Článek
Alternativou „tělesných trestů“ nejsou „tresty psychické“
Z diskuze stoupenců tělesných trestů mimo jiné vyplývá, že „jedna facka je lepší než tisíc slov,“ že dlouhé vysvětlování je vlastně psychické týrání. Několik z nich dokonce uvádí svůj nebo cizí příklad, že děti prosily rodiče, aby je radši bili, než jim něco vysvětlovali.
Nu, pokud skutečně někomu ve výchově lépe funguje facka než komunikace, pokud používá psychické týrání nebo pokud si dítě přeje, aby je rodič radši bil, než vychovával, pak je to pouze závažným svědectvím o povaze a výchovné neschopnosti takového rodiče. Co dítěti říká, patrně není přiměřené situaci ani věku dítěte.
Někdy mohou „psychické tresty“ přerůst v týrání, jak se někteří stoupenci tělesných trestů obávají. Třeba když dítě zbytečně ponižují, vyčítají mu věci, které nezavinilo nebo nemůže chápat. Když ho za trest nepouštějí ven, zakazují mu koníčky.
Vynadat dítěti a ještě mu za trest napařit „domácí vězení“ opravdu není dobrá výchovná metoda. Dítě není zločinec. Potřebuje usměrňovat a vysvětlovat.
Výchova může probíhat tak, aby nikdo netrpěl, a obě strany to bavilo. Není zapotřebí „tělesných trestů“ ani přehnaného psychického nátlaku.
Pokud dítě nějak chcete potrestat, tak pouze v praktickém smyslu. Tak, aby byla jasná souvislost mezi výchovným cílem a výchovným opatřením. Nemusíte mu například půjčit věc, kterou zapomnělo uklidit. Nemusíte ho vzít na nákup, protože zlobí. Pokud mu to ještě sdělíte — stačí jednou větou a bez emocí, tak to určitě pochopí lépe, než z hodinového proslovu, z výčitek nebo z rány na zadek.
Dítě se přirozeně snaží rodiči vyhovět. Pokud nenaslouchá, můžete nějak upoutat jeho pozornost. Pokud směřuje pod auto nebo se jinak ohrožuje, musíte zasáhnout. Jen je úplně zbytečné ho kvůli tomu ponižovat a udeřit.
Zákon zcela konkrétně říká, že když dítě neposlouchá, můžete využít „výchovné prostředky.“ Jen přitom nesmíte ohrozit jeho zdraví, vývoj a důstojnost. K rodičovství patří i přicházet na to, jak kterou situaci řešit.
Je těžké uvěřit, že by milující rodič neměl čas vychovávat dítě nebo dítěti vysvětlovat, jak se chovat. Zvlášť když má čas to tvrdit v dlouhém příspěvku v komentářích na internetu. V každém případě je ale jeho povinností se o dítě starat a vychovávat jej. Říká se tomu rodičovská odpovědnost.
Výchova bez násilí neznamená, že si dítě dělá, co chce
Existují různé výchovné přístupy a v žádném z nich nezůstává dítě bez instrukcí a bez dohledu. Nebezpečná „volná výchova,“ při které by se rodič dítěti vůbec nevěnoval, by byla zanedbáváním. I to je psychickým týráním.
Vychovávat bez trestů neznamená dítě nechat vše dělat ani dítě za vše chválit. Pokud se rodič dítěti věnuje a prožívá s ním různé situace výchovy, snad přijde sám na to, kdy a jak ho vychovávat.
Kdyby si ale přesto nevěděl rady, tak návodů a tipů, jak dítě vychovávat, je na internetu i v knihách docela dost. Ostatně, stačí se podívat do mateřské školky. Učitelky dávno nesmí děti bít a přesto je dokážou zvládnout, usměrňovat a vychovávat.
Jedním z mnoha způsobů, jak dítě usměrňovat, jsou pohádky. Děti je milují a berou si z nich poučení. Chtějí je opakovat dokola, dokud je nepochopí. Pro rodiče je to cesta, jak prohlubovat vztah s dítětem, učit se chápat, co dítě prožívá a co ho zajímá.
Malá část rodičů to bohužel stále nechce vidět a vymlouvají se, že bez občasného plesknutí přes zadek to prostě nejde. Víra v násilí v nich zakořenila. Často se to bohužel stalo v dětství, když dostali ránu od rodiče, který ještě přidal vysvětlení, jak jim to bude prospěšné.
Nejzazší hranicí chování dospělého (nejen) vůči dítěti má být zákon. A přesně to má také učit svoje dítě.
Tělesné násilí má psychické následky
Bití dětí je tisíce let starý barbarský zvyk. Zdánlivě funguje jako výchovný prostředek, protože dítě po ráně přestane „zlobit“ a začne poslouchat.
Dítě, které rodič udeří, čelí několika zjištěním naráz. Například: Bolí to. Jsem v nebezpečí. Rodič je silnější, nadřazený. Konflikty je možné řešit fyzickým násilím. Pokud změním chování, snad mi přestane ubližovat. Pokud rodič přidá vysvětlení, proč dítě udeřil nebo bil, dítě ho vzhledem k situaci patrně akceptuje. Podvolí se.
Tělesné násilí je totiž vždy současně násilím psychickým. Vyvolává negativní emoce. Strach, ponížení, někdy i nenávist. Zůstává za ním trvalá hrozba dalšího násilí. Ta ve vztahu násilníka a oběti zůstává už napořád. Pro dítě to je velká emoční zátěž, která může trvale ovlivnit jeho chování. Zvlášť, když jej násilník jako svou oběť z násilí obviní: „Můžeš si za to sám!“ nebo „Kdybys nezlobila, tak se to nestane!“ Jako by pachatelem a viníkem údajného výchovného prostředku nebyl on sám.
