450 dní v zajetí islamistů: Édith Blais zaplatila krutou daň za jedno špatné rozhodnutí

Kanaďanka Édith Blais nikdy netoužila po usedlém životě. Místo kariéry a vlastního domu volila život na cestách. Pět let kočovala po světě, přespávala pod stanem, cestovala stopem a užívala si života na plážích daleko od civilizace.

Koncem roku 2018 se vydala s italským přítelem Lucou Tacchettem na výpravu napříč západní Afrikou. Z Itálie dojeli autem až do Burkiny Faso, odkud mířili k pobřeží sousedního Beninu. Jenže ve spěchu a bez kvalitního připojení k internetu si oblast, kterou měli projet, pořádně neprozkoumali.

„Silnice najednou potemněla a mně ztuhla krev v žilách,“ popsala později v knize okamžik, kdy spatřila ozbrojence. „Nikdy nezapomenu, jak jsme se s Lucou v tu chvíli podívali jeden na druhého, ten pohled byl ostrý a varovný. Jsme na konci naší cesty? Zemřeme teď tady?“ napsala ve své knize.

Zhruba 30 mil od hranic s Beninem je zastavili a unesli islamističtí extremisté napojení na teroristickou síť Al-Káida.

Následující měsíce strávili jako rukojmí v saharské poušti. Zpočátku je věznili společně, protože Luca chytře tvrdil únoscům, že jsou manželé. Po třech měsících společného zajetí se ale dvojice pokusila o hladovku, která trvala 25 dní. Trest byl krutý, pět dnů bez vody uprostřed pouštního žáru.

„Pamatuji si, jak jsem ležela, cítila vítr na svých rtech a soustředila se jen na to, abych nemyslela na žízeň,“ svěřila se Blais v rozhovoru.

„Cítil jsem, že umírám. A cítil jsem, že ona umírá se mnou,“ vzpomínal Luca na nejhorší období v zajetí.

Po tomto trestu únosci dvojici rozdělili. Édith Blais strávila dlouhé měsíce v izolaci, jen s minimálním kontaktem s únosci.

„Čas se tam neuvěřitelně vlekl. Měla jsem pocit, jako bych se jen vznášela v prázdnotě,“ popsala později svůj vnitřní stav.

Každodenní boj o přežití v poušti znamenal neustále zápasit s přírodními podmínkami. „V poušti není nic snadného, to mi věřte. Mouchy, škorpioni, zmije… celý den na vás něco útočí,“ popsala drsné podmínky přežívání.

Záblesk naděje přišel, když ji na nějaký čas přemístili do tábora s dalšími třemi ženami, které byly v rukou teroristů už několik let. Mezi zajatkyněmi vzniklo silné pouto. Společně vařily, vyprávěly si příběhy a podporovaly se v těžkých chvílích.

Jedna z žen poskytla Édith nečekaný dar, obyčejné pero. Pro uvězněnou cestovatelku to byl poklad k nezaplacení.

„To pero bylo jako nejcennější poklad, který jsem kdy měla,“ prozradila později.

S tímto jediným perem začala psát poezii. Za celých 450 dní v zajetí vytvořila 57 básní. Když inkoust došel, ryla slova do kartonu. Poezie se stala jejím únikem z krutého světa a pomáhala jí udržet si duševní pohodu.

„Psala jsem hlavně o přírodě, o větru, o písku. Připadalo mi, jako by to vše bylo součástí mě,“ vysvětlovala.

Po téměř roce odloučení se s Lucou znovu setkali poté, co oba předstírali konverzi k islámu. Únosci je považovali za muslimské novomanžele a umístili je do malého přístřešku na okraji tábora. Mimo dohled strážců tak mohli začít připravovat plán na útěk. Počkali si na ideální podmínky: větrnou noc pár dní po úplňku, kdy měsíční svit stačil na to, aby viděli na cestu, ale zároveň nehrozilo, že by je prozradil.

„Bál jsem se to zkusit znovu po předchozích neúspěšných pokusech. Ale Édith měla odvahu a pozitivní energii, která mě přesvědčila,“ přiznal později Luca.

Celou noc kráčeli pouští, až konečně narazili na silnici. Podařilo se jim zastavit třetí projíždějící nákladní vůz. Řidič, který cestoval se starším mužem, je vzal, aniž by tušil, do jakého nebezpečí se tím dostává. Když je později dostihli pronásledující džihádisté, odvážně o svých pasažérech zalhal. Édith s Lucou se skrývali vzadu, zatímco řidič přesvědčil pronásledovatele, že nikoho neveze. Krátce poté se k nim připojil druhý kamion, jehož řidič zjevně spolupracoval s jejich zachráncem. Při setkání s dalšími vozidly vždy s uprchlíky sjížděl ze silnice do pouště, zatímco druhý kamion pokračoval po hlavní cestě, čímž vytvořil ochranný manévr.

„Řidič musel zalhat, aby nás zachránil. Nemohla jsem tomu uvěřit,“ napsala později o muži, kterého v knize nazvala „andělem strážným“.

V březnu 2020, když už byli konečně na svobodě, je čekal další šok. Svět zasáhla pandemie koronaviru, o které neměli ani tušení.

„Chtěla jsem mu podat ruku, ale on mi nabídl loket. Nějaký africký zvyk? Bylo to tak zvláštní, že jsem se rozesmála,“ vzpomíná Édith v knize na setkání s kanadským velvyslancem.

Teprve později jim vysvětlili, co se ve světě děje. Po návratu do Kanady musela Édith nastoupit do povinné karantény. Pro ženu, která strávila 15 měsíců v zajetí, to byla téměř humorná situace: „Říkala jsem si, to si děláte legraci? Vždyť já byla v izolaci 15 měsíců,“ vzpomínala s úsměvem.

„Pro mě to bylo nesrovnatelně lepší než to, co jsem právě prožila. Ranní káva, pocit bezpečí a svoboda pohybu, to bylo úžasné,“ popisovala svůj návrat do běžného života.

Během karantény začala sepisovat své zážitky, které vyšly v knize pod názvem „Tíha písku“. Kniha obsahuje její příběh i básně napsané v zajetí.

Dnes opět cestuje, jen mnohem obezřetněji. Vztah s Lucou se rozpadl, ale Édith si našla nového přítele, se kterým několik měsíců v roce křižuje svět v obytné dodávce.

Zdroje: independent.co.uk | globalnews.ca | cbc.ca