Pavla Vrbenská byla jednou z nejkrásnějších českých hereček. Skončila v bagdádském harému

Když v roce 1947 britský ministr zahraničí Ernest Bevin prohlásil, že Pavla Vrbenská byla „nejroztomilejší návštěvnicí Anglie od konce války“, nikdo netušil, jak rychle se její život změní. Z obdivované filmové hvězdy se během několika let stala žena, která zbytek života prožila v ústraní na kalifornském ranči.

Milada Šupitová se narodila 2. července 1922 ve Vrbně u Mělníka. Už jako malá účinkovala v dětském rozhlasovém souboru a později i v rozhlasových hrách, zároveň se věnovala baletu a zpěvu. Po základní škole pracovala jako úřednice, ale nakonec zvítězila touha po divadle. V roce 1940 byla přijata na pražskou Státní konzervatoř, po dvou letech přešla do Brna, kde studium v roce 1944 dokončila. Získala angažmá v brněnském lidovém divadle a později hostovala i v Národním divadle v Praze. Pro film ji objevil ředitel výroby Lucernafilmu Vilém Brož, když ji viděl v brněnské inscenaci Lakomce v roli Marie. Její první filmovou rolí byla svobodná matka Mařenka Klímová ve filmu Jarní píseň z roku 1944, debutu režiséra Rudolfa Hrušínského. Ještě téhož roku se objevila ve Wassermanově dramatu Sobota jako prodavačka v květinářství.

Po osvobození začala vystupovat pod jménem Pavla Vrbenská, které si zvolila podle rodného místa. V Čápově válečném dramatu Muži bez křídel z roku 1946 hrála Martu Pohlovou, poštovní úřednici. Ta se jako konfidentka gestapa dostala mezi české odbojáře. O rok později si v dramatu Nadlidé zahrála dceru odbojářského důstojníka Evu. Jejím posledním československým filmem bylo druhé zpracování komediálního příběhu podle Olgy Scheinpflugové Dnes neordinuji z roku 1948. Po boku Jana Pivce si v něm zahrála zpěvačku Kateřinu. V tomto filmu poprvé a naposledy ukázala svůj pěvecký talent. Zazpívala dvě písně, z nichž zejména Kateřina si získala velkou oblibu. V letech 1947 až 1948 účinkovala také v rozhlase, kde s Vladimírem Dvořákem uváděla zábavné pořady. Než opustila Československo, darovala mu pro štěstí bílého keramického čolka, kterého si, jak říkal, kterého, jak říkal, měl vždy u sebe.

V roce 1947 se v Londýně uskutečnil festival československého filmu. Vrbenská tam získala velké sympatie. Její fotografie s ministrem Bevinem a sirem Staffordem Crippsem se objevily na prvních stránkách londýnských deníků a objevila se i v televizním vysílání BBC. Ve stejném roce podepsala pětiletou smlouvu s britskou společností International Screen Plays. Současně v Praze natáčela film Bond Street režiséra Gordona Parryho a československý snímek Muzikant. V Muzikantovi hrála venkovskou dívku s copy. Jeden kritik o ní napsal, že venkovskou dívkou nebude, ani kdyby copy měla. Pavla Vrbenská na to z Londýna odpověděla: „Tak jsi mne hezky setřel v tom Muzikantovi. Dojatě jsem plakala, ale měl jsi pravdu. Copy už nemám a příště hraju venkovské holky holohlavá.“ Během mistrovství světa v hokeji v roce 1947 poslala na pražský Zimní stadion telegram, ve kterém slíbila, že příští roli odehraje bez honoráře, pokud československá reprezentace vyhraje. A československý tým jí přání splnil, mistrovství opravdu vyhrál.

Druhý anglický film Golden Arrow už natáčela v Londýně. Po své postavě pojmenovala drsnosrstého foxteriéra, kterého si pořídila krátce po uvedení snímku. Účinkovala i na anglických jevištích a zdálo se, že ji čeká skvělá mezinárodní kariéra. V Británii zaujala nejen filmové producenty, ale i veřejnost. Psaly o ní společenské rubriky a její fotografie se objevovaly také v časopisech pro ženy. Britský tisk ji občas přirovnával k Marlene Dietrich pro její výrazný pohled a eleganci. Pak ale přišel zlom. V roce 1949 se provdala za Dr. Alberta Eliase, uznávaného iráckého lékaře specializujícího se na „modré děti“.

Původní plán vypadal rozumně. Půl roku měla být v Bagdádu, půl roku v Londýně a k tomu filmování. Realita ale byla jiná. Podle pamětí herečky Zdenky Procházkové slavnou Češku „zavřel arabský manžel do harému a těžce se dostávala ven“. Krátce po svatbě se však musela kvůli natáčení vrátit do Anglie. Dne 9. května 1950 se Pavla Vrbenská znovu objevila v Londýně při uvedení filmu Three Men and a Girl. Podle australského tisku z roku 1952 ale Paula Valenska, jak si v cizině říkala, stále žila v Bagdádu se svým manželem. Nakonec se rozvedla a o dva roky později odešla do USA, kde její herecká kariéra rychle skončila.

V roce 1962 se v Beverly Hills provdala za českého emigranta a inženýra Josepha Zdenka Rehku, o rok později požádala o americké občanství. S manželem a synem žili na ranči v Las Posas Valley v Kalifornii. Od roku 1966 se věnovali chovu arabských koní a v červnu 1980 už pracovala jako realitní agentka.

Herectví zůstalo její vášní i v Americe. Na místní škole připravovala divadelní hry a děti ji měly rády pro její trpělivost i eleganci. Volný čas trávila hlavně na ranči s manželem a synem. Žena, která kdysi zářila na plátnech v Praze i Londýně a dokázala okouzlit i britského ministra zahraničí, zemřela 26. září 1994 ve Ventuře v Kalifornii ve 72 letech. Na její hvězdnou minulost v Československu i v Británii si později vzpomněl už jen málokdo. A přestože svět na její jméno zapomněl, britský ministr ji kdysi označil za „nejroztomilejší návštěvnici Anglie od konce války“. Taková byla Pavla Vrbenská.

Zdroj: idnes.cz | cs.wikipedia.org | csfd.cz | kinobox.cz | fdb.cz | album-online.com