Filmová maminka Antonie Nedošinská: Za úsměvem na plátně se skrýval život plný bolestných ran

Antonie Valečková přišla na svět 26. června 1885 na pražském Smíchově. Její tatínek byl dělník, který si občas zazpíval v pěveckém sboru Hlahol. Už od dětství snila o divadle, jenže maminka o tom nechtěla ani slyšet. „Na herečku nejsi dost hezká,“ říkávala jí a trvala na tom, že se vyučí něčím pořádným. Antonie nakonec souhlasila se švadlenou, ale divadelní sen si nenechala vzít. Po pracovní době tajně odcházela na herecké hodiny ke Karlu Želenskému.

Když jí bylo téměř čtyřiadvacet, konečně překonala obavy a navzdory nesouhlasu rodičů se připojila ke kočovnému divadlu. Rodiče její rozhodnutí nesli s těžkým srdcem, ale Antonie poprvé v životě cítila skutečnou svobodu. Během putování s kočovným divadlem potkala v jednom malém městě muže svého života, Jiřího Nedošinského, bankovního úředníka s vášní pro ochotnické divadlo. Jiskra mezi nimi přeskočila okamžitě. „Vezměte si mě a nebudete muset hrát divadlo,“ nabízel jí. „Ale já hrát musím,“ odpověděla. Jiří ani chvíli nepřemýšlel, opustil jistou kariéru v bance a vydal se s ní vstříc divadelnímu životu.

V roce 1919 se na ně usmálo štěstí. Dostali angažmá ve Švandově divadle a získali byt hned naproti. Antonie střídala divadlo s péčí o domácnost, starala se o dceru Jiřinku a dokázala to všechno skvěle skloubit. Štěstí však netrvalo dlouho. V roce 1923 Jiří náhle zemřel na srdeční onemocnění. Bylo mu teprve 43 let. Osmatřicetiletá vdova zůstala sama s třináctiletou dcerou a už se nikdy neprovdala.

Poprvé stanula před kamerou v roce 1916 ve filmu Zlaté srdéčko. Natáčelo se na dvoře divadla a zvědaví sousedé sledovali celé dění z pavlačí. Skutečnou hvězdou se však stala až s příchodem zvukového filmu. I když jí tehdy bylo téměř padesát, její kvality byly režiséry velmi ceněny. Obsazovali ji do rolí matek, upovídaných tet, domovnic nebo obchodnic. Měla v sobě něco, co diváky velmi oslovovalo. Když hrála obyčejnou ženu z lidu, každý měl dojem, že ji zná osobně.

Nedošinská se nejvíce proslavila s hercem Theodorem Pištěkem. Velmi často hráli manžele a jejich souhra byla tak přesvědčivá, že je diváci považovali za skutečný pár. Šlo například o filmy ‚Strýček z Ameriky‘, ‚Dokud máš maminku‘ nebo ‚Klapzubova XI.‘. Pištěk byl ale ve skutečnosti ženatý s mladou herečkou Máňou Ženíškovou.

Filmoví producenti si její talent nemohli vynachválit. Do smluv jí dokonce dávali klauzuli o zákazu hubnutí. Její plnější postava tvořila nedílnou součást její herecké osobnosti, stejně jako kulatý obličej se zářivým úsměvem. Z každého jejího výstupu prýštila upřímnost a lidskost. Ovládala řeč těla jak nikdo jiný, každé gesto, každý pohled, každý tón hlasu měl svůj význam. Postavy v jejím podání ožívaly a pronikaly přímo k srdcím diváků.

V roce 1928 přišla nabídka, které nešlo odolat, angažmá v Národním divadle. Splněný sen každého českého herce. Jenže místo triumfu přišlo hořké vystřízlivění. Mnozí kolegové z „první scény“ se na ni dívali skrz prsty. Film považovali za podřadnou zábavu pro nevzdělané masy. V kuloárech ji napadali jízlivými poznámkami, posměšnými pohledy a urážkami. Záviděli jí přízeň diváků, finanční zajištění i popularitu mimo divadelní svět.Každá poznámka se jí vrývala hluboko pod kůži. Naštěstí mezi mladšími kolegy našla zastání a pochopení. Oceňovali její pokoru, ochotu pomáhat začínajícím hercům a naprostou absenci hvězdných manýrů.

I když ji v divadle kritizovali, ve filmových ateliérech na Barrandově ji velmi respektovali. Nejvíce jí vyhovovaly veselé role, ale zvládala i vážné postavy. V ‚Tonci Šibenici‘, ‚Domě na předměstí‘ nebo ‚U snědeného krámu‘ prokázala, že dokáže ztvárnit i složitější psychologické charaktery. Neomezovala se jen na dobrosrdečné postavy, uměla zahrát i nepříjemné a zlomyslné ženy.

Když přišla válka, Antonie náhle zmizela z filmových pláten i z jeviště. V roce 1940 odešla z Národního divadla, v roce 1941 přestala natáčet filmy. Všem tvrdila, že je nemocná, což nebyla úplná nepravda. Srdce jí občas působilo potíže. Hlavní důvod byl však jiný. Obávala se, že ji němečtí producenti přinutí hrát v jejich filmech.

Doslechla se totiž znepokojivou informaci. Údajně ji obdivoval sám K. H. Frank, druhý nejmocnější nacista v protektorátu. Pro běžnou českou herečku to představovalo velmi nepříjemnou situaci. Co kdyby ji pozvali na společenskou událost? Co kdyby ji nutili do nějakých proněmeckých projektů? Raději se stáhla z veřejného života a přečkala válku v ústraní.

Po osvobození se před kameru vrátila jen jednou. V roce 1947 si zahrála v Čapkových povídkách, které režíroval Martin Frič. To už bydlela se svou dcerou Jiřinkou a jejím manželem Janem Češkou. Dočkala se i vnoučat, Soni a Ivana. Rok před smrtí se dočkala i profesního ocenění, když spolu s hercem Theodorem Pištěkem od ministra Kopeckého obdržela diplom a čestný titul „Průkopnice českého filmu“. Uznání přišlo až na závěr její kariéry, ale přece jen přišlo.

Nemocné srdce si ale vybralo svou daň. Antonie pravidelně jezdila na léčení do Poděbrad. Právě tam 17. července 1950 zemřela. Bylo jí 65 let. Stejná nemoc, která ukončila život jejímu manželovi, nakonec postihla i ji. Z filmového světa odešla žena, která natočila téměř stovku filmů a i po 75 letech zůstává pro mnoho generací tou nejlepší maminkou z filmů pro pamětníky.

Zdroj: cs.wikipedia.org | prazskyden.cz | bkovarikova.cz | dama.cz