Joši Širatori čtyřikrát utekl z vězení, z lavičky ale odejít neuměl

Narodil se 31. července 1907. Měl pohnutý osud. Ve dvou letech mu umřel otec, po pár letech jej opustila matka. Vyrůstal sám, žil na ulici. V dospívání se živil jako prodavač tofu, v dospělosti se stal rybářem. Lovem krabů při ruském pobřeží si vydělal slušně, ale byla to náročná práce. Jakmile našetřil peníze, nechal toho a začal podnikat.

Jenže mu to vůbec nešlo. Dostal se do špatné společnosti, propadl hazardu a brzy se dal na dráhu zločinu. Vykrádal domy. Naučil se lézt po stěnách a otevírat zámky. Jeho záznam v policejním rejstříku se rychle prodlužoval.

Byl „známá firma“, takže když na něj v roce 1936 padlo podezření z loupežné vraždy, policisté se s ním nemazlili. Přiznání z něj prostě vytloukli. Ve skutečnosti byl nevinný — tedy pokud jde o vraždu. Do akce v obchodě, kde k ní došlo, šel jako zámečník bandy zlodějů. Hlídal venku, ale když ostatní vevnitř zabili prodavače, svedli to na něj.

Vazební věznice v Aomori byla drsná. Jeho cela byla tak studená, že mu byla zima i pod dekou. Navíc ho dozorci často bili.

Nechtěl tak strávit zbytek života; rozhodl se utéct. Pečlivě sledoval rozvrh stráží a připravoval plán. Když se od dozorce dozvěděl, že ho čeká trest smrti, už na nic nečekal.

Když druhého dne ráno v 6:30 zazněl budíček, Širatori zůstal pod dekou a ani se nehnul. Dozorce si ho za takovou drzost chtěl vychutnat. Popadl obušek a chystal se odemknout dveře do cely. Jenže ty už byly odemčené! Chvíli nechápal. Došlo mu to, až když strhnul deku z Širatoriho futonu. Místo vězně pod ní byla jen hromada prken, které vytrhal z podlahy pod futonem.

Za chvíli zazněl poplach. Policie hned začala pročesávat okolí věznice, ale neúspěšně. Není divu. Širatori utekl už o hodinu dříve.

Když kolem něj v 5:30 prošla hlídka, rychle vstal. Prkna vytrhal už večer. Teď je rychle nacpal pod deku. Pak přiskočil ke dveřím a vytáhl paklíč. Kde jako vězeň vzal paklíč? Upletl si ho z obvodového drátu vědra v koupelně. V otevírání zámků nebyl žádný amatér.

Věděl, že má pouze 15 minut, než projde další hlídka. Jenže byla zima a ruce se mu třásly. Když se konečně dostal ven, proběhl chodbami k bráně vězení. Neměl už ale čas ji odemknout — kroky stráží slyšel už velmi blízko. Rychle tedy přelezl zeď. Zvládnul to těsně předtím, než by ho stráže načapaly.

Neměl ale nic na sebe ani k jídlu. Byl nucen krást. A tak ho o tři dny později chytili, když si bral jídlo v nemocnici.

Při výslechu se dozvěděl, že mu ve skutečnosti trest smrti nehrozil. Ale to už teď bylo jedno. Za útěk a krádeže dostal doživotí. První roky strávil ve stejném vězení a docela si na drsný život zvykl.

Jenže pak Japonsko vstoupilo do války a podmínky ve vězeních se ještě zhoršily.

Šoupli ho do drsnějšího vězení ve městě Akita. V něm mu jako uprchlíkovi přidělili celu, ze které nemohl utéct. Byla úzká, vysoká a temná. Světlo do ní šlo pouze zamřížovaným okénkem ve stropě, několik metrů nad zemí. Zdi byly pokryté pláty z hladké mědi, aby po nich nemohl vylézt. Nebyla tam ani ventilace, a tak se mu tam špatně dýchalo.

Také mu napařili prodloužené směny nucených prací, pravidelně ho bili a na cele musel nosit pouta. Byl to krutý život.

