Článek
Když jsem byl malý, zjara jsme ve škole malovali šeříky. Soudružka učitelka nám vyprávěla, jak kdysi, na konci druhé světové války, Pražané těmi voňavými květy vítali osvoboditele z Rudé armády. 9. května pak na všech domech visely dvě vlajky: československá a sovětská. Symbolizovaly, že s velkým osvoboditelem nás pojí přátelství na věčné časy.
Pak ale došlo k velkým změnám, které jsem jako dítě nemohl pochopit. Přestali jsme vyvěšovat sovětské vlajky, což nám Sovětský svaz laskavě usnadnil tím, že přestal existovat. Konečně jsme si mohli konec války slavit po svém.
Od té doby jsme v naší společnosti postupně revidovali, čemu jsme o druhé světové válce věřili. Oslavy jejího konce jsme posunuli na 8. května, kdy došlo k podpisu kapitulace. Dozvídali jsme se o našich vojácích v britském letectvu, o Američanech v Plzni, o účasti rumunské armády nebo o rozhodující roli vlasovců v bojích o Prahu. Pražskému povstání jsme přiznali vážnost, kterou si zaslouží. Přestali jsme idealizovat a zveličovat roli komunistického odboje a sovětských maršálů. Dostali jsme příležitost pochopit, kdo a proč nám přes 40 let falšoval historii.
Maršála Ivana Koněva Pražané v květnu 1945 vítali s nadšením (foto); dlouho pro nás byl hrdinou. Jenže v roce 1968 pomáhal s přípravou invaze „spřátelených vojsk“ do Československa. Pachatele zločinů proti republice těžko můžeme oslavovat jako jejího osvoboditele.
Část našich občanů bohužel polistopadové výstupy historiků není ochotna nebo schopna přijmout. Vzniká nesmyslný a zbytečný spor o to, kdo nás v roce 1945 osvobodil. Přitom je zřejmé, že porážka nacistického Německa byla společným dílem mnoha států včetně samotného Československa. A také je zřejmé, že Sovětský svaz ve druhé světové válce neusiloval naši republiku osvobodit, nýbrž dobýt.
Už během války završil dlouholetou přeměnu Komunistické strany Československa ve svoji agenturu, která měla infiltrovat bezpečnostní složky i úřady. Při formování československých jednotek usiloval, aby v budoucí československé armádě rozhodovali prosovětští a prokomunističtí důstojníci.
Už 11. května, krátce po skončení bojů, začala na území „osvobozeného“ státu úřadovat tajná služba Směrš. Vyhledávala, zatýkala a unášela stovky ruských emigrantů, často československých občanů. Tak se osvoboditel a přítel opravdu nechová.
Těsně po válce měl o skutečných sovětských plánech asi představu málokdo. V euforii z konce strašlivé německé okupace navíc veřejnost sovětské vojáky adorovala a kritizovat je bylo tabu. Získané pozice a vliv Sověti dál rozmnožovali, až v roce 1948 nakázali svým agentům ve vedení státu, aby provedli puč.
Následujících 40 let jsme byli satelitním státem SSSR bez skutečné suverenity a svobody. Když jsme se v roce 1968 jen velmi mírně vzepřeli, „osvoboditel“ k nám znovu poslal tanky a vysvětlil nám, že území získaného ve druhé světové válce se nevzdá.
Vaše země leží v oblasti, kam za druhé světové války vstoupila noha sovětského vojáka. Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme. Hranice této oblasti jsou i našimi hranicemi. Protože nás neposloucháte, cítíme se tím ohroženi. Ve jménu mrtvých z druhé světové války, kteří i za vaši svobodu položili život, jsme tedy plně oprávněni poslat k vám své vojáky, abychom v našich společných hranicích cítili opravdu bezpečni. Zda nás někdo ohrožuje, nebo ne, není podstatné. To je věc zásadní, nezávislá na vnějších okolnostech. A tak tomu bude od druhé světové války na věčné časy.
To nejsou slova osvoboditele, nýbrž slova dobyvatele. A v té době už také okupanta.
Sovětské vlajky jsme přece 9. května (a další dny) nevyvěšovali z vděku, ale protože jsme tu měli okupační armádu. Protože dobyvatel vyvinul obrovské úsilí, abychom nikdy nezapomněli, že je osvoboditel.
Spolu se svými agenty falšoval historické prameny a bezostyšně likvidoval hrdinné vojáky a odbojáře, kteří překáželi jeho verzi. A také se postaral, aby všude na našem území stály pomníky padlým rudoarmějcům.
Ty pro něj nejsou pouhou vzpomínkou na mrtvé hrdiny: především slouží k vytyčení území, kam vstoupila noha hrdinného sovětského vojáka — tedy území dobytého ve druhé světové válce.
Sovětský svaz patří nejen k vítězům druhé světové války, ale také k jejím viníkům. Její rozpoutání umožnil Adolfu Hitlerovi podpisem paktu Molotov-Ribbentrop (na fotce); připojil se k útoku proti Polsku v září 1939 a jeho území si s Německem rozdělil; sám zaútočil na Finsko, obsadil Pobaltí a anektoval i část Besarábie. Na obsazených územích prováděl politické a etnické čistky, při kterých zavraždil desetitisíce až statisíce lidí. Není divu, že za začátek „Velké vlastenecké války“ raději považuje až operaci Barbarossa 22. června 1941.
Tento mýtus o hrdinném sovětském vojákovi má dodnes obrovskou sílu u nás i v Rusku, je páteří ruské propagandy. Projevuje se například jako víra, že jsme Rusku zavázáni na věčné časy, jako víra, že Rusové jsou privilegovaným národem, který už jednou zachránil svět a spasí jej znovu, ale také jako víra, že každý Rus má povinnost se obětovat v boji za velikost Ruska.
Rusko má i dnes zájem o všechna území, na kterých prolévali krev sovětští vojáci. Takovými územími jsou například Ukrajina, Pobaltí a Česká republika. Proto nemůžeme přijmout, že bychom tomuto zločinnému státu něco dlužili. Náš vděk si dávno vybral — a bohužel mnohonásobně.
Proto dnes místo něj a jeho armády oslavujeme konec nejhorší války v dějinách.
Při bojích proti nacistům na našem území padlo téměř 190 tisíc vojáků a povstalců: 139918 rudoarmějců, 33241 rumunských vojáků, 3500 příslušníků Čs. armádního sboru, až 10000 dalších Čechů a Slováků, přinejmenším 300 vlasovců, 116 amerických vojáků a 79 Poláků. 139918 z nich nepadlo za naši svobodu, ale za větší moc pro Stalina.
Další zdroje: Archiv autora, přednášky politického komentátora V. Vexlera, Směrš, 11. 5. 1945 přišla ráno Směrš, Fronta.cz — jednotlivé stránky o ztrátách států.
