Chlapce si přivlastnila cizí rodina. Pravda vyšla najevo až po sto letech

Na konci srpna 1912 se manželé Percy a Lessie Dunbarovi rozhodli pro víkendový výlet s rodinou k jezeru Swayze v Louisianě. Chtěli utéct před letním vedrem a dopřát dětem trochu zábavy u vody. Postavili si stan přímo na břehu, odkud byl výhled na lesknoucí se hladinu a okolní vegetaci jezera. Třetí den výletu, 23. srpna, si jejich čtyřletý syn Bobby hrál nedaleko tábořiště, ale když se vydal směrem k vodě, ztratil se. Rodiče si jeho nepřítomnosti všimli až po delší době. Okamžitě začali prohledávat okolí, ale chlapce nikde nenašli. K večeru u břehu jezera objevili pouze jeho klobouk. Okamžitě začalo rozsáhlé pátrání, které se brzy rozšířilo na celý stát. Percy Dunbar nabídl za informace o synovi nejprve tisíc, později až šest tisíc dolarů. V době, kdy průměrný roční plat nepřesahoval 700 dolarů, to byla závratná suma. Přesto ubíhaly týdny i měsíce bez jakékoli stopy.

Zlom v případu přišel po osmi měsících bezvýsledného hledání. Policie v Mississippi zadržela potulného řemeslníka Williama Cantwella Walterse, který putoval krajem s malým chlapcem odpovídajícím Bobbyho popisu. Walters, který si vydělával opravami a laděním pian a varhan, tvrdil, že chlapec je Bruce Anderson, syn ženy jménem Julia Andersonová, která pro něj pracovala a svěřila mu dítě na nějakou dobu do péče. Manželé Dunbarovi byli okamžitě přivoláni, aby zjistili, zda je to jejich ztracený syn. Ohledně prvního setkání se novinové zprávy lišily. Podle některých zpráv chlapec Lessie hned poznal a radostně vykřikl ‚Mami!‘ Jiné ale líčily, že po probuzení začal plakat a Lessie jen tiše řekla: „Nevím. Nejsem si jistá, že je to on.“

Druhý den ale Lessie změnila názor. Po koupeli si všimla znamének a jizev, které dobře znala. Byla přesvědčená, že je to její syn. Dunbarovi ho odvezli zpátky do Opelousas. Město jim připravilo slavnost, jako by se vrátil ztracený hrdina.

Situace se vyostřila ve chvíli, kdy se v Opelousas objevila Julia Andersonová, která potvrdila Waltersovo tvrzení, že chlapec není Bobby Dunbar, ale její vlastní syn Bruce. Julia byla svobodná matka, která pracovala jako nádenice na poli pro Waltersovu rodinu. Tvrdila, že Waltersovi dovolila vzít svého syna pouze na krátkou dvoudenní návštěvu k příbuzným. Nikdy prý nedala souhlas k tomu, aby s ním cestoval dlouhé měsíce. Vzhledem k její tíživé životní situaci a faktu, že během stejného roku ztratila své další dvě děti, zřejmě neměla prostředky ani možnosti, jak Walterse, který se neustále pohyboval po okolních státech, vypátrat nebo ho žalovat.

Julii připravili zvláštní test. Přivedli před ni pět chlapců podobného věku, mezi nimiž byl i ten, kterého si Dunbarovi odvezli domů. Podle novinových zpráv chlapec při setkání s Julií neprojevil žádné známky toho, že by ji poznával. Julia se ptala úřadů, který z chlapců je ten nalezený, ale odpovědi se nedočkala. Po testu nakonec připustila, že si není jistá.

Druhý den dostala Julia šanci vidět chlapce znovu. Měla možnost si ho prohlédnout blíž, a dokonce ho i svléknout. Čím déle si ho prohlížela, tím víc si byla jistá, že je to její syn Bruce. V tu chvíli už ale na změnu názoru bylo pozdě. Soud mezitím rozhodl a nárok na dítě jí zamítl. Zpráva o jejím počátečním váhání se rychle dostala do novin. Ty navíc začaly zpochybňovat její morální hodnoty a psaly o tom, že je svobodná matka tří dětí. Jedno dala k adopci, druhé náhle zemřelo a Bruce byl jejím jediným dítětem.

