Putin se rozešel s realitou, je stínem starého já. Rusové to konečně vidí

Důvěru ovšem nebudí ani svými slovy, ani vzhledem a chováním. 29. června mluvil v televizi. Mdle, unaveně. Pletl se a přeříkával, ačkoliv mžouráním prozrazoval, že text čte. Oběma rukama se držel desky stolu, dokonce i pravou, o které jsme tvrdívali, že je vždy připravena tasit zbraň.

Ještě nedávno jsme Putina slyšeli mluvit s čínským prezidentem o prodlužování života na 150 let. Teď však vidíme - pokud se vůbec odváží objevit na veřejnosti - že by se měl spíše soustředit na kvalitu toho života. Je stínem rázného člověka nabitého energií, kterým býval.

Vyvrátil tak fámy o tom, že používá armádu dvojníků. Takovéhoto dubléra by za sebe do televize neposlal. Vždyť by se styděl za to, co tam dělá a říká!

Dovolte, abych Putinova tvrzení z rozhovoru shrnul a parafrázoval:

“Ukrajinci nám ničí infrastrukturu, ale my ji zase rychle obnovujeme.

S benzínem vyjdeme, musíme více dovážet.

Na Krymu je vše v pořádku, mají palivo na tři dny.

Nemějte strach, dočasný nedostatek paliva se nedotkne našich chlapců na frontě. Ti každý den hrdinně osvobozují další území. Zrovna včera dobyli vesnici, o které jste v životě neslyšeli.”

Má sebedůvěru alkoholika, který se nás po deseti plzních a panáku slivovice snaží přesvědčit, že není opilý.

Opravdu věří, že tím někoho uchlácholí? A koho? Hrstku fanatiků?

Vždyť Putin je ujišťuje, že posílá palivo vojákům na frontu, zatímco oni bojují o pozici ve frontě na benzín tak dlouhé, že je vidět i z vesmíru, a hlídají, aby jim řidič z auta za nimi nevypustil gumy nebo neurval zrcátko.

Je přece nezajímá, jestli armáda dobyla jižní část Křivé ulice v rozbořené Zadní Lhotě, nýbrž jestli pumpař poctivě hlídá limit deseti litrů na auto a jestli si ten lump před nimi hodlá natankovat i do tuctu kanystrů nebo do lodi, co táhne na přívěsu. (Samozřejmě, že hodlá.)

Ještě horší pro Putina je, že si Rusové ve frontách a stanových táborech u benzínek povídají. V tom jim dlouhá léta bránily cenzura i zákaz shromažďování, a tak teď mají co dohánět. Témat je opravdu dost:

Když armáda už čtyři roky postupuje vpřed, proč ještě není v Kyjevě?

Proč neubráníme svůj vzdušný prostor?

Jak obnovíme zničené rafinérie a továrny? A kdy?

Kam se poděli mladí muži?

Kde vzít na jídlo?

Co dělat, když mi prodají ošizený benzín a zadrhne se mi auto?

Takové starosti běžného Rusa Putin nechápe. Žije v jiném světě. Pro své auto, letadlo superjachtu má paliva dost. Zatímco všude kolabuje zásobování, takže se kazí základní potraviny, on si nadále užívá vybrané pochoutky.

Není divu, že si klade docela jiné otázky.

Na kterého cara svými skvělými činy navazuji? Budou mě v učebnicích nazývat „Vladimir Veliký“, nebo “Vladimir Dobyvatel”? Kdo může za to, že se nám tak úplně nedaří? Kolik vojáků ještě mobilizovat? Nastal čas zaútočit na NATO?

Ví, že se televizní rozhovor nepovedl, ale nechápe, proč. A tak vymyslel další divadlo, tentokrát z údajného frontového velitelství, kde se naoko ujal vedení války.

Vyznamenává vojáky, přijímá hlášení a vydává rozkazy, které čte z papírů. Vše už je sestříháno tak, aby nepůsobil mdle a nedělal chyby.

I tak je ale jen stínem svého starého já. Vyčerpaným zdrchaným mužem, kterému se hroutí svět.

Není schopen připustit, že ztratil svou auru, že válku nevyhrává. Rád by v čele prohnilé a kolabující země dožil jako Brežněv, nebo v nejhorším skončil izolovaný a pod dohledem jako Jelcin nebo Chruščov.

Jenže to by se musel zabývat něčím jiným, než dalším vyostřováním války. Vyjednávat mír a řešit problémy s palivem. Hlavně shánět naftu do kombajnů, aby mu na polích neshnilo obilí. Protože jestli k tomu všemu, co už pokazil, ještě způsobí hladomor, hrozí mu spíš osud posledního cara Mikuláše, kterého revolucionáři popravili s celou rodinou.