Jediný, kdo se k němu choval lidsky, byl vrchní dozorce Kobajaši. Nikdy ho neudeřil a občas se za ním zastavil na cele, aby si s ním povídal. Širatori si ho nesmírně vážil. Díky těm světlým momentům si připomínal, že je člověk. Že má naději.

A tu hodně potřeboval. Připravoval totiž útěk z toho pekla.

Dne 15. června 1942 byla silná bouře. V cele hučela meluzína. Když tam okolo půlnoci strážný nahlédl, prožil šok. Na futonu neležel Širatori, ale jen jeho pouta.

Jak proboha utekl tentokrát?

Stejně jako v prvním případě se mu podařilo někde sehnat drát. Není jasné kde. Možná ho přinesl z nucených prací, možná mu Kobajaši neuváženě poskytl nějakou věc, ze které drát získal. Každopádně si opět zhotovil paklíč.

Když odemknul pouta, zapřel se rukama i nohama do zdí a zkusil po nich vylézt. Světe, div se, šlo to. Měď nebyla až tak kluzká, jak si jeho věznitelé mysleli. A se šplháním měl ze své zlodějské kariéry obrovské zkušenosti.

Vyšplhal až ke stropnímu okénku. Vzal za mříže a… ty držely pevně. Tedy, ne úplně pevně. Malinko se viklaly. Možná by šly vyviklat. Jenže to by trvalo měsíce.

A přesně to se Širatori rozhodl udělat. Tohle se totiž nestalo 15. června, ale už o několik měsíců dříve. Když ohledal mříže, vrátil se dolů, nasadil si pouta a zamkl je. Od toho dne noc co noc lezl nahoru, lomcoval mřížemi a postupně je uvolňoval. Musel to být ohromný výkon po dnech plných práce a týrání, ale nakonec to přesto dokázal. Mříže byly volné.

Nechal je v okně a čekal na vhodnou příležitost. Ta přišla právě 15. června, kdy silná bouře překryla hluk, který dělal na střeše. A pak se po něm slehla zem.

Asi o tři měsíce později, 18. září 1942, zaťukal zbídačený Joši Širatori na dveře domu vrchního dozorce Kobajašiho. Ten byl samozřejmě velmi překvapený, ale pozval uprchlíka dovnitř, nabídl mu stravu a vyslechl jej.

Širatori mu vysvětlil, že utekl pouze kvůli barbarskému mučení. Prosil Kobajašiho, aby mu pomohl kontaktovat ministerstvo spravedlnosti, žádat reformu vězeňského systému a obnovu svého řízení. Věřil, že spravedlivý dozorce mu pomůže a postaví se za něj.

Když odešel na záchod, Kobajaši přivolal policii.

Širatori putoval do vazby. Připadal si zrazený. Jen pomalu si připouštěl, že do Kobajašiho vložil nepřiměřenou důvěru, protože byl na něj hodný. Slíbil si, že už nikdy nebude věřit muži zákona.

Před soudem žádal o umístění do teplejší věznice v Tokiu, ale neúspěšně. I kdyby měl soudce zájem řešit jeho požadavky, systém tak nefungoval. Navíc zuřila válka. A tak dostal Širatori skončil v nejsevernější a nejdrsnější věznici celého Japonska ve městě Abaširi.

Tam už dozorci věděli, co je zač: silný a obratný muž nezlomné vůle, který pomocí drátku otevírá zámky. A podle toho se na něj připravili. Jeho nová cela byla z betonu a oceli. Utéct odsud neměl kudy. Zamřížované okénko ve dveřích bylo užší, než jeho tělo. To samé platilo i o okénku ve zdi u stropu, kterým navíc dovnitř proudil mrazivý vzduch.

Aby si zas neodemkl pouta, místo nich mu na ruce i na nohy připevnili těžké dvacetikilogramové okovy. Sejmout nebo je zas připevnit museli dva dělníci. Ten proces jim trval přes dvě hodiny, a tak mu je sundávali pouze výjimečně kvůli koupání.

Pohybovat se mohl jen velmi obtížně. Rány pod okovy mu hnisaly. Dostával pouze poloviční porce jídla — půl misky rýže a půl misky polévky miso na den. Když mu je dozorci prostrčili dovnitř, smáli se tomu, jak se v těžkých okovech plazí pro jídlo. Byli si jistí, že z této věznice už nevyjde živý.

