Článek
O nekrofilii se mluvilo už ve starověkém Egyptě. Historik Hérodotos zaznamenal, že těla krásných žen nebyla hned předávána balzamovačům, protože se obávali jejich zneužití. Herodes Veliký, král Judeje, nechal po smrti své manželky Mariamne její tělo obalit medem a celé roky s ní dál udržoval intimní kontakt. Podle legendy se i Achilles oddal mrtvé amazonské královně Penthesileii hned poté, co ji zabil v boji. Fascinace krásou bez života se objevuje i v literatuře a pohádkách. V Shakespearově Romeovi a Julii políbil mladý milenec zdánlivě mrtvou Julii, než ukončil vlastní život. V pohádce o Šípkové Růžence princ políbil spící dívku, kterou okolí považovalo za mrtvou. Tyto motivy ukazují, že představa krásy na hranici života a smrti působila silně i v umění.
Nešlo přitom jen o výmysly starověkých autorů. Obavy z nekrofilie byly tak silné, že se promítly i do pohřebních rituálů. Mumifikace a pečlivé balzamovací postupy neměly pouze náboženský význam, ale chránily také mrtvá těla před zneuctěním. V evropské historii se objevují i případy šlechticů a panovníků, o nichž se tradovalo, že měli k nekrofilii blízko. Pověsti připisují takové chování i Karlu Velikému, který měl údajně nechat nabalzamovat svou manželku a dál s ní udržovat intimní vztah.
Církev, zákon a první psychiatři
Církevní texty středověku řadily nekrofilii mezi nejtěžší hříchy, přesto ji bylo obtížné právně postihnout. Podle saské ústavy měl být každý, kdo měl pohlavní styk s mrtvou ženou, za takové „nelidské zacházení“ popraven mečem. Ve skutečnosti se ale podobné tresty udělovaly jen zřídka. V renesanci a baroku se přísnost postihů zvýšila, ale takové excesy se dál objevovaly mezi šlechtici a vojáky, zejména během válek, kdy byla kontrola nad těly mrtvých minimální.
Moderní psychiatrie se začala nekrofilií zabývat až v polovině 19. století, kdy se objevily první pečlivě zaznamenané příběhy. V roce 1849 se pařížským hřbitovem Montparnasse šířil strach. Během noci někdo vyhrabával těla žen, zneužíval je a zohavoval. Lidé se báli vycházet po setmění a hřbitovy hlídali strážci s nabitými puškami. Když pachatele konečně dopadli, nikdo nečekal, že půjde o uniformovaného seržanta francouzské armády. François Bertrand, známý jako Vampýr z Montparnassu, exhumoval desítky ženských těl, zneužíval je a ničil. „Zasypal jsem ji polibky a divoce tiskl k srdci. Vše, co lze prožít se živou ženou, se nedá srovnat s rozkoší, kterou jsem cítil,“ přiznal se Bertrand k zážitku s tělem šestnáctileté dívky.
Ilustrace z 19. století zachycující seržanta Françoise Bertranda, známého jako „Vampýr z Montparnassu“
O půl století později otřásl Francií případ Victora Ardissona, přezdívaného Vampýr z Muy. Jako hrobník v jihofrancouzském městečku vyhrabával těla mladých žen, povídal si s nimi a pak je zneužíval. Podle své výpovědi byl v šoku a cítil bolest, když mu mrtvé ženy neodpovídaly. Ardissona vyšetřil doktor Alexis Épaulard, jeden z prvních psychiatrů, kteří spojili nekrofilii se sadismem. Richard von Krafft-Ebing, autor průlomového díla Psychopathia Sexualis, jej označil za „degenerovaného impulsivního sadistu a nekrofila“.
