Článek
Většina států vede výuku dějepisu tak, aby v dětech budovala hrdost na vlastní zemi. I kontroverzní postavy často dostávají roli národních hrdinů, zatímco jejich zločiny zůstávají stranou. V Německu je to ale jinak. Druhá světová válka si vyžádala 50 až 85 milionů obětí a Německo, jako kolébka nacismu, nese hlavní odpovědnost za nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva. Právě proto se k této kapitole svých dějin staví jinak než většina ostatních zemí.
První setkání s nacismem
Německé děti se o nacismu poprvé učí nejpozději v jedenácti nebo dvanácti letech, tedy v šesté třídě. Od té doby je téma nacismu součástí výuky až do konce střední školy. Hlavní roli přitom hraje dějepis, který má jednu zvláštnost. Výuka se v tomto případě neřídí časovou posloupností. Děti se nejprve seznamují s nacistickými zločiny a hrůzami války, teprve později přichází na řadu vojenské úspěchy Německa.
„V šesté až deváté třídě jsme měli učitelku dějepisu, která uměla skvěle vyprávět. Občas dokázala mluvit celou hodinu jen o jednom jediném aspektu režimu. Dodnes si nejvíc pamatuji, jak vyprávěla o pronásledování a vraždění Židů a dalších menšin v okupovaných zemích,“ vzpomíná jeden z absolventů německých škol na internetovém fóru, kde se diskutovalo o výuce nacismu v Německu. Už v tomto věku se děti setkávají se svědectvími holokaustu. Například v hodinách němčiny čtou deník Anne Frankové, rukopisné zápisky čtrnáctileté židovské dívky, která s rodinou prchala před nacisty a pravděpodobně zemřela v únoru 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen, těsně před jeho osvobozením. Z celé její rodiny přežil pouze otec Otto Frank.
Většina německých škol pořádá exkurze do koncentračních táborů. „Cítíte se jako kus odpadu. Procházíte místem, kde vaši předkové zničili nespočet životů, a dolehne na vás ta tíha,“ píše jeden z návštěvníků Dachau v diskusi o výuce nacismu v Německu. Jiný student vzpomíná: „Několikrát se mi udělalo špatně, když nám promítali záběry masových hrobů nebo koncentračních táborů.“ K výuce patří také práce s dobovými dokumenty. Žáci čtou komentované úryvky z Hitlerovy knihy Mein Kampf a učí se, kolik z toho, co napsal, nebyla pravda. Stejně podrobně analyzují i projevy Goebbelse a Hitlera. Je to podrobný rozbor nacistické propagandy. Studenti pak zkoumají, jak vůbec mohlo dojít ke vzniku třetí říše a proč lidé často přehlíželi existenci koncentračních táborů.
Nacismus jako součást všech předmětů
Nacismus se neprobírá jen v dějepise, ale objevuje se i v dalších předmětech. Ve výtvarné výchově se studenti seznamují se zakázaným uměním a osudy pronásledovaných umělců. V hudební výchově pak s tvorbou, kterou nacisté zakázali. V náboženství se mluví o antisemitismu i o osobnostech, které se postavily režimu, například o luteránském teologovi Dietrichu Bonhoefferovi.
Výuka se podrobně věnuje odboji, aby žáci viděli, že i v nacistickém Německu byli lidé, kteří se režimu postavili. Nejvíce se mluví o sourozencích Hansovi a Sophii Schollových. Sophie byla křesťanská pacifistka a členka protinacistické skupiny Bílá růže, její bratr Hans dříve patřil k Hitlerjugend, ale časem se proti režimu postavil. Společně pak vedli skupinu Bílá růže. Od Sophiina přítele, který sloužil na východní frontě, se skupina dozvěděla o nacistických válečných zločinech, masových hrobech a koncentračních táborech. Napsali a rozšířili na školách pět vydání protinacistických letáků. Při šíření šestého vydání je zatkli a ve vykonstruovaném procesu odsoudili za vlastizradu. Bez možnosti obhajoby je 22. února 1943 popravili gilotinou. Přesně o 60 let později, v roce 2003, se oba sourozenci umístili ve veřejné anketě na čtvrtém místě mezi největšími osobnostmi německého národa.
Učitelé těmito příběhy ukazují, že boj proti zlu nezná hranice národnosti. Všichni oslovení studenti říkají, že nacionalismus a hrdost na svůj původ jim nic neříkají. Podle nich za to může i německé školství, které žáky vede k sebekritickému pohledu na vlastní dějiny.
Německo a jeho vyrovnávání s minulostí
Sebekritika u generací narozených dlouho po válce může působit přehnaně, ale Němci mají jasno, proč je důležitá. Jde o studium historie, které má zabránit, aby se podobné tragédie opakovaly. Učitelé proto při výuce využívají i netradiční metody. Jednou z nich je takzvaná hra Engelchen-Teufelchen, kde proti sobě stojí andílek a čertík. Třída se rozdělí na skupiny a každý dostane kolíček s obrázkem čertíka nebo andílka. Skupina čertíků hledá argumenty, proč by nacisté měli převzít moc, andílci naopak hledají důvody proti. Na závěr rozhodují takzvaní „lidé“, tedy třetí role ve hře, a posuzují, která strana byla přesvědčivější. „Tato metoda pomáhá studentům učit se vytvářet si vlastní, podložené úsudky. To je důležitá dovednost pro dospělý život. Učí se přemýšlet, tvořit si názory a rozhodovat se podle historických a politických souvislostí,“ říká učitel Karl Birkner z Berlína, který své studenty vede k otevřenému pohledu na minulost.
„Bez hodin dějepisu bych o tom, co se tehdy stalo, nic nevěděl. Ani moji rodiče o tom moc neví,“ říká jeden ze studentů. Jiný dodává: „Budoucnost vyrůstá z minulosti, historie formuje přítomnost.“ Podle učitele Birknera má na znalosti studentů větší vliv to, jestli se o historii mluví i doma a děti jsou vedeny k zájmu i mimo školu. Němci mají pro vyrovnávání se s vlastní temnou minulostí jediné slovo – Vergangenheitsbewältigung, což znamená doslova „vyrovnání se s minulostí“. Tento pojem vystihuje morální a politické úsilí čelit zločinům nacistické éry. Od konce 20. století se Němci snaží pochopit, jak se zločiny nacistické éry odrazily v jejich literatuře, společnosti i kultuře. Nejde přitom jen o pohled zpět. Je to způsob, jak jasně říct, že nacistická ideologie do budoucnosti nepatří, a jak naučit další generace odpovědnosti.
„Cílem je jít daleko za samotné historické události. Nejde jen o to, co se během nacistické éry stalo, ale také o pochopení tehdejších společenských problémů a možností, které lidé měli pro vlastní jednání,“ říká Birthe Paterová z Arolsenských archivů, největší sbírky dokumentů o obětech nacismu na světě. Výuka o druhé světové válce a třetí říši tu není jen o minulosti. Má žákům ukázat, proč se podobné tragédie nesmí opakovat.
Zdroj: historywench.com | en.wikipedia.org | armadnizpravodaj.cz | dw.com/en |
video na YouTube (Jirka vysvětluje věci – Jak se vyučuje 2. světová válka v Německu)