Asi půl roku poté, co ho docely umístili, jedné srpnové noci roku 1944, slyšel noční dozorce šramot na střeše, a tak šel raději zkontrolovat vězně. K Širatoriho cele se dostal až jako k poslední — vždyť z ní nebylo možné utéct. Jenže když k ní konečně došel, vytřeštil oči. Ocelové mříže okénka ve dveřích byly vysazené. Na futonu ležel úhledně poskládaný vězeňský mundůr a vedle něj i „nesejmutelné“ okovy.

Jak to dokázal tentokrát?

Tajemství útěku spočívalo v polévce miso. Den co den jí trochu naplival na šrouby a hřeby, které držely rám mříže v okénku dveří. Vytvářel si tak klíčového spojence: rez. Když se po několika měsících jeden ze šroubů konečně uvolnil a vypadl, posloužil Širatorimu jako provizorní šroubovák. Pak už to bylo snažší. Dál pracoval na ostatních šroubech. A po posledním koupání se začal věnovat i okovům. Rozhodl utéct hned v den, kdy se mu je podařilo sundat.

A jak se dostal z cely? To zůstalo záhadou, dokud to nevysvětlil sám Širatori.

Okénko ve dveřích bylo úzké, ale ne dost. Širatorimu trochu pomohlo, že v důsledku malých porcí a šílených podmínek zhubl na kost. I tak si ale musel vykloubit rameno a za dveřmi jej znovu nasadit. Jakmile byl v chodbě, už to měl snadné. Stropním oknem se dostal na střechu a po ní utekl.

I v tomto případě dozorci s policií propátrali okolí. Brzy ale hledání bez výčitek svědomí vzdali. Všechny cesty z města Abaširi totiž vedly do zasněžených hor, kde přece nahý zubožený uprchlík nemohl přežít…

Jako by ještě nevěděli, jaký je nezmar.

V podhůří Širatori narazil na opuštěný důl, ve kterém se usadil. Naučil se klást pasti na zajíce a veverky, sbíral ořechy a bobule. Pozoroval medvědy a naučil se od nich rybařit. Občas se přikradl k nějaké vesnici a ukradl jídlo nebo oblečení. Žil těžkým, ale svobodným životem. Po pobytu v tvrdých japonských žalářích si připadal jako v ráji.

Toužil ale po lidské společnosti. Po dvou letech se proto rozhodl riskovat a vydat se do civilizace.

Vydal se do města. A nevěřil svým očím. Místo propagandistických válečných plakátů byly všude anglické nápisy. Viděl také několik bílých vojáků. Jak je to možné? U stánku si vzal noviny. Teprve teď mu došlo, že válka skončila. A pak také zjistil, jak: že USA na Japonsko svrhly dvě atomové bomby. Velmi obtížně to vstřebával.

Pak si ale uvědomil, že to je pro něj požehnání. Kdo by při takových obrovských změnách našel čas a energii hledat nějakého uprchlého vězně? Dal sbohem svému úkrytu v divočině a vydal se na jih.

Putoval pěšky ostrovem Hokaido a doufal, že by se po více než deseti letech mohl setkat s manželkou a dcerou.

Osud tomu ale nechtěl. Po padesáti dnech pochodu v blízkosti města Saporo ukradl rajče na poli. Farmář ho přistihl a zaútočil na něj motykou. Širatori jej přemohl, jenže farmář při tom spadl na motyku a rozřízl si břicho. Ještě než vydechl naposled, dorazili policisté a Širatoriho zatkli.

Soud neuvěřil jeho tvrzení, že se farmáři pouze bránil. Jako recidivistu jej za vraždu odsoudil k smrti. Na popravu měl zdrcený Širatori čekat v saporské věznici.

Ředitel věznice mu přidělil šest dozorců, kteří se u něj střídali jej nespouštěli z očí. Celu každý den prohledávali. Okénka v ní byla ještě menší, než ve věznici v Abaširi. Proto mu ani nedávali pouta. Odsud už opravdu neměl šanci utéct!

