Exprezident Medveděv je zlomený klaun, útok na Němcovou není důležitý

Se zaujetím jsem pročetl esej Richarda Pokorného Kdo akceptuje Medveděvův útok na Němcovou, je ostudou této země. Pan Pokorný je právem nejsledovanějším autorem na Medium.cz. Jako obvykle, i tentokrát je jeho text čtivý a podnětný. Všímá si v něm reakcí české politické scény na nehorázné vyjádření Dmitrije Medveděva. V jedné věci se ovšem mýlí — v tom, jak čte jednání samotného ruského exprezidenta a jeho význam v ruském aparátu:

„K ospravedlnění hrobového antiliberálního ticha neobstojí přirozeně ani tvrzení, že Medveděv nevyjadřuje oficiální stanovisko Ruské federace. Medveděv není žádný anonym na sociálních sítích. Je to místopředseda Bezpečnostní rady Ruska a bývalý prezident, který celý svět již dlouho oblažuje spřádáním plánů, koho, kdy a jak Rusko vybombarduje. Pokud by jeho slova nebyla Putinovu režimu po chuti, dávno by jeho komunikační kanál utichl. A že to ruský režim umí i vůči vlastním knechtům, o tom by mohl vyprávět třeba Prigožin. Vlastně už nemohl.“

Jistě, Medveděv není žádný „anonym na sociálních sítích,“ ale na druhé straně si nelze myslet, že „vyjadřuje oficiální stanovisko Ruské federace“. Tak totiž Ruská federace nefunguje; Dmitrij Medveděv za ni rozhodně nemluví, ačkoliv je místopředsedou Bezpečnostní rady Ruska. Podobné je to se Sergejem Šojguem, který oné radě dokonce předsedá. Oba dříve mocní muži v ní nejsou, aby plnili nějakou významnou funkci — Putin je tam uklidil, aby se jich jako dřívějších blízkých přátel nemusel zbavovat ostřejším způsobem.

Ani jednoho z nich nemůžeme srovnávat s Jevgenijem Prigožinem, který Putinovi už nějakou dobu přerůstal přes hlavu a nakonec proti němu ještě povstal. Od chvíle, kdy Prigožin vzdal svoje tažení na Moskvu, bylo úplně jasné, jak skončí. Ruský prezident má totiž pro zrádce pouze jeden trest: smrt. Mohl by o tom vyprávět například Sergej Skripal, který přežil atentát novičokem; mluvit už o tom nebude Alexandr Litviněnko, který zemřel na otravu radioaktivním poloniem.

Kdysi liberálně smýšlející Medveděv Putina nikdy nezradil. Býval dokonce jeho blízkým člověkem, nejbližším z těch, kteří nesloužili v KGB. Putin mu věřil natolik, že mu byl ochoten na 4 roky půjčit prezidentský úřad. Jenže právě tehdy Medveděvovi narostlo sebevědomí, dovolil si jednat na Putinovi nezávisle a dokonce jej kritizovat.

V prezidentské funkci mu to asi připadalo jako dobrý nápad. Ale když se z ní vrátil do té premiérské, uvědomil si opět, kde je jeho místo a kdo je skutečným pánem Kremlu. Stal se opět loajálním a dlouho to vypadalo, že mu u Putina přešlapy prošly.

Jenže pak přišly rošády v roce 2020, v době, kdy by Putin bez změn ústavy musel odejít. Teprve tehdy Medveděv pochopil, že to před lety pokazil. Následně odstoupil, stal se místopředsedou Rady bezpečnosti Ruska a postupně se zcela změnil. Z intelektuála a skrytého liberála se stal válečným jestřábem, sako vyměnil za kožený kabát, který evokuje gestapo.

Co je příčinou té změny? Je vyděšený, že odchodem z premiérské funkce by to nemuselo skončit. Dobře ví, že se jej Putin z několika důvodů obává jako potenciálního nástupce. Vždyť Medveděv je o 13 let mladší; je jediný Rus, který byl také prezidentem, a jediný ruský vrcholový politik, který si dovolil vůdce otevřeně kritizovat.

Tragikomická role válečného štváče v gestapáckém kabátě je tak pravděpodobně sebeobrannou reakcí. Umožňuje mu každodenně ukazovat, že už není liberál, že už není přítelem Západu a že stojí bez výhrad za Putinem, za jeho nesmyslnou vírou ve velké Rusko i za ještě nesmyslnější válkou.

Proto se stal zlým klaunem, jenž říká věci, které se neříkají. Proto když třeba hrozí shozením atomovek na západní metropole nebo označí novináře Timesů za vojenské cíle, nemůžeme ho brát tak docela vážně. Neznamená to „dnes jsme na Bezpečnostní radě Ruska probírali shození atomovek“ ani „zaúkoluji armádu, aby eliminovala novináře Timesů.“ Jde pouze o jeho osobní prohlášení, která na rozhodování v Rusku nemají vliv.

Putinovi v oné roli vzteklého psa vyhovuje, protože mu v ní chybí reálná moc a je užitečný. Domácí publikum zásobuje siláckou propagandou; ostatním propagandistům přitom ukazuje, kam až mohou zajít. Posouvá hranice možného, takže Putinova agresivní válka na Rusy působí ještě docela snesitelně ve srovnání s tím, co by mohlo být. Jeho řeči ale působí i navenek: straší jimi obyvatele Západu a zaměstnává západní politiky i novináře. To je patrné i z českých reakcí na absurdní útok na Miroslavu Němcovou.

Je samozřejmě v pořádku, že se kolem senátorky semkli představitelé liberálních stran. A je typické, že událost zcela přešli představitelé antiliberální opozice. V době míru by to oboje bylo dokonce velmi důležité. Tak ale situace nestojí.

Ruská federace u nás provozovala rozsáhlou zpravodajskou síť, snaží se nás rozdělovat propagandou, provádí na nás kybernetické útoky, vyhodila u nás do vzduchu muniční sklad, pokouší se i o další sabotáže, ještě před válkou nás prohlásila za nepřátelskou zemi a tak dále. Jsme s Ruskem ve válce a ve vztahu k němu čelíme mnoha výzvám.

Oproti tomu všemu je příspěvek s přáním smrti bezvýznamný. Naše senátorka navíc ani zdaleka není prvním nebo nejvýznamnějším protiruským politikem, kterého zlomený Medveděv pomlouvá nebo mu hrozí.

Jde o banální propagandu z úst pro ruský aparát nedůležitého mluvky, který nás chce zmást, abychom mu věnovali pozornost.

A docela se mu to daří.