Prezidenti Československa od nejlepšího Masaryka po strašného Gottwalda

Už předtím, než se dal na politiku, byl profesor Masaryk jednou z největších osobností našeho národa. Uznávaný sociolog, filozof a novinář odešel po vypuknutí první světové války do exilu. Tam spolu se Štefánikem a Benešem vyjednávali existenci (nejen) československého státu.

Jako duchovní i faktický tatíček Československa byl Masaryk na prezidentský úřad jednoznačnou volbou. Prosadil pro prezidenta široké pravomoci a podle toho také úřad pojal. Svým přístupem nastavil jeho zvyklosti.

Náš stát byl díky světoobčanu Masarykovi viditelným účastníkem mezinárodního dění. Byl stoupencem sociálního státu. Nepravdivě se o něm tvrdí, že nechal střílet do dělníků. Skutečnost, že se tento mýtus udržel již skoro sto let, ukazuje, že Masaryk ve skutečnosti až tolik chyb nenadělal. Drobných výtek k němu by se našlo mnoho, protože při jeho činorodosti by bylo těžké se občas nesplést nebo něco nezkazit.

Po tři volební období zůstal určující postavou politického, kulturního a společenského vývoje. Cestoval po republice a účastnil se kulturního dění. Jako Masarykova chyba se jeví čtvrtá kandidatura v roce 1934, kdy byl již na okraji sil a mimo jiné kvůli slabému zraku nedokázal přečíst prezidentský slib. Rezignoval o rok později.

Největší Masarykovou chybou je ale nevhodné a nedostatečné řešení národnostních problémů, snaha o umělé vytvoření „československého národa“ a nedostatečné řešení problému německé a maďarské národnostní menšiny. Na druhou stranu si nemusíme nalhávat, že kdyby se cítili Němci za první republiky rovnoprávní, předešlo by se problémům, které vyvolali nacisté.

Každopádně nemůže být sebemenších pochyb, že je Masaryk nejlepším prezidentem Československa.

Prezident Beneš se prezidentského úřadu ujal třikrát: za první republiky, za druhé světové války v exilu a pak po válce.

Československo přebral po Masarykovi v situaci, kdy v parlamentu skoro nikdy nebyla jasná většina pro jeden směr. Pozice prezidenta byla nesmírně silná. Fakticky určoval směřování Československa.

Čelil sudetské krizi. Snažil se ji vyřešit diplomaticky a byl v tom mimořádně obratný. Hitler však nehodlal diplomatické řešení připustit a krize vyvrcholila Mnichovskou dohodou. Beneš pak přes nedávnou mobilizaci armády a odpor uvnitř ČSR odmítl možnost obrany a umožnil připojení rozsáhlých území k Německu. Krátce poté pod tlakem rezignoval, doporučil jako svého nástupce Emila Háchu a odešel do exilu.

Když o necelého půl roku později Německo obsadilo zbytek Česka a vyhlásilo zde „protektorát“, Beneš byl odhodlán Československo obnovit. Nejprve se musel prosadit a získat vůbec uznání jak pro existenci Československa jako takového, tak pro svou exilovou vládu. To se mu nejprve dařilo pouze u Sovětského svazu, který po Mnichovu považoval za přirozeného spojence. Cena za Stalinovo spojenectví měla být obrovská, mnohem větší, než Beneš dokázal dohlédnout (a tím nemyslím odevzdání území Podkarpatské Rusi).

Uznání západu dosáhl až s atentátem na Heydricha. Podařilo se mu vyjednat anulování Mnichovské dohody a zařazení Československa mezi vítězné mocnosti.

Kriticky je třeba na toto období hledět z pohledů obyvatel protektorátu, na které ve svých rozhodnutích nebral ohled, zejména při snaze vyvolat povstání ještě v roce 1939 a pak při atentátu na Heydricha.

Myšlenkou Národní fronty politických stran pak velmi usnadnil, aby v poválečném Československu uzurpovali moc komunisté a Sovětský svaz. Dopady toho zřejmě podceňoval až do poloviny roku 1947. Když si začal situaci uvědomovat, bylo již pozdě. Pozice komunistů byla silná a jeho zdraví slaboučké. Nedokázal vzdorovat únorovému puči. Pak odmítl podepsat ústavu předloženou komunisty a rezignoval.

