Článek
Když Antonín Jedlička v roce 1948 založil Divadélko Strýčka Jedličky, nikdo netušil, jak výrazně se zapíše do světa dětské zábavy. Jeho charakteristické kokrhání, chrochtání a imitace zvířat poznaly tisíce malých diváků. Za kulisami to však vypadalo úplně jinak. Když v srpnu 1993 na tenisovém kurtu ve Staré Boleslavi naposledy zakokrhal a skácel se k zemi, odešel muž, kterého málokdo skutečně znal.
Narodil se 18. února 1923 v Příbrami do rodiny kloboučníka a byl nejstarším z celkem šesti sourozenců. Už jako malý se u něj začal projevovat výrazný talent pro hraní a vystupování před lidmi. V pouhých šesti letech si zahrál roli Skokánka v opeře Liška Bystrouška v Národním divadle, což byla na tak malé dítě neobvyklá zkušenost. Postupně prošel Kühnovým dětským rozhlasovým sborem i Dismanovým souborem, které byly tehdy prestižními místy pro mladé talenty. Později působil také v rozhlase a našel uplatnění v Divadle Na Vinohradech, kde nasbíral první profesionální zkušenosti.
Postava Strýčka Jedličky se zrodila v roce 1948, kdy už pětadvacetiletý Antonín založil vlastní divadélko zaměřené na děti. Velmi rychle si získal pozornost svým výjimečným nadáním. Dokázal napodobit tisíce různých zvuků a hlasů. Uměl zakokrhat jako kohout, zachrochtat jako prase nebo přesvědčivě předvést hlas prakticky jakéhokoli zvířete. „Byl jako rozená slepice a kohout. Jeho krční lékař říkal, že má zázračné hlasivky,“ vzpomínala jeho manželka Miroslava, která působila jako baletka. Hlasivky ho skutečně nikdy nezklamaly, i když je denně zatěžoval až sedmi dětskými představeními.
Mercedes za kokrhání a chrochtání
Vysoké honoráře mu zajišťovaly slušné příjmy, což v době totality rozhodně nebylo běžné. Díky vystoupením na dětských besídkách si mohl dovolit luxus, o jakém si většina ostatních umělců mohla nechat jen zdát. Říkalo se, že byl vůbec prvním člověkem v Praze, který si pořídil Mercedes 300 D, a to některé jeho kolegy hodně dráždilo. Jiří Sovák mu jednou před ostatními herci přímo řekl: „Jedličko, tobě se to kecá, když jsi mladší. No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš hovno. Jenom prdíš. I ten mercedes, co máš, sis vyprděl a vychrochtal.“
Jeho nejvěrnějšími a nejzapálenějšími fanynkami byly překvapivě učitelky. Některé na něj chodily pravidelně na besídky a jedna z nich mu dokonce pletla svetry s motivy jedle, které Strýček rád oblékal při svých představeních, protože na jevišti působily efektně. Kromě vystupování pro děti se Jedlička zapsal do povědomí diváků i v dabingu, kde naplno využíval svůj výjimečný hlasový talent. Namluvil zvuky v legendárních komediích Limonádový Joe nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku a právě díky němu působily scény ještě živěji. Jeho nejznámější dabérská práce je ale spojena s filmem Adéla ještě nevečeřela, kde „namluvil“ masožravou květinu a všechny ty nezapomenutelné mlaskavé zvuky, když jedla. Do historie se zapsal také díky vánoční pohádce Mrazík, v níž nadaboval všechna zvířata včetně Marfušina budoucího ženicha.
Pamětní deska Strýčka Jedličky na rodném domě v Příbrami
Přestože byla jeho kariéra postavená na bavení dětí, v soukromí je Jedlička vůbec neměl rád. Kolegové o tom věděli, ale dlouho o tom nemluvili. „Když jsem s ním hrával tenis, překvapovalo mě, jak mu děti při našem utkání vadily. Znervózňovaly ho, nadával jim, posílal je kamsi a byl na ně až sprostý, což mě velmi udivovalo, když pro ně celý život hrál,“ prozradil pro CNN Prima News herec Luděk Sobota. Podobně se choval i na jevišti, kde býval k dětem nemilosrdný. Vyžadoval od nich absolutní kázeň a pokud měl pocit, že se nesoustředí, neváhal je štípnout nebo postrčit, aby podaly výkon, který od nich očekával. Stávalo se, že citlivější děti se na jevišti trémou dokonce počůraly. Manželka Miroslava v rozhovoru pro deník Aha! vzpomínala, že jedna z kolegyň jejich dcery strejdu Jedličku přímo nenáviděla, protože na její dcerku kdysi na pódiu zvýšil hlas a holčička se z toho nakonec rozplakala a neudržela to. Jeho kolegyně z divadla Jiřina Kottová podobně vzpomínala: „Vyžadoval od nich bezpodmínečnou kázeň. Někdy je dokonce i štípl nebo postrčil, aby něco předvedly. Děti se ho bály a zároveň k němu vzhlížely.“
Jedličkovy zvláštní zvyky mu nepřidávaly na oblibě ani mezi hereckými kolegy. Své charakteristické zvuky vydával i mimo jeviště a mnohé to rozčilovalo. Často také unavoval okolí příběhy a poznámkami, které většině nepřipadaly vtipné. Václav Upír Krejčí vzpomínal na zážitek z kostymérny: „Přisedl si i Jiří Sovák, ale nic moc neříkal. Bylo na něm vidět, že mu Jedlička příliš nesedí, protože pořád mluvil a skoro nikoho nepustil ke slovu. Byl velmi hlučný, vydával své zvířecí zvuky, vyprávěl podobné historky a ještě se chvástal, že ve svém věku stále hraje tenis.“
Smrt na kurtu
Jedno z tenisových utkání, která hrával se svými kolegy, se mu stalo osudným. Právě zpěvák Karel Štědrý byl svědkem tragické události 28. srpna 1993. „Strýček přišel ten den celý rozveselený, pořád na mě štěkal a frkal, měl skvělou náladu. Ve druhé hře najednou zakokrhal a padl na zem. Moje žena Eva ještě řekla, že už to fakt přehání. Když jsem ale šel k němu blíž, viděl jsem, jak mu po spánku teče pramínek krve,“ zavzpomínal. Okamžitě přivolali záchrannou službu, ale bylo už pozdě. Antonín Jedlička zemřel na tenisovém kurtu ve Staré Boleslavi ve věku sedmdesáti let. Muž, který celý život bavil děti, ač je neměl rád, naposledy zakokrhal.
Zdroj: lifee.cz | dotyk.cz | cnn.iprima.cz | svetzeny.cz
