Článek
Asi každý už si všiml, že je Donald Trump hrozný náfuka. Tisíce psychiatrů ale jdou dál: konstatují, že Donald Trump trpí narcistní poruchou osobnosti (viz například 1, 2, 3).
Můžete namítnout, že slušný člověk psychické zdraví druhého nerozebírá. A budete mít pravdu. Jenže v případě Donalda Trumpa veřejný zájem dalece předchází ochraně jeho soukromí. Máme právo vědět, co motivuje nejmocnějšího muže světa.
Jak porucha vznikla?
Dětství Donalda Trumpa bylo pro rozvoj narcistní poruchy ideální. Matka byla pro malého Donalda nedostupná a téměř se mu nevěnovala. Otec Fred své děti zanedbával, ale také byl na ně přísný, kladl na ně přehnané nároky a krutě je trestal. Neuměl jim dát lásku.
Donalda si ovšem oblíbil; vštěpoval mu, že je a musí být nejlepší. Ještě v dospělosti ho finančně podporoval a tahal ho z malérů. Krutě kvůli němu upozadil prvorozeného syna Freda juniora, který se později upil.
Jako malý kluk Donald Trump svému otci přirozeně uvěřil, že ve všem vyniká. Tím se však znovu a znovu dostával do konfliktu s realitou. Proto nakonec realitu zavrhl a ve své mysli ji nahradil imaginárním světem, ve kterém je on sám vždy dokonalý a nejlepší. Buduje si ho a chrání dodnes.
Narcistní chování i porucha se jmenují podle mýtického Narcise, který se zamiloval do svého obrazu na hladině a zcela přestal vnímat okolní svět, takže chřadl a nakonec se utopil. Příběh je skvělou alegorií narcismu i pokřivené duše Donalda Trumpa.
Jak Trumpův narcismus funguje?
Jelikož Trump nežije v reálném světě, tak nezískává zkušenosti a neroste. Mentálně zůstává dítětem. To malé dítě však teď má obrovskou moc, kterou plně využívá k dalšímu budování svého imaginárního světa, který mu umožňuje zapomínat na trápení hanbou, strachem, ješitností a závistí.
Proto se také srovnává ostatními, a dokola si klade otázku, co si lidé pomyslí, pečuje o svůj vnější tělesný vzhled (maže se oranžovým samoopalovacím krémem, chodí zásadně v kvádru, má za sebou bezpočet operací vlasů, které si navíc barví) i o svou pověst (neustále se vychvaluje, neunese kritiku, obklopil se družinou patolízalů, která po něm opakuje sebevětší nesmysly, utvrzuje ho v nich a bez váhání vykonává jeho vůli).
Jeho sklon se bez přestání vychvalovat, touha být středem pozornosti jej spolu s bezcitností k ostatním lidem předurčily ke kariérám hochštaplera, podvodníka, šoumena, politika i postfaktického populisty.
Narcistní velikášství je zase příčinou, proč Trump vymýšlí velkolepé megalomanské plány jako je připojení Kanady, Panamy, Grónska nebo Gazy, nebo proč se ustanovil řešitelem všech geopolitických problémů. Touží se zapsat do dějin, stát se největším prezidentem všech dob, nebo přesněji největším vládcem, protože jeho narcistně-imperiálním snům se nevyrovnají ani úspěchy Alexandra Velikého (o kterém ovšem nic neví, protože vzdělání považuje za ztrátu času a znalosti pouze předstírá).
Útok na Zelenského v Bílém domě
Pro svou ješitnost je Trump velmi manipulovatelný, ovšem rozhodně ne pro každého. Víra, že narcisovi stačí zalichotit a budeme s ním vycházet, je zažitým omylem.
Právě strategii lichocení zkoušel prezident Zelenský, který Trumpa celý podzim usilovně vychvaloval — a nebylo mu to nic platné. U narcistního Trumpa to měl předem prohrané, protože je prezidentem slabší ze dvou zemí ve válečném konfliktu — narcis totiž slabšími pohrdá.
Katalyzátorem Trumpova krutého jednání v Bílém domě byl i Zelenského svetr. Trump totiž od schůzek s jinými státníky očekává slávu a skvělé záběry. Ty v jeho očích Zelenský oblečený „jako vagabund“ kazil.
V Trumpově imaginárním světě dávalo smysl Zelenského osočovat, že je diktátor, že způsobil válku na Ukrajině, že je slabý a nemá karty, a současně po něm požadovat vděčnost. Nedělal to proto, že by tomu všemu věřil, ale aby před celým světem ukázal, jakou má nad Zelenským moc. A taky pro sadistický požitek z ponižování a ubližování slabšímu.
A ještě jeden důležitý důvod k tomu měl: snažil se chránit Vladimira Putina před Zelenského kritikou. Hned si vysvětlíme proč.
Zvláštní role Putina v Trumpově imaginárním světě
Trump ruského prezidenta obdivuje především pro jeho neochvějnou a neomezenou moc: už čtvrstoletí je absolutním vládcem největší země světa. Jeho vztah k Putinovi je ale extrémně silný.
Ten muž velmi pevně vládne zemi. Je to úplně jiný systém a mně se ten systém nelíbí, ale on je v tom systému rozhodně vůdce. Daleko lepší vůdce, než jakým kdy byl náš prezident.