Samozřejmě musím zmínit ještě vysídlení německých obyvatel a zabavení jejich majetku. Zatímco samo vysídlení bylo pravděpodobně nutné, jeho provedení umožnilo rozsáhlou mstu na německých obyvatelích a je lidsky naprosto nepochopitelné.

Hodnotit Beneše jako prezidenta je nesmírně obtížné. Na jedné straně zajistil obnovu státu, na druhé straně umožnil rozsáhlé bezpráví a stát vydal Stalinovi.

Ve svém hodnocení jej kladu na třetí místo.

Třetí prezident přijal úřad spíše pod nátlakem. Věděl, že jej čekají těžká rozhodnutí, která nebude chtít řešit. Druhá republika mu dala velké pravomoci, přesto byl proti vývoji fakticky bezmocný.

Pouhé čtyři měsíce po nástupu neměl jak čelit vyhlášení samostatnosti Slovenska. Pod obrovským nátlakem podepsal žádost o faktickou okupaci zbytku republiky nacistickým Německem a hrál na Hradě třetí housle.

Zdráhám se hodnotit jej v období nacistické okupace. Prezidentem Československa v té době nebyl, tím byl Edvard Beneš. Považuji však za nutné zmínit, že Hácha nebyl kolaborantem v pravém smyslu toho slova. Dokud mohl, zmírňoval dopady nacistické perzekuce a komunikoval s odbojem i exilem. Od příchodu Heydricha to bylo téměř nemožné, po jeho smrti již úplně. Starý a nemocný Hácha se stal figurkou nacistických pohlavárů.

Jako prezident Československa nemohl mnoho dokázat, ale dělal, co mohl. Státu obětoval svou pověst a klid. Mezi prezidenty mu náleží prostřední příčka, dovedu si ale představit, že ho lidé zařadí o dost výš nebo níž. Je ze všech nejspornější.

První z trojice prezidentů stalinistů, u kterých splývá funkce prezidenta republiky s funkcí předsedy komunistické strany. Je rozhodně nejhorším prezidentem Československa a také jedním z nejhorších Čechů všech dob. Jeho zločiny se dlouho skrývaly za kultem osobnosti, který byl jeho soudruhy budován po stalinském vzoru.

Gottwald, ač formálně zvolen, se dostal k moci násilím. Dlouho věděl, co je zač Sovětský svaz a diktátor Stalin. Přesto jim pod záminkou budování sociální spravedlnosti pomohl ovládnout Československo a uvrhl stát na desítky let do mravního bahna, které ani po téměř osmdesáti letech není zcela smyto.

Gottwald byl mnohonásobným vlastizrádcem a vrahem. Je bezkonkurenčně nejhorším prezidentem Československa a patří do ankety o nejhoršího Čecha všech dob.

Gottwaldův souputník a pokračovatel je o malinko lepší tím, že za jeho vlády se zmírnily čistky a politické procesy, byť to byl spíše důsledek změn v Sovětském svazu než Zápotockého politiky.

Nejhorším Zápotockého krokem bylo popření měnové reformy dva dny před její realizací. Svým přístupem vyvolal všeobecné pohoršení a odpor, který v Plzni přerostl v povstání. To bylo násilně potlačeno. Zápotocký pak varoval před „kultem dělníka, kterému je vše dovoleno.“

Jako přinejmenším zavádějící se ukázalo i jeho prohlášení, že nikomu nebude bránit vystoupit z jednotných zemědělských družstev. 70000 rolníků, kteří následně z JZD vystoupili, byli v dalších letech jako „kulaci“ do JZD tlačeni zpět.

Byl pohůnek SSSR bez svědomí. V mém hodnocení patří na předposlední místo.

Za prezidenta jej určil sovětský vůdce Chruščov. Novotný byl charismatický a poměrně populární. Veřejnost netušila, jakým způsobem na přelomu čtyřicátých a padesátých let šplhal k moci. Oproti svým předchůdcům tolik nestavil na odiv politické procesy.

Vyhlásil novou ústavu a prohlásil zemi za socialistickou. Reformoval samosprávu, zrušil sbor pověřenců, snížil počet krajů a okresů. Tím zemi více centralizoval a rozhněval Slováky. Byl k nim necitlivý i v dalších ohledech a rozdmýchal emoce, které vedly k rozdělení státu o 30 let později.

