Zakázat sociální sítě dětem musíme

Sociální média pro nás vybírají obsah tak, aby nás co nejdéle udržela u obrazovky. Tak nám totiž ukážou nejvíc reklamy a nejvíc na nás vydělají. Pokud bychom na síti rovnou našli to, co nás uspokojí, zase bychom odešli. Nejrozšířenější „virální“ příspěvky proto nejsou ty přínosné, ale ty, které budí nejrozporuplnější emoce. Člověka zahltí tak, že zapomene, co jiného chtěl dělat.

Děti jsou tím samozřejmě zranitelnější než dospělí. Snadněji propadnou krátkým videím. Nedokážou si přestat psát s vrstevníky. Když je ve 3 v noci vzbudí zpráva, nevypnou zvuk, ale vstanou a zprávu si přečtou.

Varování rodičů nestačí. Sociální médium dítě bombarduje dítě lákadly, a to jim nakonec vždy podlehne. Rychle si vyvine závislost. Ta ale zdaleka není největším nebezpečím, které na něj na sociálních médiích číhá.

Může se tam setkat s podivnými lidmi, ať už s vrstevníky, nebo s dospělými. Ty nejhorší, pedofilní predátory, u nás zviditelnil skvělý dokument V síti. Ukázal, jak snadno se dospívající dívky dají do řeči se zvráceným člověkem, který z nich například vyláká fotografie, jimiž je pak vydírá k osobní schůzce.

Aktuální případ „lovců pedofilů“ ukázal, že problém odhalením nezmizel. Už nefungují největší sítě desítek tisíc pedofilů, jakou před pár lety rozkryla německá policie; jednotlivci však na internetu „loví“ dál.

Někteří odpůrci zákazu sociálních médií tvrdí, že to bude jako v Americe za prohibice; děti budou hledat cesty a používat ještě rizikovější média, zcela neregulovaná. To ale není reálné.

Sociální médium není hospoda. Úspěšně ho rozjet znamená především budovat komunitu uživatelů tak, aby je bavilo spolu komunikovat. Pilovat algoritmus, aby je udržel u obrazovky. Vyžaduje to úsilí, čas a peníze. Pokud bude stát „černé stránky“ blokovat, zakládat dokola nové se jejich provozovatelům nevyplatí.

Navíc, rodič si spíš všimne podezřelé aplikace v telefonu nebo stránky v historii prohlížení, než dění ve zdánlivě bezpečném digitálním prostoru sociálních médií.

Rizikové jsou různé především soukromé skupiny, do kterých nevidí algoritmus ani rodina. O těch na Facebooku se ještě rodiče mají šanci dozvědět. Existuje ale také neviditelný a přesto obrovský svět her, kde jsou skupiny také.

Na herní platformě Roblox je jich obrovské množství. Vedle sexuálního predátorství v nich bují i radikální náboženství a nebezpečné ideologie, včetně neonacismu. Děti se tak třeba učí hajlovat a ponižovat ostatní. (Pro ty české je velkým vzorem Filip Turek.)

Šikanou působí vrstevníkům psychické problémy, mohou je dohnat až k pokusu o sebevraždu. Jenže dospělí si ničeho nemusí všimnout, protože velká část problémů vzniká v neviditelném digitálním světě.

Nenápadně se rozvíjí i pocity nedostatečnosti, které způsobují upravená těla na Instagramu. U dětí, které si stále ještě utvářejí představu o světě, vedou mimo jiné k depresím, k poruchám příjmu potravy nebo závislosti na plastických operacích.

Ten problém už dávno není výsadou něžnějšího pohlaví. Neustále přibývá náctiletých chlapců, kteří do sebe v honbě za nedosažitelným ideálem pumpují steroidy a ničí si tak život.

A lepší to nebude. S nástupem umělé inteligence se fotky ještě víc vzdalují realitě, navíc přibyla videa. Děti si teď dokonce mohou vyzkoušet, jak by vypadaly s atraktivnějším tělem. A docela se z toho zbláznit.

Zákazem sociálních médií se tento tlak opět zmírní na úroveň z doby před Instagramem a Facebookem. Už tehdy ho některé děti obtížně zvládaly. Ten dnešní je neúnosný.

K opomíjeným aspektům sociálních médií patří i digitální stopa. Děti na internet píší, vkládají fotky a někdy i videa. To vše okamžitě sledují, sbírají a analyzují robotické programy, jakých se v online prostoru pohybují miliardy. I když děti později své účty smažou, jejich data někde zůstanou uložená.

Kam to může vést nedávno ukázala kampaň, ve které hraje hlavní roli dívka jménem Ella. Není skutečná; jde o digitálně zestařenou verzi dítěte, jehož fotky a videa rodiče neuváženě vkládali na internet. Když je pak za to v kině jejich uměle vytvořená dcera kárala, šokovalo je to.

Samy děti na internet vkládají obsah ještě lehkovážněji, než jejich rodiče. Nedokážou pojmout, jakému nebezpečí se tím vystavují a že se navždy vzdávají soukromí. Zákaz je ochrání; zabrání tomu, aby se ve třiceti musely vyrovnávat s následky rozhodnutí svých dvanáctiletých já.

Čerstvá zkušenost z Austrálie ukazuje, že děti i po zákazu sociální média navštěvují dál. Někdo z toho dovozuje, že zákaz nefunguje. Na takové tvrzení je ale příliš brzo. Jako většina zásadních změn, i tato potřebuje čas. Lidé si zvykají pomalu a úřady jim to zatím umožňují.

V následujících měsících a letech zjistíme, jak se opatření vyplatilo nejen v Austrálii, ale také ve Francii, která ho schválila koncem ledna. Z jejich zkušeností můžeme při přípravě a zavádění zákazu vycházet.

Pro už se vyslovil premiér Andrej Babiš. Z toho je patrné, že se nejedná o něco nedosažitelného, ale o naprosto reálný krok, který by podpořila většina vládních poslanců. Nyní je otázkou, jak se k tak radikálnímu řešení postaví veřejnost.

Ta jediná by totiž mohla úmysly populistické vlády zvrátit. Byla by to škoda.

Sociální média působí problémy i dospělým. Přístup dětí k nim představuje obrovské vypětí pro rodiče i pro systém. A především: pro samotné děti. Kolik jich má ještě zaplatit duševním zdravím, abychom si to připustili?