Článek
Všechno začalo náhodou na novoročním večírku v roce 2003. Novinář Martin Sixsmith už byl na odchodu, když ho oslovila žena s prosbou o pomoc. Věděla, čím se zabývá, a chtěla ho seznámit s kamarádkou, která celý život žila s něčím, co nikomu neřekla. Jmenovala se Jane, pracovala ve finanční správě v St Albans a až donedávna netušila, že má bratra. O Vánocích se jí matka po několika sklenkách sherry přiznala, že kdysi porodila syna. Celých padesát let o něm neřekla nikomu ani slovo. Ani vlastní rodině. Věděla jen, že má někde v Americe bratra, kterému je asi přes padesát. Matka se o něm nikdy nezmínila. Narodil se jako nemanželské dítě, a to byla tehdy v Irsku hanba pro celou rodinu.
Osmnáctiletá dívka v klášteře
Philomena mu začala vyprávět, jak to všechno začalo. Když jí bylo šest, zemřela jí matka a otec ji poslal do klášterní školy. Zůstala tam až do dospělosti. „Šla jsem do kláštera po smrti matky, když mi bylo šest a půl a odešla v osmnácti, aniž bych věděla cokoli o životě. Nevěděla jsem, odkud se berou děti,“ vzpomínala později. V roce 1952, jako osmnáctiletá, otěhotněla. V Irsku tehdy bylo tabu mít nemanželské dítě, takže ji otec poslal do azylového domu Sean Ross Abbey v Roscrea, který vedly řádové sestry Svatých srdcí Ježíše a Marie. Právě tam porodila syna, ale sestry ji donutily podepsat souhlas s adopcí. Po porodu jí představená vynadala a pohrozila peklem, pokud o tom někdy promluví. Takové výhružky ale Philomena slýchala už od chvíle, kdy tam přišla. Jeptišky ji den co den přesvědčovaly, že si zaslouží trest a že o dítěti nesmí nikdy mluvit. Nakonec o tom neřekla nikomu – víc než padesát let.
Philomena byla jednou z tisíců irských žen poslaných do klášterů v padesátých a šedesátých letech. Katolická církev tvrdila, že svobodné matky jsou morálně zkažené a nezaslouží si vychovávat své děti. Moc církve byla tak velká, že stát se před ní sklonil a přenechal odpovědnost za matky a děti řádovým sestrám. Pro jeptišky to nebyla jen otázka hříchu a morálky, ale především peněz. Irská vláda jim tehdy platila libru týdně za každou ženu v péči a dva šilinky se šestipencí za každé dítě.
Mladé dívky směly odejít jen tehdy, pokud zaplatily sto liber, což byla suma, kterou si většina z nich nemohla dovolit. Musely proto zůstat celé tři roky, tvrdě pracovat v kuchyních, sklenících a prádelnách nebo vyrábět růžence. Veškeré výdělky šly klášteru. Nejhorší ale bylo, že se po celou dobu musely starat o své děti a navázat k nim vztah, který pak sestry bez varování přerušily. Stejně jako ostatní byla i Philomena donucena podepsat souhlas s adopcí. Na poslední chvíle s Anthonym nikdy nezapomněla. „Bože můj, moje srdce. Nechtěla jsem, aby odešel. Jen jsem je prosila a žebrala, aby mi ho nechaly. Žádná z nás nechtěla vzdát své děti. Ale co jiného jsme mohly dělat?“
O Vánocích roku 1955 Anthonyho beze slova odvedli. Philomeně nedovolili se s ním rozloučit ani ho naposledy obejmout, jen z dálky zahlédla, jak ho vedou k černému autu. Když na něj zakřičela, hluk motoru její hlas přehlušil. V tu chvíli byla přesvědčená, že se v autě postavil k zadnímu oknu a ještě ji naposledy hledal pohledem.
