Krásná špionka si před gestapem raději rozkousala jazyk. Věděla proč

Narodila se jako Maria Krystyna Janina Skarbek 1. května 1908 ve Varšavě. Její otec, hrabě Jerzy Skarbek, byl polský šlechtic, který si vzal Stefanii Goldfederovou, dceru z bohaté židovské bankéřské rodiny. Díky jejímu věnu mohl Jerzy splatit své dluhy a dál si užívat přepychového života. Krystyna byla jejich druhým dítětem po starším bratru Andrzejovi.

Malá Krystyna zdědila po otci jeho záliby. Milovala jízdu na koních, přičemž jezdila obkročmo jako muži, nikoli bokem, jak bylo tehdy pro ženy obvyklé. V mládí trávila hodně času v Zakopanem v polských Tatrách, kde se naučila skvěle lyžovat. Právě tato dovednost se jí za války hodila při překračování zasněžených hranic.

Ve dvacátých letech zasáhla rodinu ekonomická krize. Museli prodat své venkovské sídlo a přestěhovat se do Varšavy. V roce 1930 hrabě Jerzy zemřel na tuberkulózu a finanční situace rodiny se prudce zhoršila. Krystyna, aby nebyla matce na obtíž, začala pracovat v autosalonu Fiat. Brzy ale začala mít zdravotní potíže způsobené dlouhodobým vdechováním výfukových plynů při předváděcích jízdách. Na rentgenových snímcích se jí objevily stíny na plicích a lékaři se domnívali, že trpí tuberkulózou jako její otec.

Od pojišťovny dostala odškodnění a podle rad lékařů začala trávit co nejvíce času na čerstvém vzduchu. Celé dny chodila po horách a zdokonalovala své lyžařské umění v zasněžených Tatrách. V tom samém roce se zúčastnila soutěže Miss Polsko, kde skončila jako druhá.

V dubnu 1930 se Krystyna provdala za mladého podnikatele Gustawa Gettlicha, ale manželství se brzy rozpadlo. V listopadu 1938 se pak podruhé vdala za dobrodruha Jerzyho Giżyckého. Tento světoběžník ve čtrnácti letech utekl z domova do Ameriky, kde začal pracovat jako kovboj a zlatokop. Po svatbě nastoupil jako polský konzul v Etiopii a na tomto postu zůstal až do září 1939, kdy Německo napadlo Polsko.

Po vypuknutí války manželé odjeli do Londýna, kam dorazili v říjnu 1939. Krystyna se ihned přihlásila do britských služeb, aby mohla proti nacistickému Německu bojovat. Britské úřady nejprve nejevily zájem, ale na doporučení novináře Fredericka Augusta Voigta byla v prosinci přijata do tajné zpravodajské služby SIS (MI6). V dokumentech ji popsali jako „planoucí polskou vlastenku, skvělou lyžařku a velkou dobrodružku“ a jako „absolutně nebojácnou“. Britské tajné služby ocenily nejen její odvahu, ale i perfektní znalost několika jazyků. Kromě rodné polštiny mluvila plynně francouzsky a anglicky, což bylo pro operace v okupované Evropě neocenitelné.

Z Londýna byla vyslána do Budapešti, kam dorazila 21. prosince 1939. Maďarsko sice ještě nevstoupilo do války, ale naklánělo se k nacistickému Německu. V Maďarsku se Krystyna vydávala za novinářku. Brzy se ale z Maďarska potřebovala dostat přímo do okupovaného Polska.

Povedlo se jí přesvědčit polského olympijského lyžaře Jana Marusarze, aby ji do Polska přes zasněžené Tatry převedl. Během své návštěvy v únoru 1940 marně prosila matku, aby zemi opustila. Stefania odmítla, chtěla zůstat ve Varšavě a dál učit děti francouzštinu. V lednu 1942 ji Němci kvůli jejímu židovskému původu zatkli a uvěznili v Pawiaku, odkud se již nikdy nevrátila.

V Maďarsku se Krystyna znovu setkala s Andrzejem Kowerskim, polským důstojníkem, kterého znala z dětství. Ten v tajných službách vystupoval pod britským krycím jménem „Andrew Kennedy“. Společně vybudovali síť kurýrů, kteří přenášeli zpravodajské informace z Varšavy do Budapešti. Na žádost MI6 sledovali veškerou dopravu na hranicích s Rumunskem a Německem. Krystyna získala cenné informace o přepravě ropy do Německa z rumunských polí v Ploješti.

Celý rok 1940 pravidelně přejížděla mezi Polskem a Maďarskem. Jejich špionážní aktivity ale po nějaké době odhalili a v lednu 1941 byli s Kowerskim zatčeni maďarskou policií a předáni gestapu k výslechu. Krystyna ukázala svůj důvtip. Začala předstírat tuberkulózu tím, že si rozkousala jazyk do krve. Vyděšený lékař ji prohlásil za umírající a Němci je pustili. Policie je však stále sledovala, a proto se rozhodli Maďarsko raději opustit.

Britský velvyslanec O'Malley jim pomohl a zařídil nové pasy. Kowerski se stal „Anthonym Kennedym“ a Krystyna „Christine Granville“, jméno, které si nechala až do smrti. V dokladech si navíc nechala ubrat sedm let.

Řidič ambasády ji v kufru auta propašoval do Jugoslávie, Kowerski přejel hranice vlastním vozem. Oba se znovu setkali a O'Malley za nimi přijel do Bělehradu, kde strávili několik dní popíjením šampaňského v nočních klubech.

