Masaryk do dělníků střílet nenechal

S ekonomickou krizí se zvyšovala nezaměstnanost a snižovala se úroveň života dělníků, kteří v roce 1931 tvořili přibližně 60 % společnosti. Podporu v nezaměstnanosti stát vyplácel pouze členům odborů, ke kterým z právních důvodů nepatřily Rudé odbory KSČ.

Nečleni odborů a komunisté tak byli ještě nespokojenější, než ostatní dělníci. Komunistická internacionála mezitím vyhlásila 25. únor 1931 Dnem boje proti nezaměstnanosti. S blížícím se velkým dnem proto komunisté v Československu organizovali stále více dělnických manifestací. Jednou z nich byla i takzvaná Duchcovská stávka.

4. února se od rána v Ledvicích formoval dav demonstrantů z města Duchcova a okolních obcí. Pod vedením senátora KSČ Petra Stránského se v půl třetí odpoledne vydal k Duchcovu, aby na náměstí uskutečnil (nepovolený) tábor lidu, formuloval požadavky dělníků a ty pak předal v sídle okresního hejtmanství na místním zámku hejtmanovi.

Dav 150-500 lidí před Duchcovem čekala v úzkém podjezdu pod železničním viaduktem závěra 10 četníků s velitelem Ferdinandem Emmerem, který oznámil, že do Duchcova nikoho nevpustí.

Situace zřejmě byla vypjatá i proto, že demonstranty už od Ledvic následovala skupina 12 četníků. Ačkoliv by téměř jistě ustoupili a demonstranty pustili zpět, demonstranti se cítili mezi dvěma skupinami ozbrojených četníků v pasti.

Někteří se chytili za ruce a pokračovali proti četníkům pod viaduktem. „Nur durch,“ křičel prý senátor Stránský, který si nejspíš manifestaci spletl s úderným oddílem, jaké si v pokynech Kominterny přála Moskva.

Jeden z četníků, pravděpodobně sám velitel Emmer, v nervozitě vystřelil. Podle některých zdrojů byl v tu chvíli obklíčen demonstranty. Je ovšem také možné, že jako první vystřelil zpanikařený četník Prácheňský, nebo četník Braun, který se tím později holedbal v hospodě.

Podle některých zdrojů se pak dělníci sápali po puškách, podle jiných četníci prostě začali střílet. V každém případě zůstalo na zemi ležet devět dělníků. Tři byli mrtví, další zemřel v nemocnici.

Duchcovská tragédie otřásla československou společností. Dělníky a rodiny obětí podpořila široká veřejnost i mnoho význačných osobností, převážně levicově smýšlejících.

V rozhořčení padala obvinění proti systému, vládě, ministru vnitra i prezidentu Masarykovi, např.: „Za Masaryka se střílí do dělníků,“ nebo dokonce „Masaryk nechal střílet do dělníků.“

Prezident však samozřejmě nic takového nepřikázal a ani by k tomu neměl pravomoc. Zdeněk Mahler v 90. letech vypátral, že ve skutečnosti byl Masaryk událostí velmi rozhořčen, svůj hněv obrátil na ministra vnitra Slávika a ten kvůli tomu později ve vládě skončil.

Za střelbu mohl těžko nést odpovědnost někdo jiný než samotní četníci. Za incident byl zřejmě potrestán pouze senátor Stránský, který byl za organizaci nepovoleného shromáždění zbaven imunity, odsouzen na 1 rok vězení a zbaven mandátu.

Tvrzení o Masarykově příkazu pak využila komunistická propaganda, která se snažila zkreslit míru demokracie za první republiky a také Masarykův humanismus a náklonnost k sociálnímu státu.

Tvrzení propagandy lidé opakují v představě, že proti nějaké demonstraci na rozkaz z nejvyšších míst nastoupili četníci a prostě začali střílet. Jak vidíme, realita je oné představě vzdálená. Střelbu do dělníků způsobil stres četníků a lidské selhání na nejnižší úrovni velení.

Zdroje: Střelba u Duchcovského viaduktu. Duchcovská stávka. Petr Stránský. CC BY-SA 3.0, CC BY-SA 4.0. T. G. Masaryk, Otázka sociální, 1898.