Článek
Článek „KSČM proti NATO nepřekvapuje, komunisté kolaborovali i s nacisty“ pana Jana Zieglera se bohužel dopouští zjednodušování, které s přepisováním dějin přinejmenším hraničí. Jednu z nacisty nejpronásledovanějších skupin obyvatelstva obviňuje z kolaborace s nacismem. Slova „kolaborace“ přitom užívá ve smyslu, který ono slovo v české veřejné debatě prostě nenese a obyvatele protektorátu zaměňuje s moskevským exilem.
Výlet do historie pan Ziegler začíná konstatováním, že „komunisté však vždy kopali za cizí mocnosti, nejčastěji za SSSR, kterým dávali přednost před českým národem.“ Ve skutečnosti ale komunisté „kopali“ pouze právě za SSSR, protože nejpozději od roku 1929 byla KSČ sovětskou agenturou pod vedením sovětského agenta Klementa Gottwalda.
Následně ocitovaný výrok komunistického zločince Kopeckého o podpoře sebeurčení německého národa až do odtržení od Československa z roku 1931 tak sice může působit jako podpora Německa (v té době nikoliv nacistického!), ve skutečnosti je však projevem odporu KSČ k čechoslovakismu a oddanosti vedení KSČ přáním Stalina. Mohlo tedy jít o jednání vlastizrádné ve smyslu spolupráce s cizí mocí, tou by však nebylo Německo a už vůbec ne to nacistické.
Ziegler se následně v historii posouvá do podzimu roku 1939, odkdy „až do června 1941 tedy byli na příkaz sovětských bolševiků nejhoršími nepřáteli lidstva angličtí imperialisté, kteří prý chtějí pouze uchovat své kolonie a proto vedou válku, kdežto Hitlerovo Německu touží po míru.
A KSČ samozřejmě své guru poslušně a slepě následovala. Její chování se prokazatelně rovnalo kolaboraci s německými nacistickými okupanty. To potvrzuje ve svých pamětech významný agrární politik Ladislav Feierabend, jenž se velmi ostře opřel do českých komunistů. Ti totiž podle něj v roce 1940, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která bojovala se státy Osy. Ano, naši komunisté odmítali vytváření čs. zahraniční armády a ilegální Rudé právo vyzývalo v roce 1940 britské vojáky, aby neválčili proti dělníkům v německých uniformách. To nebyla jen kolaborace, to byla de facto vlastizrada v podání rudých zločinců!”
Pan Ziegler ovšem ve skutečnosti v uvedeném textu opět dokládá spolupráci KSČ pouze se SSSR, nikoliv s nacistickým Německem. Vždyť účelem citované sovětské stalinské propagandy absolutně nebylo dosáhnout vítězství Německa — naopak. Stalin toužil oslabit Evropu válkou, aby následně mohl kontinent ovládnout (o což by se dost možná pokusil, kdyby v roce 1953 nezemřel). Také vedení KSČ v moskevském exilu se tam před nacisty skrývalo, nikoli s nimi kolaborovalo.
V textu je však mnohem větší průšvih: zcela pomíjí, že mezi „popravovanými a mučenými českými lidmi, vlastenci deportovanými do koncentráků“ bylo mnoho československých komunistů. Příčinou perzekuce přitom byla právě jejich politická a názorová příslušnost. V rámci Akce Mříže po vyhlášení protektorátu došlo mj. k zatčení 300 funkcionářů již ilegální KSČ.
Proti pokynům Kominterny se ilegální ÚV KSČ1) bránil a zpomaloval jejich realizaci; i když k jeho největší aktivizaci došlo až po útoku Německa na SSSR v roce 1941, komunistický odboj fungoval už od roku 1938 a komunisté v protektorátu spolupracovali s nekomunistickým odbojem. Pan Ziegler se tedy mýlí, že „KSČ samozřejmě své guru slepě následovala.“ V situaci, kdy gestapo ve velkém zatýkalo jejich soudruhy, komunisté v protektorátu tvrzením Kominterny o mírumilovnosti Adolfa Hitlera a nebezpečí britského imperialismu ani věřit nemohli.2)
Tvrzením, že komunisté kolaborovali s Němci, se tak pan Ziegler dopouští hrubé viktimizace oněch obětí nacistické perzekuce. To nelze snížit ani uvedením zcela konkrétního roku 1940, kdy už Němci měli spoustu komunistů pod zámkem a svou pozornost přenesli k nekomunistickému odboji a dalším skupinám obyvatelstva.
