Článek
Z civilistů popravčí
Kolona vozidel směřovala k nedaleké vesnici Jósefów. Tahle jednotka neměla nic společného s vojáky Wehrmachtu. Nacházeli se zde převážně starší muži z Hamburku, kteří byli pro frontovou službu buď příliš staří, nebo zdravotně nezpůsobilí. Jednalo se o skupinu průměrných civilistů (dělníků, řemeslníků a obchodníků) s minimálním vojenským výcvikem.
Když dorazili do vesnice, velitel praporu major Wilhelm Trapp, kterému přezdívali „táta“, svolal své muže. Se slzami v očích oznámil, co je čeká: „Dostali jsme strašně nepříjemný úkol. Vůbec se mi to nelíbí, ale je to rozkaz z nejvyšších míst.“ V Jósefówě žili převážně Židé, údajně spolupracující s polskými partyzány. Úkolem praporu bylo oddělit práceschopné muže od ostatních. Ti měli být posláni do pracovních táborů, zatímco ženy, děti a starce čekala smrt.
Záložní policejní prapor - Jósefów
Po vyhlášení rozkazu Trapp učinil neobvyklý krok a nabídl možnost vystoupit těm, kteří se na popravách nechtěli podílet. Přibližně deset až dvanáct mužů této možnosti využilo. Nebyli potrestáni, pouze převeleni k úkolům spojeným s transportem práceschopných do Lublinu.
Začátek hrůzy
Brzy ráno 13. července 1942 se rozpoutalo peklo. Část praporu obklíčila vesnici s rozkazem zastřelit každého, kdo by se pokusil o útěk. Zbytek jednotky pročesával vesnici. Na tržišti se začali hromadit židovští muži, zatímco ženy, děti a starci končili na korbách náklaďáků směřujících k lesu za Jósefówem.
V tu chvíli se objevil problém. Členové jednotky se ocitli v situaci, kdy museli překonat propast mezi rozkazem a jeho vykonáním. Většina těchto mužů nikdy v životě na člověka nevystřelila. Lékař jednotky, doktor Schoenfelder, proto začal ukazovat na vlastním těle, kam mířit, aby oběti zemřely okamžitě. I přes jeho instrukce první oběti umíraly pomalu a bolestivě. Nezkušení střelci místo přesných zásahů trefovali oběti do ramen, zad či nohou. Ze všech stran se ozýval nářek těžce raněných, do nichž museli střelci pálit znovu a znovu, než zemřeli.
S postupem dne se vraždění stalo téměř rutinou. V tomto smrtícím řetězci měl každý svou specifickou roli. Někteří přiváželi oběti, jiní je doprovázeli na místo popravy, další stříleli a poslední rozdávali takzvané rány z milosti. Terén byl natolik pokryt těly, že se ve večerních hodinách popravy přesunuly na okraj lesa. Ostatní obyvatelé vesnice museli z povzdálí bezmocně sledovat masakr svých sousedů a čekat, až na ně přijde řada.
Psychické následky
Po návratu do kasáren byli tito muži ze záložního policejního praporu zdrcení a fyzicky vyčerpaní. V noci téměř nejedli, ale o to víc pili. Ačkoli je major Trapp ujišťoval, že odpovědnost nesou „vyšší místa“, pocity hrůzy a studu to nezmírnilo. Neustále se jim vybavoval pohled na plačící děti a zoufalé matky prosících o život alespoň pro své potomky.
Památník v Józefówě na památku masakru židovského obyvatelstva v roce 1942 německými nacisty
O masakru se v jednotce už nikdy nemluvilo. Stal se tabu. Přesto 101. záložní policejní prapor pokračoval v účasti na systematickém vyhlazování židovského obyvatelstva. Časem se ze zabíjení stala rutina. Mnozí si na vraždění zvykli natolik, že se začali hlásit dobrovolně. Někteří se s oběťmi dokonce začali fotografovat. Celkem v Jósefówě během jediného dne zahynulo přibližně 1400 obětí. Byli to převážně ženy, děti a starci.
Obyčejní muži, neobyčejná krutost
Americký historik Christopher Browning ve své knize „Obyčejní muži“ zkoumal chování těchto mužů povolaných do záložního policejního praporu. Nešlo o příslušníky elitních jednotek SS nebo Einsatzgruppen, kteří byli vycvičeni k vraždění. Pouze menšina z nich byla členy NSDAP a mnozí dokonce před rokem 1933 podporovali sociální demokraty.
Browning se zabýval otázkou, jak se z normálních občanů mohli stát masoví vrazi. Odmítal, že by za to mohl jen specifický německý antisemitismus. Upozorňoval na brutalitu války, tlak autority a potřebu přizpůsobit se skupině.
Vyšetřování zločinů spáchaných 101. záložním policejním praporem začalo až v 60. letech 20. století. Ačkoliv jejich velitel Wilhelm Trapp byl spolu s třemi dalšími důstojníky popraven v Polsku v roce 1947 za vraždu 74 polských občanů (nikoli za zabíjení Židů), většina pachatelů vyšla bez trestu. Z 210 vyšetřovaných členů praporu bylo nakonec odsouzeno pouze 14 mužů a jen tři z nich si skutečně odpykali trest ve vězení.
V roce 1975 byl na okraji města postaven památník označující masový hrob obětí. Podle posledních dostupných informací žil v Jósefówě v roce 2007 pouze jediný konvertovaný Žid.
V nacisty okupovaném Polsku zahynulo rukou těchto „obyčejných mužů“ 90 % místního židovského obyvatelstva. Masakr v Jósefówě byl jen jedním z mnoha případů organizovaného násilí, které se během druhé světové války odehrálo na polském území.
Zdroje: stoplusjednicka.cz | holocaust.cz | en.wikipedia.org
