Článek
Když slepí „vidí“
Pacient známý pod označením TN utrpěl dvě mozkové mrtvice, které ho připravily o zrak. I přes svou slepotu byl požádán, aby se zúčastnil neobvyklého pokusu. Vědci ho požádali, aby bez použití hole prošel chodbou, v níž rozmístili různé překážky. K jejich úžasu to TN zvládl bez problémů. Vyhnul se odpadkovému koši i dalším předmětům. U jedné překážky se dokonce přitisknul ke stěně, aby se protáhl. Když se ho zeptali, jak to dokázal, jen pokrčil rameny. „Šel jsem prostě rovně,“ odpověděl. „Nevím o žádných překážkách.“
Podobně záhadný byl případ pana J., kterého přivedla vnučka k neurologovi. Po mrtvici mu zbyl jen maličký bod vidění přímo vpředu. Když ho doktor požádal, aby ukázal na jeho hůl, pan J. protestoval: „Ale já nic nevidím!“ Přesto když to zkusil, jeho prst okamžitě našel konec hole. Když mu doktor otočil hůl rukojetí k němu a požádal ho, ať ji uchopí, pan J. to bez zaváhání zvládl, i když tvrdil, že ji nevidí.
Tato schopnost se nazývá blindsight, neboli slepozrakost. Jde o schopnost reagovat na to, co oči nevidí, ale mozek přesto nějak vnímá. Termín zavedl Lawrence Weiskrantz se svými kolegy v roce 1974, když publikovali svůj výzkum v časopise Brain.
Dívka četla se zavázanýma očima
Margaret Foosová vyrůstala ve Virginii. Její táta pracoval na železnici a všiml si něčeho zvláštního. Jeho slepá dcera dokázala věci, které jiní slepci nezvládli. Uměla najít ztracené předměty a vyhýbat se překážkám. Když o tom mluvil, nikdo mu nevěřil.
Nakonec ale dostal příležitost přivést dceru na vyšetření k týmu specialistů. Margaretě zavázali oči bavlněným šátkem, a pak ještě silnou neprůhlednou páskou. Nebylo možné, aby cokoli viděla. Pak jí dali číst části textů z Bible a časopisů. Přestože nemohla vidět, dokázala text bezchybně přečíst. Rozpoznala různé předměty, které jí ukázali. Lékaři zkoušeli, jestli nepodvádí, ale nepřišli na žádný trik.
Redaktor Drew Pearson, který byl u toho, pak napsal ve svém článku: „Je jasné, že jsme pravděpodobně objevili nějakou novou schopnost lidského mozku.“ Brzy poté Margaret vystoupila v celostátní televizi v pořadu „Lidé jsou lepší, než si myslíme“, kde své umění předvedla celé Americe.
Chiasma opticum
Další případy
V roce 1956 přišla ze Skotska zpráva o čtyřletém chlapci, který dokázal „vidět“ svou vlastní kůží. Byl přijat do ústavu jako dítě s velmi omezenými vzdělávacími schopnostmi, které komunikovalo jen pomocí skřeků. Při experimentu ho posadili za zástěnu z bílých prostěradel a v různých intervalech na něj svítili barevnými světly.
Podle doktora Königa, který případ popsal, chlapec začal reagovat na barvy, naučil se mluvit, zpívat a jeho chování se výrazně zlepšilo. Dokázal rozlišovat světla a barvy kůží.
Podobný případ zaznamenal u slepého a hluchého děvčátka, které dokázalo „vidět“ v temné místnosti. Dítě se naučilo „koupat“ v paprscích barevného světla a když před něj postavili zapálenou svíčku, natáhlo k ní ruce. Bylo schopné vidět malé předměty na vzdálenost až dva metry s takovou přesností, že je mohlo uchopit, aniž by se jich dotklo.
Jak je to možné?
Neurovědci zjistili, že v mozku existuje zajímavá alternativní dráha. Když je poškozená hlavní cesta pro vnímání obrazů (primární zraková kůra), některé signály z očí si najdou jinou trasu. Místo aby šly obvyklou cestou, projdou přes oblast zvanou thalamus přímo do části mozku, která zpracovává pocity a emoce.
Tuhle alternativní dráhu potvrdil výzkum z Queenslandského institutu v roce 2024. Vědci prozkoumali snímky mozku více než 600 lidí a objevili nervovou dráhu, která spojuje oči s částí mozku zvanou amygdala (zpracovává strach a další emoce). Zajímavé bylo, že lidé s lepším propojením v této dráze lépe poznávali strach v obličejích druhých.
Proč má mozek takovou záložní cestu? Podle vědců by to mohla být pojistka pro přežití. I když člověk přijde o zrak, pořád potřebuje umět rychle rozpoznat nebezpečí. Je to jako když při povodních objíždíte zatopenou hlavní silnici po polních cestách. Nedostanete se tam tak pohodlně, ale dorazíte tam, kam potřebujete.
Podle první teorie, v případě, že se poškodí primární cesta pro přenos zrakových signálů, oči si prostě najdou jinou cestu. Místo do hlavní stanice pošlou signál do menších nádraží v mozku, která normálně řeší jiné věci.
Druhá teorie je mnohem jednodušší. I když je většina zrakové části mozku zničená, malé ostrůvky buněk mohou přežít. Jsou moc malé na to, aby člověk viděl normálně, ale stačí na to, aby zachytil nějaký pohyb nebo stín.
Třetí teorie říká, že informace o vzdálenosti a rychlosti věcí kolem nás zpracovává část mozku zvaná LGN dřív, než se dostanou do hlavní zrakové části. Když je tato část poškozená, signály si mohou najít jinou cestu a pomoct nám tak vnímat pohyb, i když „nevidíme“.
Výzkumníci zjistili, že existuje přímé spojení z oblasti LGN do části mozku V5, která vnímá pohyb. Toto spojení funguje velmi rychle, signál dorazí už za 30 tisícin sekundy. To vysvětluje, proč někteří lidé, co přišli o zrak, pořád dokážou vnímat věci v pohybu. Nemůžou poznat, co to je, ale vidí, že se něco pohybuje.
Kniha - Frank Edwards, Záhadní lidé: Lidé vidící bez očí. Nakladatelství Dialog 1993, ISBN 80-85194-81-3
