu a pomoci občanům, jak nastavit pravidla, splatit státní dluh nebo postavit silnice. Řeší se jen to, kdo je větší viník a o kom by se tedy mělo mluvit.
Je to podobné, jako když se psi dvou sousedů poperou. Problém nevyřeší a ještě se nakonec navzájem nesnášejí. Jenže v případě politiků se pak navzájem nesnášejí především jejich voliči.
Rozdělená společnost
Když politici něco plácnou, i kdyby to byla sebevětší pitomost, vždycky to po nich bude někdo opakovat. Proto útočí a pomlouvají. A tak se výmluvy a hádky, kdo je horší, šíří do celé společnosti.
Místo abychom se snažili politiku chápat a rozhodovali se, co chceme, tak fandíme „svým“ politikům, přebíráme jejich výmluvy a hádáme se mezi sebou. Chceme slyšet, že „ti druzí“ jsou horší, ne že „naši“ něco pokazili.
Běžně se navzájem obviňujeme, že jsme hloupí nebo zmanipulovaní (a je fakt, že dost často jsme). Můžeme mít pocit, že jsme debatu vyhráli, že jsme ti lepší. Že jsme to natřeli „těm druhým“.
Tratíme ale všichni, a to dost:
- Problémy neřešíme, nýbrž odsouváme a prohlubujeme.
- Nikdo nepřiznává chyby, takže se z nich ani nikdo nepoučí.
- Důvěra klesá. Rostou pocity hněvu, marnosti a opovržení.
Mnozí lidé raději mlčí, protože je veřejná debata vyčerpává.
Kdo za to může?
Naše společnost se ve skutečnosti nedělí na dva tábory, i když nám to tak teď připadá. Jsme rozmanití, máme spoustu názorů a zájmů. Jako dva tábory si připadáme hlavně proto, že nás do nich tlačí dva základní politické styly.
Tradiční politici rozdělují nenápadně, ale účinně. Hovoří jazykem, kterému obyčejní lidé nerozumí. Řeší věci, které většinu lidí přímo netrápí. Když se jich někdo zeptá na konkrétní selhání, hned vysvětlují, proč je to složité a proč za to můžou předchozí vlády nebo mezinárodní souvislosti.
Bývají bezradní vůči jednodušší a ostřejší konkurenci. Když se jí cítí ohroženi, snadno sklouznou k tomu, že ji označí za absolutní zlo, které manipuluje voliče. Tím dávají najevo, že její voliče považují za hlupáky.
Populisté rozdělují přímo a jednoduše. Vědí, že lidi jsou z tradiční politiky unavení. Ukazují na chyby „systému“ a „těch u moci“. Nabízejí rychlá, srozumitelná řešení.
Problém nastává ve chvíli, kdy vyhrají ve volbách. Stanou se součástí systému, který kritizovali; řešení buď nezavedou, nebo jim nefungují. Místo vysvětlení a řešení chlácholí voliče výmluvou: „A co ti druzí? Ti to dělali ještě hůř.“ Dodávají, že to kvůli nim nemohou plnit předvolební sliby.
A přesně v ten moment se debata zvrhne v hádku, kdo je horší a kdo by měl raději mlčet. Víte, o čem mluvím?
Jak z toho ven?
Potřebujeme v politice takové lidi, za které se dnešní populisté vydávají. Rozumné populisty, kteří budou poctivě pracovat pro lidi a pro stát, mluvit tak, aby jim lidé rozuměli, nabízet skutečná řešení a realizovat je, brát vážně to, co voliče skutečně trápí, a hlavně – unesou odpovědnost.
Takoví lidé nepotřebují ukazovat na jiné, vymlouvat se nebo utíkat. Vlastně na to nemají čas, protože pracují a vysvětlují. Nemá smysl svádět průšvihy, protože se od nich neumažou a ještě na ně možná najdou řešení.
Jsou se mezi námi takoví?
Věřím, že ano, že už jich pár v politice působí a že jich může přibývat.
Potíž je, že nejsou slyšet v těch nekonečných hádkách, kdo je větší lump. Nás bohužel mnohem více zajímá, co který politik provedl a jak se vymluvil. Soustředíme se na to, kdo v politice být nemá. Úplně jsme už zapomněli přemýšlet, koho v ní chceme a potřebujeme.
Vzpomeňte si na to, až zas budete sledovat nějaký pořad o politice. Když tam dokola opakují, že se má mluvit o něčem jiném, nastal čas sáhnout po ovladači.