Zpomaloval Chruščovovské tání, ale v roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a následně umožnil rehabilitaci nespravedlivě odsouzených, byť převážně komunistů. To vedlo k dalšímu uvolňování a velkému rozmachu kultury, zejména filmu. Připustil podíl Gottwalda a Zápotockého na problémech společnosti a také zásluhy Masaryka a Beneše o stát. Odmítl ale Brežněvovy žádosti na umístění sovětské armády na našem území.

Přesto zůstal překážkou nápravy věcí minulých a demokratizace. To ho v lednu 1968 stálo křeslo prvního tajemníka KSČ, o dva měsíce později pak musel rezignovat i na post prezidenta republiky.

Byl stalinista, ale oproti svým dvěma předchůdcům dokázal alespoň něco pozitivního. Patří mu sedmé místo.

Jako prezident zvolený za pražského jara a velitel československých jednotek z druhé světové války se Svoboda těšil značné popularitě. V prvních měsících ve funkci podporoval demokratizační proces a rehabilitace.

Jeho největším činem ve funkci bylo, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy rázně odmítl jmenovat „dělnicko-rolnickou vládu Aloise Indry“, a tím zabránil nástupu vlastizrádců do čela státu a realizaci jejich msty. Invazi odsoudil politicky i morálně.

Jednání s okupanty podmínil osvobozením zavlečených představitelů státu a komunistické strany. Při následném jednání v Moskvě však zastával zpětnou legitimizaci invaze. Pravděpodobně si nepřipouštěl, jak dalekosáhlé a dlouhodobé dopady může okupace mít.

Následně byl odstaven od moci a stal se ceremoniální postavou. V dalších letech se jeho zdraví zhoršovalo. Nedokázal ale odstoupit, dokonce jej donutili kandidovat a zůstat ve funkci, dokud se na ni nepřipravil jeho nástupce. V té době už nemocný Svoboda nebyl schopen ani podepsat rezignaci a kvůli jeho odvolání vznikl zvláštní ústavní zákon.

Ve svém hodnocení jej kladu na čtvrté místo.

Místo v čele státu si zasloužil lísáním k okupantům a vždy plnil všechna jejich přání. Byl obrovským pokrytcem. Chválil ty, kteří jej nespravedlivě uvěznili. Škodil těm, kteří mu umožnili rehabilitaci.

Bývá mu připisována zásluha vyšší životní úrovně a zvýšení porodnosti. Ve skutečnosti však životní úroveň za jeho vlády vysoká nebyla a panoval nedostatek zboží. Zvýšení porodnosti kopírovalo vývoj po druhé světové válce. Ekonomická opatření, která měla kladný vliv na životní úroveň a porodnost, pak byla ve skutečnosti spíše zásluhou Dubčekova vedení v roce 1968.

Co Husákovi musíme přičíst k dobru je, že si i po ztrátě pozice ve straně podržel prezidentskou funkci a nepředal ji někomu z pragmatické věrchušky (na Hradě klidně mohl sedět Vasil Bilak). A také to, že bez námitek odešel a předal moc. Byl to jeden z kroků nezbytných k tomu, aby naše revoluce v roce 1989 byla sametová.

Na šesté místo to stačí.

Dlouholetá čelní osobnost disentu a uznávaná morální autorita se stala hlavou státu díky politickému obchodu s odcházejícími komunisty. V prvním funkčním období slíbil přivést zemi ke svobodným volbám a to splnil.

Často mu lidé neprávem vyčítají uzavření zbrojovek. Sporným krokem je vyhlášení rozsáhlé amnestie. Ta umožnila rychle se vyrovnat s velkou částí nespravedlnosti komunistické justice, vedla však k mírnému zvýšení kriminality a rozhněvání společnosti v klíčových okamžicích její obrody. Důležité je připomenout, že amnestie se nevztahovala na závažnou trestnou činnost a recidivu.

Druhé funkční období bylo nejklidnější ze všech v historii Československa. Havel byl zastáncem společného federativního státu, ale vzdal se prezidentské funkce, když v červnu 1992 bylo jasné, že země směřuje k rozdělení. Mám mu to za zlé. Jako prezident měl rozpadu země bránit, nebo alespoň rozpad moderovat.

I přesto nemohu jinak, než prohlásit Havla druhým nejlepším prezidentem Československa. Možná je to ale nespravedlivé vůči Edvardu Benešovi, který jako prezident čelil mnohem těžším výzvám. Co myslíte?

Zdroje: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, V čem prospěla a v čem selhala Havlova velká amnestie z ledna 1990, Václav Havel, archiv autora, Creative Commons 4.0.