Největší masová sebevražda v dějinách: 918 lidí, včetně stovek dětí, zemřelo na příkaz vůdce sekty

Když záchranáři dorazili 18. listopadu 1978 do odlehlé části guyanské džungle, naskytl se jim pohled, který by otřásl i tím nejotrlejším člověkem. Na zemi leželo 918 těl. Muži, ženy a děti. Mnozí rodiče objímali své mrtvé potomky. Uprostřed stál neobsazený trůn a vedle něj leželo tělo muže ve slunečních brýlích s kulkou v hlavě. Byl to Jim Jones, samozvaný mesiáš, který přivedl své následovníky nejen k životu v izolované komunitě, ale nakonec i k hromadné smrti. Šlo o největší masovou sebevraždu v novodobých dějinách.

James Warren Jones se narodil v květnu 1931 v Indianě. Dětství strávil v rozvrácené rodině, což později ovlivnilo jeho vztah k lidem na okraji společnosti. Už od mládí ho fascinovala smrt. „Byl posedlý smrtí, pronášel třeba smuteční proslovy na pohřbech koček,“ vzpomínal jeho spolužák.

Už na střední škole se začal angažovat v boji za práva Afroameričanů. V roce 1955, když mu bylo čtyřiadvacet, založil skupinu Křídla osvobození, která se o rok později přerodila v Chrám lidu. Při svých projevech naplno využíval přirozené charisma a řečnický talent, kterými si získával nové přívržence. „Vše dělal s takovým zápalem, že člověk uvěřil všemu, co říkal,“ vzpomínali první členové Chrámu lidu. Zpočátku Jones stavěl na křesťanských základech a jeho organizace skutečně pomáhala, především černošskému obyvatelstvu a sociálně slabým. S manželkou dokonce jako první bělošská rodina v Indianě adoptovali černošského chlapce.

S rostoucí proslulostí si Jones troufal stále více. Své nejvěrnější následovníky přestěhoval do Kalifornie, do oblasti Redwood Valley. Na zakoupeném pozemku vytvořil uzavřenou komunitu, kde lidé hospodařili a měli dokonce vlastní zdravotní středisko. Idylický obrázek skrýval drsnou realitu. Členové komunity dřeli jako otroci, často i dvacet hodin denně bez odpočinku.

Jones se začal vydávat za převtělení historických osobností jako Lenin nebo Ježíš. Postupně zavrhl Bibli a z kazatele se stal tyran, který zcela ovládal životy svých stoupenců. „Bůh nám nepomůže, musíme si vytvořit nebe na Zemi,“ hlásal.

V době největší slávy čítal Chrám lidu až dvacet tisíc členů. Jones využil svůj vliv i v politice. Díky hlasům jeho následovníků byl v roce 1975 zvolen starostou San Francisca George Moscone, který Jonesovi později oplatil službu jmenováním do funkce předsedy Městské bytové správy.

Se vstupem na politickou scénu se o Jonese začala více zajímat média. Vyšly články, které odhalovaly praktiky Chrámu lidu plné „fyzického násilí a podivných zdrojů financování“. Jones, stále paranoidnější, začal se obávat útoků tajných služeb. V roce 1974 připravil plán na výstavbu osady v Guyaně, kam se později s tisíci následovníky přestěhoval.

Malé městečko, pojmenované Jonestown, bylo v džungli vybudováno z ničeho. Členové sekty si pěstovali vlastní jídlo a byli téměř zcela nezávislí na okolním světě. Po Jonesově příjezdu však nastala radikální změna atmosféry. Z reproduktorů zněl 24 hodin denně jeho hlas, hovořící o nelidských podmínkách v USA.

Jones začal působit nemocně, pravděpodobně v důsledku nadměrného užívání léků. Jeho proslovy byly plné fatalistických vizí a myšlenek na sebevraždu. „Říkám vám, že život je jen zpropadená nemoc. Je horší než rakovina. Existuje jen jeden lék, jak tuhle zatracenou nemoc vyléčit. Je to smrt,“ nesla se jeho slova Jonestownem.

Obyvatelé kolonie dřeli šest dní v týdnu od rána do večera. Po práci museli absolvovat několikahodinová školení v centrálním pavilonu, kde se učili o socialismu. Jones tento režim přirovnával k severokorejskému systému osmi hodin práce následovaných osmi hodinami studia. Později, když se jeho zdravotní stav zhoršil, pracovní dobu zkrátil. Všichni členové komunity museli odevzdat peníze i majetek. Plně záviseli na Jonesovi, který jim vzal pasy a kontroloval každý jejich krok.