Putin totiž patří k lidem, které si Trump ve svém imaginárním světě idealizuje a vynáší je na piedestal, aby se následně chvástal jejich přízní a přátelstvím, aby vynikající vlastnosti oněch osob promítal i na sebe. Tento druh vztahu odborníci nazývají narcistní podřízenost nebo narcistní kontrakt. Trump má takový kontrakt také s Benjaminem Netanjahuem nebo svým zesnulým strýcem Johnem.
Jsem velmi chytrý člověk. Můj strýc byl profesorem na MIT.
Narcistní kontrakt je tedy skutečný důvod, proč Trump není schopen jít proti Putinovi. Je na něm závislý. Putinovu pověst chrání stejně usilovně, jako svou vlastní, protože v jeho imaginárním světě obě splývají — ta první je pro něj nedílnou součástí té druhé. Jakýkoliv verbální útok na Putina proto Trump vztahuje na sebe.
Když Putinovi dává ultimáta nebo se ptá Zelenského, zda by byl ochoten bombardovat Moskvu, nemyslí to vážně. Snaží se Putina zastrašit a ohromit, ale když to na Putina nemá vliv, Trumpovi to nakonec imponuje a o to víc pak Putina obdivuje a vychází mu vstříc.
Nepřipouští si, jak moc mu Putin věší bulíky na nos a jak moc ho zesměšňuje před celým světem, protože v jeho imaginárním světě se nic takového neděje a jde pouze o dočasné nedorozumění, které Trump jako „velký vyjednavač“ vyřeší.
Za půl roku ovšem dosáhl pouze jediného: schůzky s Putinem na Aljašce. Z hlediska oficiálních Trumpových cílů to není nic. Ale v Trumpově imaginárním světě je to obrovský úspěch, možná větší, než kdyby na Ukrajině dosáhl příměří. Opět se setká se svým přítelem a vzorem, skvělým a moudrým vládcem obrovského Ruska!
Vidíme, že jejich vztah je extrémně nevyrovnaný. Zatímco Trump si Putina idealizuje a ve svém imaginárním světě vnímá jako úspěch i pouhý telefonát, skutečný Putin si je této skutečnosti dobře vědom a systematicky ji zneužívá, aby dosahoval cílů ve skutečném světě — přesně tak, jak bychom čekali od bývalého důstojníka KGB školeného v manipulaci. Naivního a chorého Trumpa zneužívá, ponouká jej k rozhodnutím, jaká by na Trumpově místě neučinil žádný rozumný člověk.
Vzhledem ke svému výsadnímu postavení v Trumpově choré fantazii ovšem ani příliš manipulovat nemusí. Trump jeho postup na Ukrajině od počátku adoroval:
Putin prohlásí velkou část Ukrajiny za nezávislou. Ah, to je úžasné. (…) Použil slovo „nezávislost“ a „půjdeme tam a pomůžeme udržet mír“. To je mazaný tah.
Může Trump Putina zavrhnout?
Nabízí se otázky, zda a kdy Trumpovi dojde, že si Putina idealizuje, zda může narcistický kontrakt ukončit. Bez silného podnětu se to rozhodně nestane, protože idealizovaný Putin je pevnou součástí Trumpovy osobnosti a Trumpova imaginárního světa, na kterém je Trump závislý. Kdyby Trump pouto přerušil, ztratil by kus sebe sama.
Pokud by vztah přece jen z nějakého důvodu skončil (podobně jako v případě Elona Muska), Trump by si rozhodně nepřipustil, že si Putina idealizoval a mýlil se v něm. Domníval by se, že se Putin zbláznil nebo že ho zradil.
Ani agent Krasnov, ani geniální stratég
Když bylo po Trumpově po návratu do funkce definitivně jasné, že půjde Putinovi na ruku, internetem i médii se šířila dvě velmi odlišná vysvětlení: že Trump je geniální stratég a hraje s Putinem 5D šachy, či že jej v 80. letech rekrutovala sovětská tajná služba KGB a přidělila mu krycí jméno Krasnov.
Dnes už by mělo být zcela zřejmé, že ani jedno není pravda.
Stratég i ruský agent by věděli, co chtějí. Neměnili by svá stanoviska a rozhodnutí každý den.
Naopak narcistní porucha osobnosti, navíc umocněná vysokým věkem a patrně i poruchou soustředění, Trumpovy postoje k válce Rusko-Ukrajina zcela a dokonale vysvětluje — včetně jeho důvěry v pochybného vyslance Witkoffa. Ten má mnoho společného s Trumpem: neví nic o Rusku ani Ukrajině, neumí vyjednávat, vrší jedno diplomatické fiasko za druhým, dokonce si také idealizuje Vladimira Putina a touží se pohybovat v jeho blízkosti.
Přesto mnoho lidí dál věří, že je Trump geniální vyjednavač a stratég. Vesměs podléhají jeho kouzlu a věří té falešné image, kterou tak usilovně vytváří a udržuje. Sdílejí s ním kus jeho imaginárního světa a idealizují si jej podobně, jako si on idealizuje Putina.
To si Trump uvědomuje. Kdysi to sám trefně komentoval:
Mohl bych se postavit doprostřed Páté avenue a někoho zastřelit, ale neztratil bych ani hlas, chápete? Je to jakoby… neuvěřitelné.
Dodejme, že stejně neuvěřitelná je Trumpova víra ve Vladimira Putina. Ten si zas sedí v srdci Ruska, odkud zavraždil už statisíce lidí — ale obdiv Donalda Trumpa přesto neztratil.
Zdroje: odkazy v textu | archiv autora | přednášky Vlada Vexlera, zejména The real reason Trump submits to Putin | Heinz-Peter Röhr: Podminované dětství, 2015 , Dialog.
