Gisella Perl vzdorovala Mengelemu. Aby ženy přežily, musela zabíjet jejich děti

V maďarském městě Sighetu Marmaţiei přišla v prosinci 1907 na svět holčička, ze které vyrostla jedna z nejstatečnějších lékařek v dějinách medicíny. Narodila se do konzervativní židovské rodiny. Její rodiště se později stalo součástí Rumunska, když se po první světové válce překreslily evropské hranice. Ve škole vynikala už od začátku. Střední školu dokončila v 16 letech jako premiantka třídy, jediná dívka a jediná židovka mezi spolužáky. Její otec se zpočátku bránil, když chtěla studovat medicínu. Obával se, že by mohla ztratit svou víru a odklonit se od judaismu. Nakonec ale ustoupil.

Gisella se vrátila do rodného města jako uznávaná gynekoložka a vdala se za internistu doktora Ephraima Krausse. Její praxe vzkvétala, s manželem vychovávali syna a dceru. Pak německá okupace Maďarska roku 1944 všechno zničila. Deportace do koncentračního tábora ukončila život, jak ho do té doby znala.

Nacisté je v roce 1944 naložili do dobytčích vagonů a deportovali do Osvětimi. Dceru Gisella ještě předtím stihla svěřit nežidovským známým, syna viděla naposledy při třídění vězňů na osvětimské rampě. Platilo jasné pravidlo - děti, staří a těhotné ženy končili rovnou v plynových komorách. Jen ti práceschopní dostali odklad rozsudku smrti.

Josef Mengele, přezdívaný Anděl smrti, si Gisellu hned vybral jako lékařku do svého týmu. Měla sloužit jako vězeňská gynekoložka v ženském táboře. Zde musela často provádět operace bez jakýchkoli lékařských pomůcek, bez čistících prostředků, obvazů nebo tekoucí vody.

Některé ženy už do tábora přijely těhotné, jiné otěhotněly až za ostnatým drátem. Šéf SS Heinrich Himmler hlásal, že je třeba odstranit „základní buňku židovského znovuzrození“ a vymazat „biologickou podstatu Židů“. V dětech viděl hrozbu budoucí msty. Mengele jí dal jasný rozkaz - nahlásit každou těhotnou. Sliboval lepší podmínky a vydatnější stravu. Později ale zjistila, co se s nimi doopravdy děje. Těhotné ženy odváželi do jeho experimentálního bloku, kde je použil ke svým pokusům. Mnohé z nich pak s nenarozenými dětmi skončily v plynových komorách nebo přímo v krematoriu. V táboře se odehrávaly i nedobrovolné intimní styky. Vězněné ženy někdy vyměnily své tělo za kousek jídla. Jiné se stávaly oběťmi násilí ze strany dozorců. Těhotná žena byla v táboře prakticky odsouzena k smrti.

Gisella se rozhodla postavit Mengeleho plánům. Po nocích tajně vyvolávala potraty nebo předčasné porody, aby zachránila aspoň matky, když už děti neměly šanci. Dělala to holýma rukama, na špinavé zemi táborové budovy bez jakéhokoli vybavení. Přes všechny útěchy si nikdy nezvykla na hrůzu své práce. Mezi jejími pacientkami byly ženy v různém stadiu těhotenství, některé jen několik týdnů, jiné mnohem déle. Pro ženu, která celý život pomáhala přivádět děti na svět, to byl nepředstavitelný zvrácený úkol. „Nikdo nikdy nepochopí, co pro mě znamenalo ničit životy těchto dětí. Po všech těch letech praxe pro mě byl porod tím nejkrásnějším zázrakem přírody,“ napsala ve své autobiografii. Za každé nenarozené dítě si pro sebe šeptala modlitbu.

Věděla, proč to dělá. Matky byly na pokraji sil, jejich vyhladovělá těla nedokázala tvořit mléko. Jídlo v táboře sotva stačilo k přežití dospělého, natož k výživě novorozence. Když se dítě narodilo a dozorci zaslechli jeho pláč, zabili okamžitě matku i novorozeně. I kdyby se miminko podařilo ukrýt, nepřežilo by. Podle svých slov nejhůře nesla případ ženy, která byla v devátém měsíci těhotenství. Dítě se narodilo živé. Gisella ho pohladila, políbila a pak uškrtila. Mrtvé tělíčko potom skryla pod hromadu těl určených ke spálení. V Osvětimi nebyl prostor pro soucit. Uvědomila si, že jako židovská lékařka tu nemá léčit, ale jen zkracovat utrpení. S postupem fronty ji nacisté přesunuli do Bergen-Belsenu. Tam se dočkala osvobození.

Její duše zůstala v troskách. Dozvěděla se, že kromě dcery přišla o všechny blízké a nikdy se nevyrovnala s tím, co musela pro záchranu žen dělat. V roce 1947 se pokusila o sebevraždu a spolkla jed. Po tomto pokusu strávila nějaký čas v klášteře ve Francii. Když se zotavila, odjela do Spojených států, kde jí pomohli představitelé židovských organizací. V New Yorku ji podrobili výslechům kvůli podezření, že během války spolupracovala s nacisty. Obavy z válečných experimentů byly silné a nechtěli do země vpustit nikoho, kdo se mohl podílet na takových zvěrstvech. Z obvinění ji nakonec očistily bývalé spoluvězeňkyně, které dosvědčily, jak jim zachránila život.

Její příběh vzbudil pozornost. Kongresman Sol Bloom si ji osobně vzal pod ochranu. Když úřady zamítly její žádost o trvalý pobyt, připravil speciální návrh zákona a 12. března 1948 ho prezident Harry Truman podepsal. V tom samém roce vydala knihu „Byla jsem doktorkou v Osvětimi“, která otřásla americkou veřejností. Eleanor Rooseveltová ji pozvala k sobě a dala jí radu, která jí znovu změnila život: „Přestaňte se mučit a vraťte se k medicíně.“ Perl poslechla a jako první žena nastoupila v nemocnici Mount Sinai na oddělení porodnictví. Zaměřila se na léčbu neplodnosti a pomáhala párům, které toužily po dítěti.

Během své nové kariéry publikovala devět odborných studií o vaginálních infekcích a v roce 1951 se jí podařilo získat americké občanství. Často říkávala, že je na Park Avenue nejchudší doktorkou, ale s nejbohatší praxí. Před každým porodem se modlila: „Bože, dlužíš mi život – živé dítě“. V roce 1979 se rozhodla přestěhovat do Izraele, aby byla blíž dceři Gabrielle a vnukovi. Klid nakonec našla v Herzliyi, kde tím zároveň naplnila poslední přání svého otce a manžela. Když je nacisté vyvlekli z dobytčáku na osvětimské rampě, naposledy se objali a slíbili si, že se jednou setkají v Jeruzalémě.

Gisella Perl zemřela 16. prosince 1988, dožila se 81 let. Tajnými potraty v koncentračním táboře zachránila asi tři tisíce žen a ve své poválečné praxi pomohla na svět tisícům dětí. Její život plný protikladů vyvolával různé reakce. Někdo v ní viděl hrdinku, jiní ji kritizovali za rozhodnutí, která musela udělat. Někdy člověk nemá na výběr mezi dobrem a zlem. Jen mezi tím, co je zlé, a tím, co je ještě horší.

Zdroje: en.wikipedia.org | kondice.cz | plzenoviny.cz | dotyk.cz | lifee.cz