Chlapec v bublině. David Vetter poznal dotek matky až těsně před smrtí

Carol a David Vetterovi už jednu tragédii zažili. Jejich první syn David Joseph přišel na svět s nemocí, která mu nedovolila normálně žít. Neměl prakticky žádný imunitní systém a zemřel, když mu bylo sedm měsíců. Lékaři manželům vysvětlili, že každý další chlapec bude mít padesátiprocentní riziko stejné diagnózy. Nemoc měla genetický původ a byla vázaná na chromozom X, takže postihovala především chlapce. Vetterovi se i přesto rozhodli mít další dítě. Carol otěhotněla osm týdnů po smrti prvního syna.

Na příchod druhého dítěte se tentokrát připravoval celý lékařský tým. V Houstonu je čekali specialisté vedení dětskými imunology Mary Ann South a Johnem Montgomerym. Biolog Raphael Wilson navrhl, aby byl novorozenec ihned po porodu umístěn do sterilního prostředí, které by ho chránilo před infekcí, dokud se nenajde vhodný dárce kostní dřeně. Transplantace byla tehdy jedinou nadějí na přežití.

David Phillip Vetter se narodil 21. září 1971 císařským řezem za sterilních podmínek. Necelých třicet sekund po porodu ho přemístili do plastové bubliny. Tam prošel vyšetřením a byl i pokřtěn sterilizovanou svěcenou vodou. Výsledky krevních testů potvrdily to nejhorší. David trpěl stejnou chorobou jako jeho starší bratr - závažnou poruchou imunitního systému zvanou SCID.

Lékaři původně doufali, že David zůstane v bublině jen několik týdnů nebo měsíců, protože věřili, že mu kostní dřeň bude moci darovat jeho starší sestra Katherine. Jakmile lékaři zjistili, že Katherine nemůže být dárkyní, nezbylo než čekat, zda se objeví někdo jiný. To se ale nikdy nestalo a David tak zůstal v izolaci po celý svůj život. Péče o něj stála přibližně 1,3 milionu dolarů, ale ani tak mu tehdejší medicína nedokázala pomoci.

Davidův svět se musel přizpůsobit jeho nemoci. V bublině neustále proudil filtrovaný vzduch a rodiče i lékaři se ho mohli dotýkat jen pomocí speciálních černých rukavic vestavěných do stěn. Kompresor, který udržoval tlak v bublině byl tak hlučný, že se při povídání navzájem špatně slyšeli. Každý předmět, který měl do jeho prostoru vstoupit, musel nejprve projít náročným sterilizačním procesem. Všechno, co vstupovalo do jeho prostoru, muselo projít důkladnou sterilizací. Hračky, oblečení i jídlo se nejprve umisťovaly do komory naplněné ethylenoxidem, kde zůstávaly čtyři hodiny při teplotě šedesáti stupňů. Poté se ještě jeden až sedm dní provzdušňovaly. Jedním z Davidových přání tehdy bylo ochutnat Coca-Colu, ale sterilizační proces jí úplně zbavil chuti.

Rodiče a lékaři dělali vše pro to, aby se Davidovo dětství co nejvíc podobalo běžnému životu. V nemocnici mu vytvořili sterilní hernu s televizí. Později pro něj vyvinuli přenosnou variantu, která mu umožnila být doma s rodinou. O vzdělání nepřišel – učitelé za ním pravidelně docházeli jak do nemocnice, tak domů. Když mu byly tři roky, začal si telefonicky povídat s blízkými, což mu pomáhalo necítit se tak osaměle. Ve čtyřech letech si David všiml, že může propíchnout stěnu bubliny motýlkovou jehlou, která tam omylem zůstala. Tehdy mu lékaři poprvé vysvětlili, co jsou to bakterie a jak ohrožují jeho zdraví.

Podle Carol Ann byli s manželem za bublinu vděční – jiná cesta tehdy zkrátka neexistovala. Díky ní mohli být s Davidem celé jeho dětství. Snažili se, aby se cítil v bezpečí, aby mohl poznávat svět a věděl, že je milován. Hrál si, pošťuchoval se se sestrou a zapojoval se do života rodiny jako každé jiné dítě. Carol Ann nejraději vzpomíná na Halloween, kdy David v převleku rozdával dětem sladkosti skrz gumové rukavice.

Noviny i televize respektovaly přání rodiny a Davidovo příjmení zveřejnily až deset let po jeho smrti. Přesto se proslavil jako „chlapec v bublině“. Když mu bylo osm nebo devět let, uviděl svou fotografii v novinách. Druhý den matce oznámil, že je hvězda, protože byl v novinách a hvězdy přece nemusí uklízet hračky. „Řekla jsem mu, že jeho fotka dnes v novinách není, takže dnes si bublinu uklidíš,“ vzpomíná Carol Ann. Davidův příběh zaujal veřejnost natolik, že v roce 1976 podle něj vznikl film Chlapec v plastové bublině s Johnem Travoltou v hlavní roli.

Davidův příběh zaujal i vědce z NASA. V roce 1977 mu vyrobili speciální oblek, díky kterému mohl alespoň krátce chodit ven. S bublinou ho spojovala osm metrů dlouhá hadice. David obleku zpočátku příliš nedůvěřoval, později si na něj ale zvykl. Použil ho jen šestkrát, než z něj vyrostl. Nový už používat nechtěl. Přátelé mu tehdy zařídili i speciální promítání filmu Návrat Jediho v místním kině, aby ho mohl vidět ve své přenosné komoře. David se tak s pomocí lékařů a přátel alespoň na chvíli přiblížil běžnému dětství. Postupem času ale začali odcházet i někteří specialisté, protože si připadali bezmocní. Chlapec se kvůli tomu stále více uzavíral do sebe. Nakonec byl propuštěn do domácí péče, kde trávil čím dál více času se svou rodinou.

Na začátku osmdesátých let se objevila nová naděje. Lékaři v Bostonu vyvinuli metodu, jak provést transplantaci kostní dřeně i v případě, že dárce není zcela shodný s příjemcem. V říjnu 1983 tak David podstoupil transplantaci od své sestry Katherine. Zákrok vedl imunolog William Shearer a zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že se podařil. Tělo novou dřeň bez problémů přijalo.

Na Silvestra toho roku Davidovi začala stoupat teplota a druhý den se musel vrátit do nemocnice. Lékaři zjistili, že jeho organismus napadl virus Epstein–Barr, který tehdy nebylo možné před transplantací odhalit. Virus způsobil rakovinu lymfatického systému a Davidův stav se začátkem února 1984 rychle zhoršoval. Když lékaři zjistili, že Davidův stav se rychle zhoršuje, dovolili Carol Ann, aby se ho mohla vůbec poprvé dotknout holou rukou. Zemřel brzy nato. Pohřbili ho na hřbitově Conroe Memorial Park vedle jeho staršího bratra, který zemřel v kojeneckém věku.

O devět let později pomohly vzorky z Davidových tkání vědcům identifikovat gen zodpovědný za jeho onemocnění. Dnes, v roce 2025, tedy 41 let po jeho smrti, mají děti s touto poruchou mnohem lepší vyhlídky. Díky pokroku v medicíně dnes lékaři mohou děti s touto poruchou léčit bez nutnosti úplné izolace. Carol Ann Vetterová dodnes působí v nadaci pro děti s poruchami imunity. „David byl velkým požehnáním pro naši rodinu i pro celý svět,“ říká ve vyjádření pro nadaci IDF.

Zdroj: en.wikipedia.org | primaryimmune.org | tshaonline.org | lifee.cz