Článek
Jednoho jarního listopadové rána bylo na pláži Bondi v Sydney nalezeno živé tělo zaklíněné do konstrukce připomínající žebřík. Bylo notně obalené a zaházené pískem. Nikdo netušil, kdo je tím mužem, natož jak se tam vzal. Jednou z variant bylo ztroskotání lodi, nebo šlo snad o zlomyslný vtípek opilých kamarádů, jak si vystřelit ze svého kumpána. To by se ovšem nesmělo jednat o nikoho jiného než o Járu Cimrmana, který zde nejspíš havaroval, když se pokoušel zrekonstruovat létající stroj Leonarda Da Vinciho.
Přivolaný měsíc se ujistil, že Cimrman žije, a pokusil se ho přivést k vědomí, což se mu za chvíli povedlo. Když vyděšený Cimrman nabyl vědomí, rychle vstal, popadl svoji krabičku s výkresy a upaloval pryč. Až dav sedmi přihlížejících, který se na něj vrhl ze všech stran, zabral ho do klinče, ho dokázal uzemnit, i přesto v poslední chvíli se Cimrman snažil odhodit svůj poklad do bezpečí korun stromů. Díky tomu se ho podařilo převést do nemocnice.
Během pobytu v nemocnici se Cimrman doslechl, jak dynamicky se Sydney koncem 19. století rozšiřuje, něco z toho viděl i z nemocničního okna. Proto ve vynuceném volnu začal rýsovat nové budovy. Během rekonvalescence stihl nakreslit dva výkresy. Jeden výkres bohužel vrchní sestra odnesla na dětské oddělení, protože si ho spletla s dětským obrázek. Naštěstí se dostal do rukou jednoho blonďatého chlapečka, který začal kreslit na druhou prázdnou stranu. Obrázek se jeho otci líbil natolik, že si ho zarámoval a vystavil. Výkres byl odhalen až po 70 letech při probírání dědictví po zesnulém chlapečkovi, teď vlastně kmetovi, který byl dědečkem architekta, který okamžitě věděl, co s ním a postavil podle něj Operu, která dnes tvoří ikonický rys města Sydney.
Druhý výkres byl Cimrmanovi ukraden jeho spolubydlícím v nemocničním pokoji, kterým byl architekt John Bradfield. Útěchou mu snad mohlo být, že jeho Harbour Bridge byl nakonec postaven. Jak to ovšem bývá, čestný titul otce moderní Sydney byl přisouzen Johnu Bradfieldovo.
Při cestě na loď si Cimrman prozpěvoval písničku, kterou složil (text i noty) na plánek mostu při čekání na snídani v nemocnici, když sledoval uklízečku Matildu, jak uklízí a až při tom tančí. Chytlavá melodie se u námořníků ujala a za chvíli si ji prozpěvovala celá Austrálie. Dá se říct, že Australané mají písničku „Waltzing Matilda“ za lidovou písničku, ale díky plánku z roku 1895 dobře víme, že autorem je náš Jára Cimrman. Výklad této písně byl ovlivněn až brašnou, kterou měl Cimrman upevněnou u pasu, a při chůzi až „tancovala“. Nemusím snad dodávat, že místní domorodci ji označovali jako „Matilda“.
Dnes se již nedozvíme, jak se Cimrman v Sydney ocitl, ale je jisté, že díky jeho nálezu se na pláži začali každoročně stavět sochy z písku a stala se z toho pravidelná akce. A způsob Cimrmanova zastavení si místní mládež natolik oblíbila, že se z toho vyvinul nejpopulárnější australský sport zvaný Rugby.
Poté, co Cimrman opustil Australský kontinent, se mezi Melbourne a Sydney rozhořel vášnivý spor, jaké z těchto měst má být hlavním městem připravovaného nového státu. Obě města, které Cimrman poctil svoji návštěvou, si tento titul nárokovala. Tento problém vyřešil až osud, teda spíš dopis Járy Cimrmana, ve kterém Australany nabádal k založení státu v zapamatovatelný datum 1. 1. 1900, který byl poslán do města Canberra, která se jevila jako kompromisní řešením.