Julia, která neměla peníze na dlouhý soudní proces, se musela vrátit domů do Severní Karolíny s prázdnýma rukama. Později se ale vrátila do Louisiany, aby svědčila u procesu proti Waltersovi. Snažila se dokázat, že chlapec je skutečně její syn. Soud nakonec uznal, že jde o Bobbyho Dunbara. Po prohře u soudu už se Julia do Severní Karolíny nevrátila. Přestěhovala se do městečka Poplarville v Mississippi, jen pár set kilometrů od místa, kde vyrůstal chlapec, kterého považovala za svého syna. V Poplarville začala znovu. Vdala se a postupně přivedla na svět sedm dětí. Její rodina na ni vzpomíná jako na silně věřící ženu, která pravidelně chodila do kostela, a dokonce pomohla založit nový. V Poplarville ji lidé znali jako ženu, která pomáhá při porodech a léčí nemocné. Měli ji rádi, ale nikdo netušil, jaký smutek nosí v srdci. Svým dětem často vyprávěla o jejich nevlastním bratrovi a nepřestávala věřit, že ho jednou ještě uvidí. Zemřela v zimě roku 1940 a pochovali ji na venkovském hřbitově poblíž města.

William Walters si mezitím odpykal dva roky za mřížemi, než jeho obhájce dokázal přesvědčit odvolací soud. Nejvyšší soud Louisiany nakonec rozsudek zrušil a nařídil nový proces. K druhému soudnímu řízení však nikdy nedošlo. Úřady v Opelousas se rozhodly Walterse raději propustit s odůvodněním, že první proces byl příliš nákladný. Po propuštění se Walters vrátil ke svému kočovnému způsobu života. Při návštěvách příbuzných vždy trval na tom, že je nevinný a že chlapce nikdy neunesl. Walters zemřel v dubnu 1945 a byl pohřben v městě Pueblo v Coloradu po boku své manželky.

Chlapec vyrůstající jako Bobby Dunbar si později založil vlastní rodinu. Oženil se, měl čtyři děti a živil se provozováním benzínové stanice. V roce 1954 se ho jeho syn Bobby Dunbar Jr. přímo zeptal, zda si je jistý tím, kým skutečně je. Otcova odpověď byla jednoznačná: „Vím, kdo jsem, a vím, kdo jsi ty. A nic jiného nehraje roli.“ Bobby Dunbar zemřel v březnu roku 1966.

V roce 1999, třiatřicet let po smrti Bobbyho Dunbara, se jeho vnučka Margaret Dunbar Cutrightová rozhodla pátrat po rodinné historii. Začala shromažďovat staré novinové články, navštěvovala archivy a knihovny po celém jihu USA. Pobývala týdny ve studovnách Kongresové knihovny. Vedla rozhovory s potomky Julie Andersonové, a dokonce našla kompletní spis obhajoby z Waltersova procesu, který celý naskenovala a pečlivě prostudovala. Margaret původně doufala, že její výzkum potvrdí rodinnou legendu, že její dědeček byl skutečně ztracený Bobby Dunbar. Jak se však nořila hlouběji do důkazů, začaly se objevovat pochybnosti. Příběh, který se po generace vyprávěl v rodině, začal dostávat trhliny.

V roce 2004 se o případ začal zajímat reportér tiskové agentury Associated Press. Po jeho návštěvě Bobby Dunbar Jr., nejstarší syn údajného Bobbyho, souhlasil s testy DNA. Vědci porovnali genetický materiál od Bobbyho Jr. a jeho bratrance, syna Alonza Dunbara (Bobby a Alonzo měli být bratři). Výsledky byly jednoznačné. Nebyla mezi nimi žádná pokrevní příbuznost. Toto zjištění přineslo radost a úlevu rodinám Julie Andersonové a Williama Walterse. Po téměř sto letech se potvrdila jejich verze příběhu. Nalezený chlapec byl skutečně Bruce Anderson, ne Bobby Dunbar. William Walters nebyl únosce, ale pouze opatrovník, jak vždy tvrdil. Pro rodinu Dunbarových však toto odhalení znamenalo bolestivou ránu. Většina dětí a vnoučat muže, který celý život žil jako Bobby Dunbar, se cítila pevně spjata s rodinou Dunbarových. Někteří dokonce obvinili Margaret, že zkoumáním minulosti a zveřejněním výsledků rodinu zradila.

Margaret sama později vyslovila názor, že skutečný Bobby Dunbar pravděpodobně během onoho osudného výletu spadl do jezera Swayze a stal se obětí aligátorů, kteří obývají bažiny v této oblasti. V roce 2012 vydala Margaret spolu s novinářem Talem McTheniaem knihu s názvem „A Case for Solomon“ (Případ pro Šalomouna), ve které celý případ podrobně zdokumentovali.

DNA analýza po více než sto letech definitivně rozluštila záhadu Bobbyho Dunbara. Odhalila, že chlapec, kterého si Dunbarovi odvezli domů a vychovali jako svého syna, byl ve skutečnosti synem Julie Andersonové. Moderní věda dokázala odhalit pravdu, která zůstávala skryta celé generace.

Zdroje: thisamericanlife.org | en.wikipedia.org | lifee.cz