Jak se blížilo datum popravy, byl stále smutnější. Celé dny hleděl na okénko u stropu. Působil, že vymýšlí, jak utéct. To ale nebylo možné. Nakonec ulehl v depresích na futon a někdy celé dny nevylezl z pod deky. Stráže si na to brzy zvykly.

Asi tušíte, že to i tentokrát bylo úplně jinak. Jednoho dne se strážný rozhodl Širatoriho potrestat za to, že nereaguje na příkazy. Otevřel dveře, vytáhl obušek, strhl deku z futonu… a objevil hromádku prken stejně jako jeho kolega 10 let před ním.

Širatori ve skutečnosti celou dobu pracoval na útěku — jako vždy. Nahoru koukal pouze proto, aby zmátl stráže. To důležité se tentokrát odehrávalo dole. Věznitelé se soustředili na okna, kterými už Širatori třikrát utekl, ale úplně zapomněli na podlahu! Pod tou byla mezera a pak už pouze obyčejná hlína.

Širatori tentokrát připravil plán, který měl dvě fáze. Nejprve stráže přesvědčil, že má deprese a uvykl je na to, že celé dny leží. Teprve pak pod pláštíkem noci vytrhal prkna a polévkovou miskou začal hloubit díru. Tu přes den zakrýval prkny i futonem. Hlínu přesýpal do prostoru pod podlahou. Když se z díry stal tunel a on v něm při práci mizel, dával prkna pod deku, aby to vypadalo, že spí.

Po měsíci usilovné práce byl konečně hotov a tunelem vylezl za zdi vězení. Když to dozorci zjistili, měl už náskok několik hodin.

Asi rok se pak potloukal na svobodě v okolí Sapora. Jednoho dne seděl na lavičce v parku a dumal nad tím, jak dlouho ten tulácký život ještě vydrží. Už to byl rok, co utekl. Bylo mu 41 let a měl pocit, že tohle už není pro něj.

Najednou si vedle něj sedl policista, zapálil si cigaretu a chtěl si povídat.

Širatori byl silný, obratný a měl obrovskou výdrž. Lidské vztahy a komunikace však pro něj byly záhadou. Proto před lety naivně šel za Kobajašim — a proto teď nevěděl, co říct a jak odejít. Cítil úzkost. Když mu ale policista nabídl cigaretu, rozlil se v něm neznámý pocit tepla. Do očí se mu nahrnuly slzy. Nedokázal si pomoci. Přiznal, kdo je.

A tak do vězení putoval popáté.

Tentokrát už to ale bylo jiné. Americká okupace způsobila pozitivní změny v mnoha oblastech japonského života včetně justice, která už byla v roce 1948 mnohem civilizovanější. Soudce změnil kvalifikaci farmářovy smrti z vraždy na neúmyslné zabití v sebeobraně. Vzal také v potaz Širatoriho přiznání a že důkazy v původním procesu z roku 1936 byly sporné. Trest smrti snížil na 20 let vězení, a to ve věznici Fuču v Tokiu — tedy v mnohem přívětivějším podnebí.

Dozorci už vězně nebili, dokonce se k nim celkově chovali jako k lidem. Na Širatoriho si samozřejmě dávali mimořádný pozor a sledovali ho ve dne v noci. Pozorovali však pouze jediné — že je vzorný vězeň. Ani ho nenapadlo odsud utíkat. V životě se totiž neměl líp. A tak ve Fuču vydržel až do roku 1961, kdy ho podmínečně propustili za dobré chování.

Po čtvrt století se pak setkal s dcerou, kterou naposledy viděl jako batolátko, ale nerozuměl si s ní. Vlastně si po letech samoty nerozuměl skoro s nikým.

Živil se ještě různými způsoby, ale už nikdy se nevrátil na šikmou plochu. Zemřel v roce 1979.

Příběh muže, který dokázal utéct z jakéhokoliv vězení, ale neuměl ukončit běžnou konverzaci, se pak stal námětem románu a mangy. Působí nepravděpodobně, ale je podrobně zdokumentovaný.

Zdroje: 昭和行刑史に残る脱獄王・白鳥由栄の人生. Edgar Wollstone: Yoshie Shiratori, the Grand Jailbreaker; Amazon, 2020.