Soudruh Stalin říká, že tatínek je zrádce. Osud rodiny Rudolfa Slánského

Když člen ústředního výboru KSČ Rudolf Slánský s manželkou Josefou v noci zaparkovali na zahradě u své vily v Korunovační a vešli do haly. Pak přišel šok. Ze tmy vystoupila řada mužů se samopaly. Bez identifikace, bez vysvětlení. Další muži začali poutat Slánského, aby jej odvlekli do vězení, aby jej nutili k nejabsurdnějším přiznáním. Zpočátku si to úplně nepřipouštěl, ale už musel vědět, co ho čeká. Na přípravě podobných vykonstruovaných procesů se totiž dříve sám podílel, některé i řídil.

Jeho manželku naložili do auta. Nechápala, že jde o zatčení, myslela, že to je únos. Odvezli ji kamsi do lesa, kde čekala v zimě dlouhé hodiny. Měla štěstí, že jí strážný půjčil kožich. Druhý den dopoledne přivezli jejího šestnáctiletého syna. Ten takové štěstí neměl, byl prokřehlý.

Pak je odvezli na venkov, do nějaké chaty. Podle štěkotu psa, který patřil členu ÚV Dolanskému, Slánská se synem poznali, že jsou ve Hvozdech u Prahy.

Jeden z jejich věznitelů zatopil v kamínkách. Konečně jim bylo teplo. Syn Slánské řekl, že se mu „únosci“ legitimovali jako členové Státní bezpečnosti. Přesto se matka i syn zdráhali věřit, že se jedná o skutečné estébáky, o oficiální akci. Že o tom ví Klement Gottwald, jejich rodinný přítel, po jehož manželce se jmenuje jejich dvouletá Martička.

Na Martičku se Slánská strážných ptala. Řekli jí, že ji dali do dětského domova. Odpověděla, že na to nemají právo. Bylo jim to jedno. V tom bezpráví, které je čekalo, to bylo to nejmenší.

Nedostali čisté šaty a Slánská nebyla schopná jíst. Ukázalo se, že zde budou dlouho. Jejich věznitelé alespoň byli den za dnem snesitelnější, více si s nimi povídali.

Jednoho dne nechala strážná na stole maso zabalené v denním tisku. Ty špinavé noviny byly první informace, které se k nim od začátku internace dostaly. Nebyly ale příjemné. V novinách byl projev Zápotockého o zatčení Slánského. Teď bylo jasné, že o všem ví Gottwald.

„Já vím, mámo. Je to těžké. Ale když o tom ví soudruh Gottwald, tak o tom ví i Stalin. A tomu přece musíme věřit,“ řekl mladý Ruda. On i jeho matka se jako mnoho komunistů před nimi i po nich právě dostali do vnitřního konfliktu: sice to nedává smysl, ale straně a Sovětskému svazu přece musíme věřit.

„Záleží na tom, od koho a jak byli informováni,“ řešila ten rozpor Slánská.

„Já vím, mámo, taky nevěřím, že byl zrádce.“

Dala jim Státní bezpečnost ty noviny schválně, nebo to byla náhoda? Už se to nedozvíme.

Druhý den je odvezli na jinou chatu. A tam na ně čekala malá Marta. Postavila se v postýlce a vyčítavě se ptala maminky, kde byla tak dlouho. Matka ji nadšeně objala.

Od té chvíle s nimi bydlela i soudružka Růžena Sochůrková, vychovatelka Marty. Byla jediná, kdo s nimi soucítil a uklidňoval je. Jiní přátelé Slánským nezůstali.

V lednu za nimi přišli dva muži od StB. Jeden v uniformě, jeden v civilu. Vzali si Slánskou stranou a začali s prvním výslechem. Ptali se, proč pálila věci v koupelně. Nehodlala jim podlehnout. Odpověděla otázkou, proč by pálila věci v koupelně, když měli kotelnu. Zeptali se jí ještě, zda ví, že její manžel je zrádce. Řekla jim, že je ten nejlepší komunista.

Nevěděli, jak dál. Protokol nesepsali.

