Článek
Doprovázím ženu do nemocnice na první prohlídku v těhotenství. Čekárna je plná nastávajících maminek, ale to nám nevadí. Objednali jsme se na konkrétní čas. My čekat nebudeme.
Sestra v kartotéce nás vyvádí z omylu: „Všichni jsou tady na konkrétní čas.“
Překvapeně přehlížím kulatá břicha matek v čekárně. Je jich něco přes třicet.
„Ale žena má rizikové těhotenství.“
„Některé z nich taky,“ krčí rameny sestra a rychle mizí v útrobách kartotéky.
V čekárně sedíme skoro tři hodiny. Nastávající maminky postupně vcházejí do dvou ordinací, odcházejí a místo nich přicházejí nové.
„Asi dnes měli akutní případy,“ utěšuju stále rozmrzelejší partnerku. „Příště to bude lepší.“
„Nebude,“ povídá žena vedle nás. Zjevně sem chodí dlouho, břicho jí hrozí každou chvíli prasknout. „Je to tady tak vždycky.“
Při dalších návštěvách zjišťujeme, že měla pravdu. Před objednanými matkami mají přednost akutní případy. A akutní případy lékaři (mimochodem špičkoví) řeší každé ráno. Jenže sestry v kartotéce to neberou v potaz.
Jsou vůči pacientkám bezohledné. Je jim jedno, že by maminky raději byly doma nebo v parku. Co si o sobě myslí?
„Nemohly byste nás objednávat tak, abychom nemuseli čekat?“ ptám se při třetí návštěvě. Snažím se neznít naštvaně.
„A jak bych jako věděla, kdy přijdete na řadu?“ odsekne sestra, než po svém zvyku mizí mezi regály.
Při čtvrté návštěvě se dozvídám, že to je takový systém. Při páté, že tomu nerozumím. Je to k vzteku. Vždy čekáme dvě až tři hodiny. Jsem pokaždé mrzutější, ale nechci tím zatěžovat ženu.
Navrhuju jí chodit o dvě hodiny později. Jenže ona se bojí, že by tam výjimečně nebyla fronta. A tak vždy znovu přijdeme na domluvený čas jako blbci.
A čekáme pokaždé. Příběh nekončí změnou hloupého systému objednávání, ale narozením našeho dítěte.
Stovky maminek ale v té nemocnici každodenně čekají dál. Tráví tam cenné hodiny jednoho z nejkrásnějších období života, protože zaměstnanci nemocnice jsou líní přemýšlet.
Co s tím?
