Článek
Čtyři cenové skupiny
Všechny podniky v ČSSR musely patřit do některé ze čtyř cenových skupin. Ceny byly pevně dané státem a platily stejně v Praze i na vesnici. Pouze na horách se účtovaly přirážky. Do první skupiny patřily luxusní hotely jako Alcron nebo karlovarský Grandhotel Pupp, které byly běžnému člověku prakticky nedostupné. Dvojky představovaly lepší restaurace a vinárny. Nejoblíbenější byly trojky a hlavně čtyřky s výčepem. Nábytek tu pamatoval ještě Františka Josefa, kouř z cigaret byl tak hustý, že jste neviděli na druhý konec místnosti, ale pivo bylo levné a hosté tam chodili rádi. Hospody často fungovaly i jako nepsaná informační základna. Co nebylo v novinách nebo na nástěnce, to se člověk dozvěděl právě tady. Dalo se tam sehnat všechno. Potřebovali jste opravit pračku, prodat auto nebo sháněli řemeslníka? Stačilo si sednout ke správnému stolu.
Za pár korun tu člověk dostal slušné jídlo. Guláš se šesti stál 6 Kčs, stejně jako svíčková nebo španělský ptáček. Nejlevnější byla kmínová polévka za 0,80 Kčs, hovězí vývar vyšel na 1,20 Kčs. Mezi oblíbené studené pokrmy patřil gothaj s cibulí a octem, zavináče nebo chleby s paštikou. Pivo desítka stálo 1,70 Kčs a na lístku nechyběl ani rum, zelená nebo oblíbené magické oko, tedy rum se zelenou. Smažený sýr se objevil koncem sedmdesátých let za 6,40 Kčs, lepší varianta se šunkou stála 7,20 Kčs. Tehdy se ještě podával hlavně s brambory. Hranolky některé podniky nabízely už koncem sedmdesátek, ale do běžných hospod se dostaly až později. Když v roce 1986 otevřel fast food Arbat, hranolky se z bufetové novinky rychle staly standardní přílohou.
Bylo veselo
Společenský kotel pod tlakem
Komunisté věděli, že levné pivo udržuje klid. Říkalo se, že vláda, která zdraží pivo, padne. Hospody se staly místem, kde lidé mohli relativně svobodně mluvit. Provozní doba byla jasně daná. Otevíralo se dopoledne a zavíralo ve deset večer, tomu se říkalo policejní hodina. V praxi se to ale hlavně na vesnicích často bralo s rezervou.
V některých podnicích se scházely i známé osobnosti. Například u Zlatého tygra trávil spoustu času spisovatel Bohumil Hrabal. Václav Havel sedával v restauraci Na Rybárně nebo v Paroplavbě na náplavce, kde prý upravoval text petice Několik vět. Do vinárny Blatnička v Michalské ulici, kterou otevřelo JZD Blatnička už v roce 1969, chodili umělci jako režisér Oldřich Lipský nebo herec Josef Kemr. Byla to vůbec první vinárna v centru Prahy, kde se stáčelo víno. Pivo bývalo většinou dobré, ale s vínem to bylo horší. Zahraniční značky se téměř neobjevovaly a domácí vína jako Pražský výběr nebo Ludmila nenadchla ani chutí, ani kvalitou. Když se pak někde začalo točit víno z Moravy, byla to malá senzace.
Od bufetu Koruna po kaťáka
Kdo spěchal nebo nechtěl moc utrácet, chodil do automatů neboli bufáčů. Nejznámější byl Koruna na pražském Můstku, který fungoval už před válkou. Jedlo se vestoje u pultů v neformální atmosféře. V bufetu se člověk najedl už za 3 Kčs: dršťková za 2 Kčs plus dvě housky nebo tři rohlíky za 0,90 Kčs.
Každá hospoda měla své speciality. Katův šleh čili kaťák, tedy vepřové na nudličky s cibulí, česnekem a lečem, byl typický pro dvojky a trojky. V lepších podnicích servírovali šunkové rolky s křenem. Obzvlášť oblíbená byla zmiňovaná dršťková polévka, kterou měla skoro každá druhá hospoda. Dnes už ji ale v restauracích najdete jen výjimečně. Na lístku často nechyběly ani topinky s česnekem, tlačenka s cibulí nebo plíčky na smetaně. Svíčková s houskovým knedlíkem stála kolem 10 Kčs, roštěnka podobně.
Hospody v osmdesátkách byly víc než jídelny. Lidé tam chodili klábosit, domlouvat kšefty, řešit politiku i sport. Stálí hosté mívali v některých hospodách každý svůj půllitr a hospodský si pamatoval, který komu patří. Někdy se soutěžilo, kdo vypije víc piv bez návštěvy záchodu. Štamgasti tomu prý říkali malý a velký bobr. Šest piv byl malý bobr, dvanáct velký.
Štamgasti sledují proslov prezidenta Husáka
Vesnické hospody žily ještě intenzivněji než ty městské. Byly méně formální a často hlučnější. Běžné jmeniny se slavily až do rána s harmonikou a kytarou. Občas se stalo, že kolem půlnoci přijela hlídka VB, dala si kafe a s větou typu „nedělejte tady nepřístojnosti“ zase odjela. Poslední hosté odcházeli i ve dvě nebo ve tři ráno. S pádem režimu v roce 1989 tento svět postupně zmizel. Hospody přestaly být centrem společenského života a staly se jen jedním z mnoha míst, kam si lze zajít na jídlo.
Hospody dnes pomalu mizí - především ty na vesnicích. Lidé si raději otevřou lahvové pivo doma, u televize nebo telefonu. Dnešní mladí si tu dobu už neumí představit. Nám, kteří jsme ji zažili, ale zůstaly vzpomínky, na které se nezapomíná.
Zdroj: irecept.cz | prozeny.cz | prozeny.cz
