Článek
Představte si území velikosti Jihomoravského a Olomouckého kraje dohromady. Hornatou krajinu s převážně rusínským obyvatelstvem, které po staletí žilo pod uherskou nadvládou. Místo, kde chyběla jakákoli politická zkušenost a které bylo vystaveno tvrdé maďarizaci. Taková byla Podkarpatská Rus před rokem 1918. Pro většinu Čechoslováků byl tento nejvýchodnější cíp republiky naprostou exotikou. Rychlík z Prahy do Jasiny, nejvýchodnější stanice tehdejší železnice, jel téměř osmnáct hodin a vedl do světa, který vypadal jako z jiné doby: dřevěné domky, osm kostelů v jediné vesnici a život, do něhož teprve pronikala moderní doba.
O budoucnosti Podkarpatské Rusi se ale rozhodovalo daleko odtud, v zámoří a v evropských metropolích. Klíčovou roli v připojení Podkarpatské Rusi k Československu hráli Rusíni žijící za oceánem. V USA žilo kolem 200 tisíc Rusínů, kteří utekli před maďarským útlakem a bídou. Když se rozpadalo Rakousko-Uhersko, začali uvažovat o budoucnosti své staré vlasti. Původně se přikláněli k připojení k Rusku, ale bolševický převrat v roce 1917 tyto plány pohřbil. Setrvání pod maďarskou nadvládou pro ně bylo nepřijatelné. Do hry vstoupil Tomáš Garrigue Masaryk, který se o Rusíny dlouhodobě zajímal. Mladý advokát Grigorij Žatkovič se stal jejich mluvčím a prosazoval myšlenku spojení s Čechy a Slováky. Masaryk mu slíbil, že Rusíni získají v budoucím Československu samosprávu a hranice budou vytyčeny tak, aby je uspokojily. V listopadu 1918 se členové rusínských spolků ve Spojených státech v plebiscitu vyslovili 67 procenty pro připojení k Československu, zatímco 28 procent podpořilo připojení k Ukrajině.
Podkarpatští Rusíni v tradičních krojích
Zatímco se v Americe krajanské spolky rozhodovaly o budoucnosti, v samotném kraji panoval zmatek. Na Podkarpatské Rusi vznikaly různé národní rady, které měly rozdílné představy o budoucnosti. Maďarský hrabě Károlyi se snažil zabránit ztrátě území a vyhlásil autonomní provincii nazvanou „Ruská krajina“. Na jaře 1919 se situace vyostřila, když se v Budapešti chopili moci komunisté vedení Bélou Kunem. Maďarská Rudá armáda zaútočila a obsadila zhruba třetinu Slovenska i část Podkarpatské Rusi. Poté vypukly místy krvavé boje, dokud nezasáhly dohodové mocnosti a bolševický režim v Maďarsku nepadl. V srpnu 1919 převzaly kontrolu nad Podkarpatskou Rusí československé jednotky pod velením francouzského generála. V Užhorodě začala fungovat Civilní správa pro organizaci administrativy kraje v čele s českým úředníkem Janem Brejchou.
Sliby o samosprávě zůstaly na papíře
Mezinárodní smlouvy ze Saint-Germain a Trianonu definitivně potvrdily připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Trianonská smlouva z roku 1920 vytyčila konečné hranice mezi Československem a Maďarskem. V článku 10 Saint-Germainské smlouvy se jasně uvádělo: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou.“
Ačkoliv Praha slíbenou autonomii nezavedla, pustila se do rozsáhlé modernizace. Československá správa poslala do Užhorodu desítky milionů korun na výstavbu nových čtvrtí pro úředníky. Vznikl monumentální palác Zemského úřadu, největší správní budova v celé republice. Vznikaly nové školy, nemocnice i silnice. Počet škol vzrostl z 23 v roce 1914 na 629 v roce 1934. V roce 1921 přitom umělo číst a psát jen 17 procent lidí, zatímco 80 procent se živilo zemědělstvím.
Jazyková mapa Československa z roku 1930. Podkarpatská Rus byla mnohonárodnostní oblastí
Státní investice byly brzy znát. Lidé se začali učit číst a psát, zakládali spolky a zlepšovala se i péče o zdraví. Ještě v devadesátých letech označovali někteří rusínští pamětníci období první republiky za nejlepší ve svém životě. Území mělo také strategický význam, protože díky němu republika sousedila se spojeneckým Rumunskem. Společně s Jugoslávií tvořily Malou dohodu, jejímž cílem bylo zabránit revizím hranic vytyčených po první světové válce. Nesplněný slib samosprávy se však stal zdrojem trvalého napětí. Praha odkládala jeho zavedení s tvrzením, že místní obyvatelstvo na politickou účast ještě není připraveno. První guvernér Podkarpatské Rusi Grigorij Žatkovič nakonec na protest rezignoval, protože slíbená autonomie zůstávala jen na papíře.