Příště ji na výslech odvezli do nějaké chaty. Ukazovali jí kartoteční lístky z domácí knihovny a chtěli po ní, aby uznala, že jde o špionážní materiál. Dnes po více než sedmdesáti letech to působí až směšně, ale tehdy to muselo být strašné. Státní bezpečnost měla úkol získat jakýkoliv druh důkazu nebo doznání. U Slánské ale nepochodila s ničím.

26. ledna ji převezli do Prahy. Myslela, že jede za manželem, ale čekal na ni vyšetřovatel Doubek. Byl jiný, než ti předtím. Záludnější. Obvinil ji, že nenávidí Sovětský svaz, protože jí tam za války unesli dceru Naďu. To byla odporná podpásovka. Zmizení malého dítěte ji jako matku i po deseti letech samozřejmě pořád velmi bolelo.

Pak se jí Doubek ptal, zda znala další obviněné ve Slánského procesu. Jednoho neznala, tak jí řekl, že to nevadí, že si vzpomene. Že mu musí věřit. Pak ho zajímalo, kdo ke Slánským chodil na návštěvu. Vyjmenovala přátele z ústředního výboru: soudruhy Zápotockého, Kopřivu, Dolanského, Gregora. Ti vyšetřovatele nezajímali. Chtěl tedy vědět, s kým se Slánští přátelili. Řekla stejná jména. Ale on je zapsat nemohl. Ty nehledal, ti byli přece nevinní. A mocní.

Chtěl slyšet jiná jména, ale jiná nebyla. Vždyť Slánský svá přátelství ve straně budoval přes dvacet let, jezdili spolu na dovolené, dělali spolu politiku, odboj, revoluci i čistky. S nikým než s lidmi z vedení strany by se ani stýkat nestihl.

Po výslechu Slánskou odvezli do vězení.

V místnosti dvakrát dva metry s podivnou záchodovou mísou na zemi Slánská nejprve pochybovala, že jde opravdu o celu, ve které bude vězněna. Jako prvorepubliková komunistka měla s vězením zkušenosti a pamatovala si, že cely bývají pohodlnější. Důstojnější.

Pak jí dovnitř hodili ještě matraci a najednou bylo jasné, že si v tom nechutném kamrlíku pobude. Dostala ještě pokrývky a cigarety. A třikrát denně najíst.

Soukromí se jí ale nedostávalo. Někdy se dozorci dívali dírkou a povídali si nahlas o tom, jakou potřebu právě vykonává. Jindy ji přes dveře šikanovali. Byli to dvacetiletí kluci, mladí komunisté. Kluci, pro které stranu budovala. Neměli rozum, ale měli moc.

Jednoho dne v místnosti nad ní vyslýchali manžela. Všechno slyšela. Chtěli, aby uznal, že cosi udělal, rozhodl. On ale opakoval, že to rozhodl Gottwald. Znovu a znovu. Odmítal podepsat protokol. Pak mu řekli, že se jeho manželka zbláznila. A on na to, že jí to udělali oni, ať ji z toho dostanou. Když to slyšela, dodalo jí to sílu.

Později ale začala přemýšlet nad tím, jestli je opravdu šílená. Čas plynul a dál se děly věci, které ji měly nahlodat. Tak to šlo několik týdnů. Až jednoho dne v dubnu se dveře vězení otevřely. Bezpečnost ji odvezla zpět za dětmi.

Po pár týdnech je převezli do objektu Veselíkov u Votic, kam dříve Slánští jezdili na dovolenou. S nimi tam internovali i rodinu sestry a švagrové. Soudružka Sochůrková odjela. O Martičku se teď staral mladý Ruda. Začal jí nahrazovat otce.

Velitel zůstal stejný, přívětivý Pavel. Chránil své vězně před příkořím dozorců. Strážkyni, která se Slánské cpala do pohodlné postele, nechal přivézt vojenské lůžko. Estébáka, který ublížil neteři Slánské Nině, přeložil.

Lidskost velitele rodině pomáhala, ale zachránit ji nemohla. Josefu Slánskou čekaly další pobyty ve vězení, její dcerku Martu zápal plic, švagrovou Milku ochrnutí tváře.

Další vězení už bylo mnohem drsnější. Slánská si připomínala, že je na tom lépe než pračlověk. To ale nemohla říci o výsleších. Tam jí totiž mimo jiné vyhrožovali vraždou obou dětí.