Dlouhé roky pátrání
Domů se už vrátit nemohla. Otec ve snaze zakrýt ostudu před veřejností všem řekl, že odešla neznámo kam. Církev ji pak poslala pracovat do jednoho ze svých domovů pro problémové chlapce v Liverpoolu. Tam se vyučila zdravotní sestrou, v roce 1959 se provdala a narodily se jí další dvě děti. Mnohokrát měla chuť jim vyprávět o ztraceném bratrovi, jenže strach byl silnější. Tajemství si nechávala pro sebe, i když na svého prvorozeného myslela každý den. Říkala o něm, že to byl nádherný, milý a tichý chlapec. Roky si lámala hlavu, jestli neskončil na ulici, nebo jestli ho neposlali bojovat do Vietnamu.
V letech 1956 až 1989 se Philomena opakovaně vracela do kláštera v Roscrea a prosila řádové sestry o pomoc. Vždy ji odmítly a připomněly jí, že kdysi podepsala závazek, že se o své dítě nikdy nebude zajímat. Nikdo jí nechtěl pomoct a měla pocit, že proti církvi nic nezmůže. Její ztracený syn Anthony mezitím vyrůstal u manželů Doca a Marge Hessových ze St. Louis v Missouri, kteří mu dali nové jméno Michael Hess. Byl to nadaný student, který se vypracoval na uznávaného právníka a jednu z klíčových postav Republikánské strany. Nakonec se stal dokonce hlavním právním poradcem Republikánské národní komise za vlády prezidenta George Bushe staršího.
Michael byl gay, ale kvůli konzervativnímu prostředí, ve kterém se pohyboval, to musel dlouho skrývat. Těžce nesl, že se navenek podílí na politice, která znevýhodňuje lidi, jako byl on sám. Jeho osobní život byl plný nejistoty a vztahových zklamání. O matce nevěděl skoro nic – ani jak se jmenovala. Jediné, co měl, byla informace, že ho adoptovali z kláštera Sean Ross Abbey v Irsku. Právě tam proto v roce 1977 a znovu v roce 1993 odjel pátrat po své biologické rodině. V obou případech ho sestry odbyly s tvrzením, že nic nevědí. Jenže ve skutečnosti velmi dobře věděly, kde žije.
Našla jen hrob
V devadesátých letech se Michaelův život začal hroutit. Alkohol, drogy a nechráněný sex pro něj byly způsobem, jak utéct před tlakem i vlastními vnitřními pochybnostmi. Právě tehdy se také nakazil virem HIV a v roce 1995 ve věku 43 let zemřel na AIDS. Před smrtí požádal, aby byl pohřben v irském klášteře, odkud pocházel. Věřil, že pokud se tam jeho matka někdy vrátí, mohla by ho najít. Na náhrobek nechal vyrýt dostatek informací, které by jí mohly pomoci.
Když se novinář Sixsmith v roce 2004 pustil do pátrání, narazil na něco, co ani on sám nečekal. Zjistil, že irská katolická církev celé roky posílala tisíce dětí americkým rodinám výměnou za vysoké částky. Každý rok stovky dětí skončily v USA bez ohledu na přání jejich matek. Philomena a novinář nakonec záhadu rozluštili, jenže v té době už bylo příliš pozdě. „Cítila jsem se, jako kdybych ho ztratila podruhé,“ popsala později okamžik, kdy se všechno dozvěděla. Philomena to ale nevzdala. Když se později setkala s jeptiškou, která jejich setkání kdysi zabránila, řekla jí jen: „Nechci vás nenávidět.“
Její příběh se stal předlohou pro úspěšný film režiséra Stephena Frearse z roku 2013. Judi Dench byla za hlavní roli dokonce nominována na Oscara. Film navíc ukázal světu málo známou kapitolu irské historie.
Philomena sice pravdu zjistila příliš pozdě, ale i přesto se rozhodla o své zkušenosti otevřeně mluvit, aby pomohla dalším lidem, kteří si prošli něčím podobným. Philomeně už bylo devadesát dva let. Přesto pořád věří, že může něčemu pomoct, a tak se snaží prosadit změnu adopčních zákonů v Irsku. Podobný osud jako ona totiž měly tisíce dalších irských matek. Mnohé dodnes neví, co se stalo s jejich dětmi, a ty děti zase pořád doufají, že jednou najdou svou skutečnou matku.
Zdroj: en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | seznamzpravy.cz | theatlantic.com | theguardian.com | Film: Philomena (2013)