Vztahy mezi Prahou a Podkarpatskou Rusí komplikovala nejen chybějící samospráva, ale i sporné hranice se Slovenskem. Rusínští politici chtěli k Podkarpatské Rusi připojit i části Spiše, Šariše a Zemplína, k čemuž ale nikdy nedošlo.
Tento rozvoj i spory ale smetly události konce třicátých let. Zlom přišel s mnichovskou dohodou na podzim 1938. Oslabené Československo konečně dalo Podkarpatské Rusi samosprávu, slibovanou už dvacet let. Vedení převzal kněz Augustin Vološin a území se přejmenovalo na Karpatskou Ukrajinu. Tato radost ale trvala jen krátce. Vídeňská arbitráž z listopadu 1938 přiřkla Maďarsku jižní oblasti včetně Užhorodu a Mukačeva, a vláda se proto přestěhovala do Chustu. V březnu 1939, kdy Hitler obsazoval zbytek Československa, vyhlásila Karpatská Ukrajina nezávislost. O několik dní později ji ale ukončila maďarská okupace. Ta přinesla tvrdou perzekuci místních obyvatel a během druhé světové války bylo z regionu deportováno přes 100 tisíc Židů, většinou do Osvětimi.
Židé z Podkarpatské Rusi deportovaní do Osvětimi v květnu 1944
Sovětská anexe ukončila český sen
Na podzim 1944 dorazila s Rudou armádou kromě osvobození i nová vlna problémů. Stalin, sovětský vůdce, si uvědomil strategický význam území a nehodlal se ho vzdát. Sovětské orgány okamžitě začaly organizovat „spontánní“ hnutí za připojení k Ukrajinské SSR. „Násilím byli nuceni podepisovat rezoluci žádající připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině. Řádila zde sovětská tajná policie NKVD a pronásledováni byli všichni, kdo zachovali věrnost Československu,“ popsal historik Vladimír Černý. Černý uvádí, že NKVD na Podkarpatské Rusi zřídila šest koncentračních táborů. Pronásledováni byli i představitelé řeckokatolické církve a řada lidí byla zatčena už jen kvůli střednímu vzdělání, protože se vzdělaní lidé sovětskému režimu „nehodili“.
Jednání velmocí v Postupimi v červenci 1945. O osudu Evropy rozhodovali Stalin, Truman a Churchill
Edvard Beneš, tehdejší československý prezident, nakonec pochopil, že Stalin se Podkarpatské Rusi nevzdá, a proto 29. června 1945 podepsali v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník zahraničí Vladimír Clementis smlouvu o odstoupení tohoto území Sovětskému svazu. Představitelé Rusínů nebyli k jednání přizváni. Jednalo se o nich bez nich, podobně jako v Mnichově, a proto se začalo mluvit o „rusínském Mnichovu“. Dokument nabyl platnosti až v lednu 1946, což umožnilo tisícům obyvatel odejít do Československa.
Edvard Beneš při návratu do Prahy v květnu 1945
Po připojení k SSSR nastalo pro Rusíny období teroru. Byli označováni za Ukrajince, řeckokatolická církev byla zakázána a tisíce lidí skončily v gulazích. Sovětská politika odnárodnění těžce zasáhla rusínskou lidovou kulturu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se území stalo součástí nezávislé Ukrajiny jako Zakarpatská oblast. V devadesátých letech se mluvilo o tom, že delegace z bývalé Podkarpatské Rusi přijela do Prahy žádat o znovupřipojení k Československu a Václav Havel ji odmítl kvůli „administrativní náročnosti“. Oficiálně se to ale nepotvrdilo.
Československo Podkarpatskou Rus získalo díky rozhodnutí exilových Rusínů a mezinárodní diplomacii, ale přišlo o ni pod tlakem velmocí, nejprve Hitlera, nakonec Stalina. Příběh Podkarpatské Rusi je typický pro malé země. O jejich budoucnosti rozhodovali jiní, zatímco samotní obyvatelé neměli žádné slovo.
