Prezidenti České republiky. Havel a Pavel dobří, Klaus a Zeman špatní

Havlovi se dařilo zůstávat nadstranický a moderovat českou politiku. Aktivně se do dění zapojil hlavně po tzv. Sarajevském atentátu, kdy podpořil vznik poloúřednické vlády. Odmítal do debat o složení vlád zapojit komunistickou stranu. Podporoval vstup do NATO, který tehdy byl mírně rozporuplný, ale historie ukázala, že šlo o skvělý krok.

Nejčastějším předmětem kritiky bývá jeho podpora bombardování Jugoslávie, které však nebylo politickým rozhodnutím, ale názorem a podporou. S odstupem čtvrt století navíc působí jako relativně rozumný krok.

Skutečnost, že většina kritiky vůči Havlovi vychází z konspiračních teorií nebo vyloženě osobních záležitostí, dokazuje, že byl poměrně bezproblémový prezident. Za mě byl ze všech čtyř nejlepší, i když jsem jeho kvality docenil až během funkčních období jeho nástupců.

Po obě svá funkční období se choval samolibě a konfliktně, čímž úspěšně podrýval tradiční pojetí prezidenta jako moudrého muže (to následně zcela dorazil Miloš Zeman).

Václav Klaus byl podprůměrný prezident, který se mohl nejvíc zapsat jako popírač klimatické změny, kdyby býval teatrálně nesebral ceremoniální pero v Chile. Mohl tedy zůstat v paměti pouze jako „zloděj“ per. Jenže pak na konci funkce vyhlásil rozsáhlou amnestii.

Ta vzbudila pobouření u široké veřejnosti i odborníků, vysloužila Klausovi přezdívku „Amina“ a nebýt urputného snažení Miloše Zemana napříč oběma funkčními obdobími, zajistila by mu i pozici nejhoršího prezidenta. Osobně ji považuji za obzvlášť zarážející v souvislosti s přiznáním posledního federálního premiéra Jana Stráského, že si začátkem devadesátek při plánování privatizace říkali, že „nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovní rozeberou.“ Amnestie totiž přišla v době, kdy na šikovné privatizátory svítilo stále více světla a Klaus definitivně odcházel od pomyslného vypínače osvětlení.

Náš bezkonkurenčně nejhorší prezident. Mrzí mě to, míval jsem ho rád. Jako prezident ale Miloš Zeman naplno ukázal své pravé barvy, které jsem dříve neviděl nebo vidět nechtěl. Když chci napsat něco pozitivního, nic se mi nevybavuje. Jeho prohřešky bych jen obtížně řadil podle závažnosti. Vyznačoval se totiž tím, že neustále nacházel nová dna českého prezidentství.

Patří sem podivné milosti, zejména ta pro Miloše Baláka. Patří sem podivné události okolo Zemanových zdravotních potíží v roce 2021 i s následnou snahou obvinit lékaře a ústavní činitele ze sabotáže. Patří sem urážky naší tajné služby a konstatování výroby jedu novičok na našem území v souvislosti s atentátem na agenta Skripala v Salisbury. A samozřejmě musíme zmínit, jak se opřel do CIA v souvislosti s varováním před ruskou invazí na Ukrajinu.

Vypadá to jako dost, ale jsme teprve v půlce.

Je tu také vláda jeho kamarádů bez důvěry, nejmenování profesorů, zbytečná urážka Ferdinanda Peroutky a neschopnost přiznat pak chybu, sledování zpravodajství na propagandistické televizi Russia Today, výměna státních vyznamenání za podporu, podpora extremistického hnutí Martina Konvičky nebo viróza u korunovačních klenotů. Asi jsem na něco zapomněl, ale to nevadí. Na poslední místo mezi prezidenty ČR to bohatě stačí.

Myslím, že Petr Pavel je vynikající prezident. Doba mu dopřála příležitost, aby při zastupování státu navenek využil vojenských a vojensko-politických zkušeností. Díky němu se Česká republika významně podílí na mezinárodní debatě o válce na Ukrajině.

Úřadu prezidenta republiky vrátil důstojnost aniž by usurpoval moc, která mu nenáleží. Odpůrci mu vyčítají předlistopadové členství v KSČ a ve vojenské rozvědce. Jenže s obojím se vyrovnal a není proto rizikem bezpečnostním ani mravním. Naopak, jeho zvolení prezidentem republiky je šancí po desítkách let konečně odpustit lidem, kteří poctivě slouží České republice a demokracii.

Vytknout mu zatím můžeme nanejvýš zmatky při jmenování ústavních soudců.

Oproti ostatním prezidentům má Pavel za sebou pouze zlomek času ve funkci. Pokud by udržel dosavadní standard, klidně se může propracovat na první místo.