40 dní držela sourozence naživu v amazonské džungli. Pro 13letou Lesly byl pád letadla vysvobozením

Prvního května 2023 vzlétla nad Araracuarou malá Cessna 206 a zamířila směr San José del Guaviare skrz amazonský prales. Na palubě bylo sedm lidí, mezi nimi matka Magdalena Mucutuy Valencia se čtyřmi dětmi. Třináctiletá Lesly, devítiletý Soleiny, pětiletý Tien a roční Cristin. Krátce po sedmé ráno pilot vyslal nouzové volání, motor selhával a pak se spojení přerušilo. O několik dní později záchranáři našli v džungli trosky se třemi těly, po dětech nebyla ani stopa. Podle pozdější výpovědi devítiletého Soleinyho matka po pádu ještě čtyři dny žila. Než zemřela, řekla dětem, aby odešly a vyhledaly pomoc.

Amazonský prales patří k nejnebezpečnějším místům planety. Vlhko, horko, jedovatí hadi, jaguáři, pumy, malárie a paraziti. Sourozenci Mucutuyovi ale pocházeli z domorodého kmene Huitoto, kde se děti odmala učí, jak v pralese přežít. Třináctiletá Lesly už znala dost na to, aby všechny tři mladší sourozence udržela naživu. Věděla, které plody jsou jedlé, jak se ukrýt a kdy hrozí nebezpečí. Stavěla přístřešky, sbírala semena a ovoce. Když pršelo, zachytávala vodu do láhve. „Jako rodina jsme si hráli na přežití. Lesly věděla, které ovoce nesmí jíst, a uměla se postarat i o miminko,“ řekla teta Damarys Mucutuyová.

Operace Naděje začala hned po pádu. Do pralesa vyrazilo sto padesát vojáků s pátracími psy a asi dvě stě lidí z okolních vesnic, kteří tam vyrůstali. Vojáci měli techniku, místní znali prales a poznali, kudy děti prošly. Z vrtulníků shazovali jídlo, z reproduktorů volala babička a prosila děti, ať zůstanou na místě. Za dva dny našli první stopu, dětskou láhev. Pak pleny, gumičku do vlasů, později nůžky a zbytky přístřešků.

Každá taková věc znamená, že by děti mohly žít. „Použili jsme satelity, nasadili jsme letadla, která shazovala jídlo. Udělali jsme vše, co bylo nutné, abychom nemožné učinili možným,“ řekl později generál Pedro Sánchez, který akci vedl.

Pátrací týmy několikrát prošly v těsné blízkosti dětí, někdy jen několik desítek metrů od nich, ale hustý porost a mlha znemožňovaly orientaci. S každým dalším dnem klesala naděje, že jsou ještě naživu. Až v noci na devátého června se z vysílačky ozvalo jediné slovo. „Zázrak.“ Našli je všechny čtyři, vyčerpané, ale živé. Děti byly podvyživené, dehydrované a poštípané. Vrtulník nemohl přistát v hustém porostu, takže záchranáři spustili lana a vytahovali je po jednom nahoru. Ve vrtulníku vzal vojenský lékař do náruče nejmladšího Cristina a hned ho začal krmit z láhve. Podle záchranářů první, co jedno z dětí řeklo, bylo „Mám hlad. Moje máma umřela.“

Henry Guerrero, člen pátracího týmu, uvedl, že u dětí našli dvě malé tašky s oblečením, ručník, baterku, dva telefony, hrací skříňku a láhev na vodu. I takové maličkosti rozhodly o jejich přežití. Ještě tu noc je převezli do vojenské nemocnice v Bogotě. Prezident Gustavo Petro je označil za děti míru a děti Kolumbie. Celý svět sledoval jejich příběh, média psala o zázraku.

V nemocnici strávily víc než měsíc. Zpočátku byly slabé a téměř nemluvily, lékaři i psychologové sledovali, jak se zotavují. Když je přijel navštívit strýc, chlapec si mu postěžoval: „Strýčku, chci boty, chci chodit, ale bolí mě nohy.“ Strýc se usmál a řekl, že až se uzdraví, zahrají si spolu fotbal.

Postupně se děti rozpovídaly i o tom, jak přežily v pralese a jak se staraly o nejmladšího bratra. Kvůli obrovskému zájmu médií lékaři opakovaně ujišťovali veřejnost, že jsou po fyzické stránce v pořádku, ale potřebují čas na zotavení. Rodina se nemohla dohodnout, kdo se o děti postará. Manuel Ranoque, biologický otec dvou nejmladších a nevlastní otec Lesly a Soleinyho, je chtěl do péče. Teta z matčiny strany s tím nesouhlasila. Úřady proto začaly prověřovat poměry v obou rodinách a děti zatím umístily do sociálního zařízení. Tam s nimi sociální pracovníci mluvili i o tom, co prožívaly doma. A právě tam Lesly poprvé řekla, co celé roky skrývala. Řekla, že ji nevlastní otec od jejích deseti do třinácti let zneužíval. Přežila pád letadla a dokázala ochránit tři mladší sourozence. Sama v sobě ale nosila něco, o čem dlouho nedokázala mluvit.

Na základě její výpovědi kolumbijská prokuratura zahájila vyšetřování. Podle generálního prokurátora Ranoque dívku nejen zneužíval, ale také jí vyhrožoval, aby o tom nikomu neřekla. Při soudním líčení byly předloženy přesvědčivé důkazy a v lednu 2025 ho soud uznal vinným ze znásilnění a pohlavního styku s nezletilou mladší čtrnácti let, obojí s přitěžujícími okolnostmi. Dostal třicet dva let vězení.

Lesly je dnes patnáct a žije se sourozenci v komunitě Huitoto, kde o ně pečuje teta. Žijí mezi svými, v kraji, který znají od dětství. Podle kolumbijských úřadů podstupují terapii a média jejich jména už téměř nezmiňují. Možná právě to je to nejlepší, co je mohlo potkat.

Děti se našly díky spolupráci armády a místních domorodců, ale přežily díky Lesly, která je dokázala čtyřicet dní chránit uprostřed pralesa. Teprve později vyšlo najevo, že největší pomoc potřebovala ona sama.

Zdroje: novinky.cz | denik.cz | en.wikipedia.org | voanews.com | euronews.com | novinky.cz | aljazeera.com | theguardian.com | denik.cz