Bydlení za socialismu: Levné byty, roky čekání a mladé páry s rodiči v jednom pokoji

Hypotéka na celý život dnes čeká i na ty, kteří kupují panelák z osmdesátých let. Za socialismu byl nájem minimální, ale cesta k vlastnímu bytu vedla přes dlouhé pořadníky a roky společného bydlení s rodiči či prarodiči. Bylo to opravdu tak výhodné, jak nám často vyprávějí starší generace?

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se bytová politika změnila od základu. Stát zestátnil většinu bytového fondu a soukromé činžáky postupně mizely z trhu. Vznikly tři typy bydlení: státní, družstevní a podnikové. Bydlení se stalo právem každého občana. Už v padesátých letech začala masová výstavba prvních sídlišť. Komunisté chtěli bytovou krizi řešit razantně, vznikl proto Československý stavební závod a panelové domy začaly růst jako houby po dešti.

Největší boom panelové výstavby nastal v šedesátých až osmdesátých letech, kdy v Československu vyrostlo 1,5 milionu bytů. Vrchol přišel v roce 1975, kdy bylo dokončeno 96 tisíc nových bytů. Toto číslo zůstalo v československé historii nepřekonané. Podle hesla „rychle, jednoduše a levně“ začaly hlavně na okrajích měst vznikat bloky panelových domů.

Byty byly jeden jako druhý. Architekti přebírali sovětské šablony a originalita nikoho nezajímala. Na vzhledu prostě nezáleželo. Klasický byt 3+1 měl 74 metrů čtverečních užitné plochy, ale jen 49 metrů obytné. V osmdesátých letech klesla průměrná obytná plocha dokonce na 46 metrů čtverečních.
Dispozice často působily absurdně. Jako by projektanti zapomněli, že lidé potřebují nejen vařit, ale i stolovat, prát a sušit prádlo. Na pražském sídlišti Bohnice se našly byty s pokojem dlouhým necelých pět metrů, ale širokým jen 1,7 metru. Takový prostor se téměř nedal zařídit. K symbolům panelákového bydlení patřila umakartová jádra, kam se s obtížemi vešla pračka Tatramat a pár šňůr na prádlo nad vanou.

Tenké panelové stěny neposkytovaly mnoho soukromí. Stačilo, aby pod vámi bydlelo dítě, které cvičilo večer na housle, a přes chodbu žila nahluchlá sousedka s věčně zapnutou televizí a klid byl pryč. Sídliště rostla rychle a lidé se stěhovali do čerstvě zkolaudovaných, často nedodělaných bytů. Okolí domů se řešilo až nakonec, takže se obyvatelé často brodili blátem, protože chodníky ještě nebyly hotové.

Podle vyhlášky z roku 1964 stál metr čtvereční bytu dvě koruny padesát a tato částka se až do roku 1989 prakticky nezměnila. Prostorný byt 3+1 o 70 metrech tak vyšel na zhruba 175 korun měsíčně. Na konci roku 1989 přitom činila průměrná hrubá mzda 3170 korun, takže bydlení ukrojilo jen něco málo přes pět procent příjmu. Mladé páry mohly čerpat novomanželské půjčky a na družstevní byt se dalo spořit pomocí brigádnických hodin. Náklady na bydlení byly proti dnešku výrazně příznivější. Jenže získat byt bylo něco úplně jiného než jen zaplatit nájem. Byly přísné pořadníky s bodovacím systémem, který měl zajistit spravedlivé přidělování. Podle pravidel připadalo na jednoho člověka osm metrů bytové plochy. „Pokud se někdo narodil do většího bytu, čekal na přidělení družstevního nebo podnikového bytu i patnáct nebo dvacet let, i když třeba v daném podniku pracoval od osmnácti let,“ popsala paní Markéta pro iDnes.cz.

Lidé si často pomáhali různými způsoby, aby na byt nemuseli čekat tak dlouho. Rodiče zapisovali své děti do bytových družstev už v jejich dětském věku, aby jim jednou zajistili lepší šanci na vlastní bydlení. Nejčastějším řešením ale bylo soužití více generací v jednom bytě. Mladé páry se nastěhovaly k rodičům nebo prarodičům a celé rodiny pak roky sdílely jednu domácnost. Občas se mladí lidé stěhovali i k osamělým starším osobám, které zůstávaly v bytě na dožití. Pro ně to znamenalo získání trvalého užívacího práva a naději, že jim byt po čase připadne.
Přednost na seznamu dostávali členové komunistické strany, mladé rodiny s dětmi a zaměstnanci klíčových podniků. Jenže praxe se často lišila od oficiálních pravidel. „Zažil jsem tehdy na radnici příhodu: na stůl mi byl položen dekret na byt, abych ho podepsal. Řekl jsem, že ten člověk nebyl ani v pořadníku, a dostalo se mi odpovědi, že mě to nemusí zajímat. Nepodepsal jsem, ale byt byl stejně přidělen,“ řekl tehdejší člen bytové komise František Nerad.

V pořadníku se dalo posunout výš i méně legální cestou, často formou úplatku úředníkovi bytového hospodářství nebo členům bytové komise. Na konci osmdesátých let patřil černý trh s uživatelskými právy k bytům k nejrozšířenějším formám hospodářské kriminality. Dekrety na několik bytů zároveň drželi například veksláci, kteří menší byty využívali buď jako „šmajchlcimry“ pro milostné schůzky, nebo jako skladiště nelegálního zboží. „Nadstandardní“ přístup k bytům měli také lidé ze služeb, kteří disponovali nedostatkovým zbožím. Patřili k nim řezníci, zelináři či manažeři podniků se vzácnou možností cestovat na Západ. Samostatnou kapitolou byla politická angažovanost. Právě díky ní se k bytům dostávali ti vyvolení, i když jim podle zákona nárok na dekret nevznikal.

Když už člověk dekret na byt získal, měl prakticky jistotu doživotního užívání. Jak děti postupně dospívaly, bývalo obvyklé, že rodiče byt přenechali další generaci a sami se odstěhovali do míst s menšími náklady, například na chalupy nebo chaty přizpůsobené celoročnímu bydlení. Naopak si lidé většinou nemohli vybrat, kde a v jakém bytě budou bydlet. Byty se přidělovaly podle přesně daných pravidel a lidé si o místě nebo typu bytu mohli říct jen výjimečně. Byty byly převážně státní a lidé v nich měli jen omezené právo je užívat. Kvůli tomu lidé neměli chuť do bytů moc investovat a větší úpravy si většinou ani dovolit nemohli.

Dnes máme svobodu volby, hypotéky i otevřený trh s nemovitostmi. Lidé mohou využít úvěry ze stavebního spoření nebo si vzít dlouhodobou hypotéku. Jenže vysoké ceny často znamenají zadlužení na desítky let. Za socialismu byl výběr omezený a pořadníky dlouhé, ale náklady na bydlení minimální a jistota užívání téměř doživotní. Byty byly malé, hlučné a často nedodělané, přesto z finančního hlediska představovaly sen, o němž si dnešní mladé páry mohou nechat jen zdát.
V panelových domech dnes žije přes třetinu obyvatel Česka. Stavěly se s životností zhruba čtyřicet let, ale díky opravám a zateplování fungují dál a řada z nich prošla zásadní proměnou. Obyvatelé si je už dávno nepředstavují jen jako symbol socialismu, ale jako běžnou a dostupnější možnost bydlení, o kterou je stále velký zájem.

Zdroj: denik.cz | drevostavitel.cz | poznatsvet.cz | hypoindex.cz | svetzeny.cz