Francouzský hrobník Victor Ardisson, přezdívaný „Vampýr z Muy“
Nekrofilie v profilech sériových vrahů
Na začátku třicátých let vzbudil na Floridě pozornost skandál kolem německého lékaře Carla Tanzlera, zvaného von Cosel. Zamiloval se do mladé pacientky Eleny Hoyos, která v roce 1931 zemřela na tuberkulózu. Tanzler se s její smrtí nedokázal smířit a tak si její tělo tajně odnesl do svého domu. Vyztužoval ji dráty a voskem, oblékal do šatů a celé roky s ní žil jako s manželkou. Až v roce 1940 rodina zjistila, že Tanzler ukrývá Elenino tělo ve svém domě. Veřejnost i soudy pak řešily, jestli šlo o posedlou lásku, nebo o kruté znesvěcení mrtvoly.
Nekrofilie se objevila i v profilech některých z nejznámějších sériových vrahů 20. století. Ed Gein z Wisconsinu vyhrabával těla z hřbitovů a z lidských ostatků vyráběl nábytek i oblečení. Jeho případ inspiroval postavy Normana Batese ve filmu Psycho, Leatherface v Texaském masakru motorovou pilou i Buffala Billa v Mlčení jehňátek. Ted Bundy se vracel na místa, kde zanechal těla svých obětí, a opakovaně s nimi souložil, dokud se nezačala rozkládat. „Díváš se jim do očí a v podstatě jsi v té situaci Bůh. Pak je vlastníš a budou navždy součástí tebe,“ vysvětloval Bundy. V jiné výpovědi dodal: „Místa, kde jsem je zabil nebo nechal ležet, se pro mě stala posvátná. Musel jsem se k nim pořád vracet.“
Obraz Pietra Pajetty Der Hass z roku 1896
Jeffrey Dahmer si doma schovával části těl svých obětí a opakovaně se k nim vracel. Indický sexuolog Anil Aggrawal v roce 2009 popsal nejpodrobnější rozdělení nekrofilie a vymezil deset typů. Patří mezi ně například takzvaní „pseudonekrofilové“, kteří o sexu s mrtvými pouze fantazírují, ale nikdy k němu nepřistoupí. „Oportunisté“ využijí příležitost, pokud se k tělu dostanou, a „nekrofilní fetišisté“ se uspokojují už manipulací s částmi mrtvoly. Na opačném pólu stojí „homicidální nekrofilové“, kteří zabíjejí právě proto, aby se k mrtvole dostali. Aggrawal tak ukazuje, že nekrofilie má mnoho podob a ne vždy je spojena s vraždou.
Jeffrey Dahmer - americký sériový vrah, kanibal, nekrofil a sexuální delikvent
Podle českého trestního zákoníku § 359 je hanobení lidských ostatků trestné odnětím svobody až na dva roky. Pokud nekrofilní chování nesouvisí s vraždou, pachatel není považován za závažně nebezpečného. V Česku se této problematice věnuje projekt Parafilik při Národním ústavu duševního zdraví, který nabízí bezplatnou a anonymní pomoc lidem s parafilními sklony. Jeho heslo zní: „Nemůžete za své pocity, můžete za své činy.“
Nekrofilie nezmizela ani v 21. století. V roce 2021 Británií otřásla kauza Davida Fullera, elektrikáře z nemocnice v Kentu, který dvanáct let zneužíval mrtvá těla v tamních márnicích. Soud potvrdil, že čin spáchal na více než stovce mrtvých. Podle odhadů se většina podobných případů týká zaměstnanců pohřebních ústavů a márnic, ale jde o čin, o kterém se píše jen výjimečně. Část sexuologů proto tvrdí, že nejde o samostatnou poruchu, ale jen o „nekrofilní chování“
This is David Fuller. He was jailed in 2021 after a trial which heard he had filmed himself abusing female bodies at...
Posted by The Argus on Tuesday, July 15, 2025
Od faraonů a středověkých vládců až po moderní zločince se ukazuje, že touha může sahat i za hranici smrti. Nekrofilie se objevovala v různých dobách a kulturách a pokaždé vzbuzovala odpor i zvědavost. I v roce 2025 je to jedno z posledních velkých tabu a zároveň mrazivý doklad toho, kam až dokáže lidská mysl zajít.