V květnu 1978 utekla z Jonestownu jedna z členek, Deborah Blakeyová. Americkým úřadům vylíčila, jak mnoho obyvatel kolonie touží vrátit se domů a varovala, že jsou v nebezpečí. Její výpověď spolu s prosbami příbuzných členů sekty přiměla kongresmana Lea Ryana, aby v listopadu téhož roku odcestoval do Guyany a osobně vyšetřil, co se v odlehlé kolonii děje.

Během návštěvy v Jonestownu se kongresman Ryan přesvědčil, že někteří obyvatelé skutečně touží vrátit se do Spojených států. Nabídl jim pomoc a patnáct z nich se rozhodlo jeho nabídku přijmout. Situace se ale najednou zvrtla. Jeden z členů sekty se pokusil kongresmana napadnout nožem. Ochranka útočníka zneškodnila a Ryanově delegaci se s uprchlíky podařilo dostat k autům a rychle odjet směrem k letišti. Na přistávací ploše je však čekalo další drama. Zjistili, že se všichni nevejdou do jednoho letadla, a tak museli přivolat druhé. Když organizovali odlet, dorazili na traktoru s valníkem ozbrojenci vyslaní Jonesem. Bez varování začali pálit do shromážděných lidí a pět z nich, včetně kongresmana Ryana zastřelili. Po této tragédii Jones svolal všechny obyvatele Jonestownu a oznámil jim, že po smrti kongresmana už nemají jinou možnost než zemřít.

Jones, znepokojený zradou některých svých následovníků, svolal všechny obyvatele a oznámil: „Kongresman je mrtvý! Myslíte si, že nám to jen tak odpustí? To musíte být blázni. Budou tady mučit naše děti. Budou mučit naše lidi. To nesmíme dopustit. Pokud už tu nemůžeme žít, raději zemřeme v míru.“ Jeho pomocníci poté rozdali všem přítomným kelímky s pitím obsahujícím kyanid.

Nejprve jed dostaly děti. Teprve potom přišli na řadu jejich rodiče. Včetně Jonese, který se nakonec zastřelil, leželo v Jonestownu 918 mrtvých. Některé oběti nezemřely dobrovolně, byly otráveny injekcemi proti své vůli, jiné byly zastrašeny ozbrojenými strážci.

Těla obětí byla převezena zpět do USA a většina pohřbena v hromadném hrobě na hřbitově Evergreen v Oaklandu v Kalifornii. Tělo samotného Jima Jonese úřady spálily a popel rozprášili do Atlantiku. Téměř půl století po této tragédii se Guyana rozhodla udělat z místa hrůzy turistickou atrakci. Ministr turistického ruchu Oneidge Walrond tuto iniciativu aktivně podporuje: „Jednoznačně má mou podporu. Je to možné. Koneckonců, viděli jsme, co dokázala Rwanda s tou svou strašlivou tragédií.“

Místní průvodkyně Rose Sewcharran z cestovní kanceláře Wonderlust Adventures plány hájí: „Myslíme si, že už je na čase. Toto se děje po celém světě. Máme řadu příkladů temné, morbidní turistiky všude po světě, včetně Osvětimi a muzea holokaustu.“ Při masakru ztratila dvě sestry a dva synovce.

„Jen o jediný den jsem se vyhnula smrti,“vzpomíná dnes sedmašedesátiletá žena. Na otázku, co si myslí o turistických prohlídkách, odpovídá váhavě: „Guyana má určitě právo z tohoto místa profitovat. Na druhou stranu, místo, kde byli lidé dovedeni až k vlastní smrti, by mělo být bráno s úctou.“

Z opuštěného sídla dnes zbyly jen chátrající ruiny pohlcené džunglí. Místní obyvatelé během let odnesli vše užitečné. V bujné vegetaci se ukrývají jen rezavé pozůstatky traktorů a strojního vybavení. Jediným důstojným připomenutím tragédie je bílý pamětní kámen, který v roce 2009 vztyčila místní samospráva na místě bývalého pavilonu. Nese prostý nápis: „Na památku obětí tragédie v Jonestownu.“

Zdroje: idnes.cz | en.wikipedia.org | politico.com | edition.cnn.com