Spojenectví Stalina s Hitlerem ani postoj moskevského vedení KSČ k formování zahraničních jednotek na tom nemůže nic změnit. Oboje je samozřejmě zavrženíhodné a pokud se pan Ziegler chce trefovat do Stalina, sovětských komunistů a našeho komunistického exilu v čele s Gottwaldem, jistě může a právem. Nemůže ale mluvit o „kolaboraci s nacisty“ a hlavně by měl ze své filipiky vyjmout československé odbojáře, politické vězně, umučené a popravené oběti nacistů.
Kritika komunistů jako celku je pochopitelná a dokonce uzákoněná v kontextu období let 1948 až 1989, kdy už svým členstvím v KSČ pomáhali legitimizovat zločinný režim. Také je pravda, že napříč její historií stranu v rostoucí míře infiltrovali sovětští agenti, kteří jejím prostřednictvím stále více prospívali imperiálním zájmům Sovětského svazu, tedy v podstatě převlečeného ruského impéria.
To se nezměnilo: KSČM v čele s Kateřinou Konečnou dnes horováním za vystoupení z NATO konvenuje imperiálním zájmům Ruska podobně, jako její předchůdci svými činy v roce 1948 nebo 1968. Dnes přitom pro takové jednání nemůže být sebemenší omluvy — nikdo se nemůže vymlouvat na nedostatek informací a už vůbec ne Kateřina Konečná.
Proto v kritice morálního pozadí současného požadavku na vystoupení z NATO můžeme uplatnit jinak problematický princip kolektivní viny stejně jako na schvalování invaze cizích vojsk v roce 1968.
Naopak paušálně označit komunisty v letech 1939 až 1941 za kolaboranty s nacisty už je projevem přehnaného antikomunismu a historického revizionismu, který jinak opodstatněné úvahy pana Zieglera o postojích KSČM k NATO zbytečně diskredituje. Připomíná přepisování historie za minulého režimu, který naopak odsuzoval nekomunisty a významně zveličoval komunistický odboj.
Co hůř, ze strany pana Zieglera jde o bezohlednou urážku stovek a tisíců vlastenců, obětí nacistické perzekuce i odbojářů, kteří už se nemohou bránit. Pan Ziegler jim všem dluží omluvu.
1) Členy I. vedení komunistického odboje byli Emanuel Klíma (v červnu 1941 den po zatčení nacisty spáchal ve vězení sebevraždu), Viktor Synek (z Moskvy se s intrukcemi vrátil do protektorátu, kde byl v únoru 1941 zatčen a popraven v červnu 1942 v koncentračním táboře Mauthausen), Eduard Urx (zatčen v roce 1941 a v roce 1942 popraven v Mauthausenu, jmenuje se po něm několik ulic) a Jan Zika (během razií po atentátu na Heydricha se s ním při útěku z bytu rodiny, u které se skrýval, utrhla prádelní šňůra; na následky zranění a následného mučení 15. června 1942 zemřel).
2) Výzva britským vojákům v Rudém právu byla bezesporu absurdní a hloupá; lze argumentovat i o vlastizradě, ovšem opět spoluprací se SSSR a nikoliv Německem. Neměli bychom zapomínat, že i za ono konkrétní vydání ilegálního periodika hrozil vydavatelům od nacistických okupantů trest smrti. Tvrzení, že jde o kolaboraci s nacisty, proto nevychází z reality. Považovat text za provinění všech komunistů v protektorátu je také absurdní.
Zdroje: I. ilegální ÚV KSČ. Klement Gottwald. První vláda Heinricha Brüninga. Druhá vláda Heinricha Brüninga. Čechoslovakismus. Creative commons 3.0. Archiv autora.