„Vím, co jsem udělal špatně a že jsem si to zasloužil,“ říkají některé trestané děti ještě v dospělosti. Vzpomínají na ten okamžik, kdy pochopily, že za jejich chování přijde trest. Je pro ně náročné násilí správně emočně zpracovat. Přijímají vysvětlení rodiče a berou ho jako vzor. Stejně pak trestají i svoje děti.
Některé děti to v dospělosti překonají samy nebo si to s rodičem vyříkají. Mohou to řešit v terapii. Nemalá část dětí se s rodičem přestane stýkat. Samolibý násilník si to pak nezřídka vyloží tak, že dítě se nepovedlo. Možná se bude ptát, kde ve výchově udělal chybu — otázka to však bude pouze řečnická. Ve skutečnosti bude přesvědčen, že nemohl jednat lépe.
A pak je tu skupina trestaných dětí, které si to ani v dospělosti nepřipustí nebo to nedokážou vyřešit. Ty se bohužel (nevědomě) budou násilím mstít na svých vlastních dětech a předají štafetu dál.
Zákaz „tělesných trestů“ neznamená, že se nesmíte bránit
Část diskutujících také projevila obavu, že když rodiče nebudou smět používat násilí proti dětem, tak budou naopak děti násilí používat proti nim. Zde se ukazuje, jak nepřesně veřejnost chápe pojmy trest nebo výchovný prostředek. Když na vás dítě útočí, tak samozřejmě můžete použít přiměřenou obranu.
U nejmenších dětí bude patrně rodiči stačit je znehybnit a vysvětlit jim situaci. U větších a silnějších už možná bude muset uvážit jiné formy obrany.
V žádném případě neexistuje důvod nechat se bít. Ale především není důvod věřit, že dítě bude násilné kvůli tomu, že jej nebudete tělesně „trestat.“ Je to naopak. Většina násilných dětí se násilí naučila od svých rodičů.
Obava, že děti budou zlé a násilné se může naplnit dvěma základními způsoby. Když dítě pozoruje tělesné násilí u rodiče, nebo když je zanedbáváno a chce upoutat pozornost. Samozřejmě se dětem smíme bránit. A nejlepší prevencí i řešením jejich násilného chování je svědomitá citlivá výchova. Ta šanci na „zvrhnutí“ dítěte minimalizuje.
Děti se nerodí geneticky předurčené k zlu a násilí. Pokud jsou vychovávány v lásce a porozumění, pak se samy lásce a porozumění učí. Pokud jejich rodiče „řeší“ situace násilím, budou to dělat i jejich děti. A to je škoda.
Úkolem dětí je překonat svoje rodiče. Být lepší než oni. Jedině tak jde vývoj kupředu. Není důvod se za každou cenu držet víry svých primitivnějších předků, Vladimíra Menšíka, Marie Terezie. Nebo se dokonce inspirovat u zvířat, která někteří stoupenci tělesných trestů dávají za příklad — jako by člověk nebyl pánem tvorstva a od zvěře se nelišil schopností mluvy a myšlení.
Ústup od tělesných trestů neznamená úpadek společnosti
Stoupenci „tělesných trestů“ se mýlí i ve víře, že dnešní děti násilí nutně potřebují a ústup od násilí ve výchově představuje úpadek společnosti. Tvrzení o škodlivosti násilí podložená výzkumy označují za dogma.
Přitom se nejedná o výzkumy účelové nebo ojedinělé. Jde o shrnutí výzkumů za dvacet let. Je statisticky vyloučeno, aby šlo o omyl. Je to jasné: děti, které nejsou „tělesně trestány“, se chovají lépe než děti, které „trestány“ jsou. Ne ústup od trestů — to tresty způsobují zhoršení chování!
Kdo se důsledně věnuje výchově a udržuje se svými dětmi zdravý vztah bez strachu a násilí, ten spíše vychová zdravé a vyrovnané lidi. Díky vybudované důvěře spíše předejde průšvihům v dospívání. A ve svých dětech může mít nejlepší přátele.
Pokud někdo věří, že dnes děti víc zlobí nebo jsou labilní víc než dřív, může to mít několik příčin. Vedle nostalgie za dětstvím nebo potvrzovacího zkreslení1) může jít třeba o důsledek zvyšující se inkluze — oproti dřívějšku se dnes na ulicích, hřištích i ve školách můžeme potkat s dětmi, které jsou nějak postižené. Například děti nahluchlé nebo autistické mohou působit jako nevychované, ale přitom by násilí jejich chování opravdu nezlepšilo.
Ústup od tělesných trestů tak s neomylnou jistotou naši společnost zlepší a pozvedne. Zvýší totiž počet zralých asertivních jedinců mezi námi.
Nebude to ale ze dne na den. Když se podíváme do diskuzí pod články o tělesných trestech, je patrné, že to bude dlouhodobý proces. Kvůli bezpečí, radosti a svobodě našich dětí to však rozhodně stojí za to.
Poznámka: 1) potvrzovací zkreslení, confirmation bias: kognitivní jev, kdy člověk vnímá informace selektivně nebo zabarveně, aby se utvrdil ve své víře.
Zdroje: Archiv autora. Výchovná zkušenost autora. Diskuzní příspěvky stoupenců tělesných trestů. Tělesné tresty zhoršují chování dětí, stojí ve shrnutí 20 let výzkumu (Seznam zprávy). Physical punishment and child outcomes: a narrative review of prospective studies.