Také jí pouštěli výslechy zlomeného manžela a nutili ji podepsat lživé protokoly. Ale jí se dařilo vzdorovat. Byla ochotna podepsat jedině pravdu. Vydržela všechno.

Řekli jí tedy, že si to sepíšou sami a podpis stejně nepotřebují. A že ji taky popraví, jako manžela. Ve skutečnosti ji odpor nejspíš zachránil. Původně měla svědčit u soudu, dokonce ji tam vezli, ale nakonec ji do soudní síně nepustili. Zřejmě se báli, že bude říkat pravdu.

O pár dní později, 2. prosince 1952, den před popravou Rudolfa Slánského, Josefu Slánskou dovezli na Ruzyni k poslednímu setkání s ním. Dali jim možná dvě minuty. Děti se s otcem setkat nesměly vůbec.

Po popravě Slánského z Veselíkova odvezli sestru a švagrovou s dětmi. Slánská tam s Rudolfem a Martou zůstala sama. Byli teď rodina odsouzeného vlastizrádce. Nedostávali ani běžné porce jídla, hubli. Stráže se k nim chovaly hůř. Mstily se na nich za smyšlené zločiny jejich otce.

V dubnu 1953 internace konečně skončila. Museli se odstěhovat na Bruntálsko. Čekal je náročný život v podřadných zaměstnáních a s cejchem příjmení, na které se každý ptal.

Rudolf Slánský starší byl po vykonstruovaném procesu popraven 3. prosince 1952. Jeho popel promíchali s popelem dalších popravených a posypali s ním zledovatělou silnici. Soudně byl rehabilitován v roce 1963, stranicky v roce 1968. Za své skutečné zločiny už nemohl být souzen.

Josefa Slánská za viníka všeho zlého, co se její rodině stalo, považovala Stalina. Za podpory Rudolfa Slánského mladšího a pomoci Pavla Kohouta sepsala knihu Zpráva o mém muži, která je jediným písemným zdrojem informací o tehdejším dění. Měla vyjít v roce 1969, ale vydání se dočkala až v roce 1990. Slánská byla za normalizace v disentu. Podepsala Chartu 77, aktivně přepisovala a distribuovala samizdatovou literaturu. Myšlence komunismu zůstala věrná a na manžela vzpomínala až do své smrti v roce 1995.

Rudolf Slánský mladší pracoval jako dělník, dálkově přitom vystudoval. V šedesátých letech byl aktivní v komunistické straně. Během roku 1968 prosazoval podíl odborů na řízení podniků. V roce 1969 jej ze strany vyloučili. V sedmdesátých letech byl disidentem, krátce byl ve vězení. Podepsal Chartu 77, podílel se na vydávání časopisu Ekonomická revue, přispíval do dalších časopisů. Od roku 1990 do roku 1996 byl velvyslancem v SSSR a pak v Rusku, od roku 1997 do roku 2004 na Slovensku. Zemřel v roce 2006.

Marta Slánská o popravě otce nevěděla, dozvěděla se o ní až od spolužáků. Bratr a matka ji před ní utajili, stejně jako později Chartu 77. V dospělosti vykonávala různá povolání, během normalizace přepisovala samizdaty. Do svých 40 let řešila traumata z dětství. Vybudovala a po 18 letech prodala přední realitní kancelář. V roce 2009 se stala podnikatelkou roku. Je jí 75 let.

Na její návrh Městský soud v Praze 10. července 2024 rozhodl, že věznění její matky Josefy Slánské v roce 1952 a jejího bratra Rudolfa Slánského během normalizace bylo nezákonné. V blízké době můžeme čekat podobné rozhodnutí také k nezákonnosti internace Slánských ve Hvozdech a na Veselíkově.

Zdroje: Zpráva o mém muži, Josefa Slánská, Svoboda, 1990.  Vnuk popraveného Slánského: To, co provedl tomuto národu, je neomluvitelné. To jméno bylo stigma. Zemřel diplomat Rudolf Slánský. Marta Slánská, Rexlex. Marta Slánská. Manželku a syna Slánského rehabilitoval soud. Komunistický režim je nezákonně zbavil svobody. 13. komnata Marty Slánské.