Koncem února pokračovali do Bulharska. V sofijském hotelu plném nacistů předali britskému diplomatovi mikrofilmy od polské organizace „Mušketýři“. Obsahovaly fotografie německých vojsk u sovětských hranic, důkaz chystaného útoku na SSSR. Materiály se dostaly až k Churchillovi a v červnu 1941 Němci skutečně zaútočili.

Dvojice pak zamířila do Turecka. V Istanbulu je překvapivě navštívil Krystynin manžel Jerzy. Mezi muži nepanovala žárlivost. Naopak, Jerzy souhlasil, že odjede do Budapešti a převezme Krystyninu roli. Když ale pochopil, že se k němu už nevrátí, ztratil o špionáž zájem a emigroval do Kanady.

Krystyna s Kowerskim pokračovali přes Sýrii a Libanon. Od francouzských vichistických úředníků se jí podařilo vymámit potřebná víza. V květnu 1941 konečně dorazili po stovkách kilometrů cesty nepřátelským územím do Káhiry, často jen několik dní před postupující německou armádou.

V Káhiře zjistili, že jsou podezřelí kvůli Krystyniným kontaktům s polskými „Mušketýry“, a v červnu 1941 je pak propustili ze služby. I přesto stále dostávali výplatu, která byla ale tak nízká, že se sotva uživili.

Následující dva roky dostávala Krystyna jen drobné úkoly jako shromažďování informací v Sýrii a Káhiře. Odmítala kancelářskou práci a toužila po nebezpečných misích.

Její návrat k aktivní službě začal vstupem do FANY, ženské organizace s vojenskými uniformami, která kryla mnoho agentek SOE. Důstojník Patrick Howarth, který ji naverboval, později žertoval, že „nejužitečnější věcí, kterou za války udělal, bylo znovupřijetí Christine“.

I přes své zkušenosti musela projít výcvikem. Měla problémy s vysíláním zpráv a střelecký výcvik nesnášela. Seskakování padákem si ale naopak užívala.

V červenci 1944 seskočila padákem do jižní Francie, aby pomáhala místním partyzánům. Stala se součástí sítě „Jockey“ vedené Francisem Cammaertsem. Jejím úkolem bylo organizovat francouzský odboj před spojeneckou invazí do jižní Francie plánovanou na 15. srpna. Měla také pomáhat polským brancům v německé armádě podél francouzsko-italské hranice.

Její největší úspěch přišel 13. srpna, kdy gestapo zatklo tři důstojníky: Cammaertse, Fieldinga a Sorensena. Krystyna ihned rozjela záchrannou akci.

Navštívila kapitána Schencka, který spojoval francouzskou prefekturu s gestapem. Vydávala se za Cammaertsovu manželku a neteř generála Montgomeryho. Pohrozila mu odplatou, pokud by se vězňům něco stalo, a nabídla dva miliony franků za jejich propuštění.

Peníze byly letecky dopraveny z Londýna a 17. srpna je osobně přivezla. Mezitím začala spojenecká invaze a vojáci rychle postupovali k Digne. Schenck ji seznámil s belgickým důstojníkem gestapa Waemem, který vězně mohl propustit.

„Tři hodiny jsem na něj nasazovala veškerý svůj šarm. Řekla jsem mu, že spojenci dorazí každou chvíli a že jsem v neustálém spojení s britskými silami,“ vyprávěla později.

Ještě ten samý den večer Waem v uniformě SS vyvedl vězně. Ti si mysleli, že jdou na popravu. Místo toho je odvezl na okraj města, kde čekala Krystyna. Nastoupila do auta bez náznaku, že je zná. Teprve u řeky, kde Fielding pomohl Waemovi zahrabat uniformu, pochopili, že jsou volní.

Digne osvobodili Američané dva dny poté. Po splnění mise se Krystyna v září vrátila do Londýna.

Po válce zůstala bez peněz a bez vlasti. Xan Fielding, kterého zachránila, o ní napsal: „Po šesti letech útrap v naší službě potřebovala jistotu. Místo toho byla propuštěna s měsíčním platem a ponechána v Káhiře, aby se o sebe postarala sama.“

Britské občanství získala až v prosinci 1946, když pohrozila, že vrátí svá vyznamenání. Vystřídala řadu zaměstnání. Pracovala jako operátorka, prodavačka, číšnice a nakonec i jako stevardka na zaoceánských lodích.

Na lodi Ruahine musela nosit válečná vyznamenání. Její „působivá řada stužek“ vzbudila u posádky závist a obvinění ze lži. Zastal se jí stevard Dennis Muldowney a stali se milenci. Později ale začal být posedlý a Krystyna vztah ukončila.

Christine Granville byla 15. června 1952 ubodána k smrti v londýnském hotelu Shelbourne. Jejím vrahem byl právě Muldowney, tehdy portýr v Reform Clubu. Po odsouzení byl v září téhož roku oběšen.

Za své válečné zásluhy obdržela Řád britského impéria, Jiřího medaili a francouzský Croix de Guerre. V roce 1971 koupila hotel polská skupina a ve skladu našla její kufr s oblečením, dokumenty a služební dýkou. Tyto předměty jsou dnes vystaveny v Polském institutu a Sikorského muzeu v Londýně.

V roce 2017 byla v londýnském Polském klubu odhalena její bronzová busta a o tři roky později přibyla na místě hotelu, kde zemřela, pamětní deska.

Zdroj: en.wikipedia.org | dotyk.cz | armyweb.cz