Lidská zoo v Evropě: Domorodci v klecích bavili davy ještě v 60. letech

Dnes je Ženeva symbolem lidských práv. Ještě v 60. letech tam ale fungovala zoologická zahrada, kde místo zvířat žilo přes dvě stě Afričanů. Více než dvě stě lidí ze Senegalu tehdy bydlelo jen pár ulic od hlavního náměstí města. Půl roku se lidé chodili dívat na každodenní život domorodých „herců“. Oproti dnešním zoo nebyli zavření za mřížemi. Ve svém volnu se mohli volně pohybovat po městě, což u části obyvatel vyvolávalo obavy z „černošské invaze“. Pro většinu z nich to bylo vůbec první setkání s africkou kulturou.

Ve Velké Británii se už na počátku 19. století začaly objevovat výstavy lidí z odlišných kultur, které rychle získaly na popularitě. Jedním z prvních známých případů byla Saartjie Baartmanová, jihoafrická žena přezdívaná „Hotentotská venuše“. Kvůli výrazným tělesným rysům, hlavně nezvykle vyvinutým hýždím, ji v Londýně předváděli veřejnosti zavřenou v kleci. Za dva šilinky si ji lidé mohli prohlížet, za příplatek se jí směli dotýkat nebo do ní šťouchat klackem. Když zemřela, její tělo bylo pitváno slavným biologem Georgem Cuvierem, který věřil, že anatomie černých lidí dokazuje jejich nižší vývojový stupeň. Výsledky svých pozorování prezentoval jako důkaz pro rozvoj antropologie a šíření vědeckého rasismu. Genitálie a mozek Saartjie Baartmanové pak zůstaly vystavené ve francouzských muzeích až do 70. let 20. století.

Podobná představení se brzy rozšířila po Evropě i Severní Americe. Kromě lidí z jiných kultur v nich často vystupovali i jedinci s tělesnými odlišnostmi nebo vrozenými vadami. Zpočátku se na takové produkce dívalo jako na nevkusnou podívanou, ale koncem 19. století se staly běžnou součástí národních a koloniálních výstav. První etnická expozice Núbijců proběhla v roce 1877 v Paříži a tehdy se také začal používat termín „lidská zoo“. Výstavy lidí byly natolik úspěšné, že se objevily i na světových výstavách v Paříži v letech 1878 a 1889. V umělé africké vesnici tehdy žilo na čtyři stovky domorodců a expozice se stala hlavní atrakcí, kterou navštívilo 28 milionů lidí. Mezi vystavovanými byli i domorodci z kmene Ona, přivezení z Ohňové země jako ukázka „primitivních“ kultur Patagonie.

V Německu převládla myšlenka, že tyto výstavy mají vzdělávací hodnotu a domorodce by měl mít možnost vidět každý. Proto začaly být lidské expozice začleňovány přímo do zoologických zahrad, například v Hamburku.

Myšlenka ukázat divočinu co nejvěrněji proslavila německého obchodníka se zvířaty Carla Hagenbecka. Jeho soukromá zoo v hamburském Stellingenu místo kovových mříží využívala vodní kanály a příkopy. Jeho snaha o realistické prostředí se ale postupně proměnila v něco znepokojivého. Chtěl návštěvníkům nabídnout obraz Afriky včetně jejích obyvatel, a tak k výběhům se zvířaty přibyly vesničky somálských a núbijských domorodců. Vedle severské nádrže s mroži a tuleni vznikla osada Inuitů a expozici tropického ptactva doplnili muži s tetováním z pralesů Indonésie a Sumatry.

Hagenbeckova zoo se časem změnila v temnou atrakci, kde laponští Sámové několikrát denně předváděli jízdu na losech a domorodci z Núbie pózovali s oštěpy fotografům u velbloudů a dekorativních pyramid z papírmaše. Několik rodin indiánů z kmene Siouxů a Inuitů dopadlo podstatně hůř. Během několika měsíců všichni podlehli spalničkám, proti kterým neměli žádnou imunitu. Truchlení za mrtvé, které probíhalo kolem stylizovaných indiánských týpí, tak nebylo součástí scénáře, i když to návštěvníci netušili.

Za nejponižující považují historici případy z Německa, kde byli lidé vystavováni v klecích společně s opicemi. Na sobě měli jen kus látky, aby působili co nejvíc „primitivně“. Mezi nejznámější případy patří osud třiadvacetiletého pygmeje z kmene Mbuti jménem Ota Benga. Tento bývalý lovec slonů přežil masakr v belgickém Kongu, otroctví i smrt celé rodiny. Nakonec skončil zavřený v kleci vedle orangutana v newyorské zoo. Ředitel zoo William Hornaday ho nejprve umístil k šimpanzům, později k orangutanovi a papouškovi a veřejně ho označil za chybějící článek vývoje. Tím naznačoval, že Afričané jsou v evolučním žebříčku blíže opicím než Evropané.

Jedni z prvních, kdo proti těmto výstavám veřejně vystoupili, byli duchovní z afroamerických církví. „Naše rasa je podle nás dost ponížená i bez toho, aby byl někdo z nás vystavován společně s opicemi,“ řekl reverend James H. Gordon. „Myslíme si, že jsme hodni toho, abychom byli považováni za lidské bytosti s duší.“ Starosta New Yorku George B. McClellan Jr. se ale odmítl s duchovními setkat.

Na světové výstavě v americkém St. Louis v roce 1904 vznikla rozsáhlá expozice věnovaná filipínským Igorotům. Na ploše 47 akrů byl vytvořen oplocený prostor, ve kterém žilo přes tisíc domorodců z Filipín. Návštěvníci mohli pomocí divadelního kukátka pozorovat jejich zažloutlé zuby, křivé držení těla a záměrně inscenované „barbarské“ zvyky. Pokud měli štěstí, mohli zahlédnout i takzvané krmení. Zřízenci v pravidelných intervalech házeli přes plot několik psů, které hladovějící obyvatelé expozice museli ulovit, protože jiné potravy se jim nedostávalo.

S rostoucí návštěvností se expozice v St. Louis rozšiřovala. Postupně tam přivezli i zástupce deseti různých filipínských kmenů, kteří byli drženi v zajetí a předváděni veřejnosti jako živé atrakce. Organizátoři se snažili, aby každý kmen působil jiným způsobem barbarsky. Někteří účinkující dostávali jídlo jen tehdy, když předvedli tanec, který měl v očích publika vyvolávat představu divokosti a exotiky. Od jiných se očekávalo vystupování s pomalovanými obličeji nebo předvádění uctívání totemů. Podobné výstavy byly oblíbené i v Německu, kde fungovaly až do třicátých let 20. století. Vystavovaní lidé neměli žádná práva, ale většinou se vyhnuli deportaci do koncentračních táborů, protože nebyli považováni za hrozbu pro režim. Mnozí z nich byli posláni do továren válečného průmyslu nebo do táborů pro zahraniční dělníky.

Zatímco jiné země po druhé světové válce podobné výstavy zrušily, ve Švýcarsku pokračovaly i v poválečném období. Až do šedesátých let dvacátého století uváděl národní cirkus Knie program nazvaný Völkerschauen, v němž vystupovali Inuité, katoličtí indiáni, lidé s albinismem nebo takzvaní „tajemní Egypťané“. Podle historiků se zde projevoval rozdíl mezi koloniálními velmocemi a státy, kterým se kolonie získat nepodařilo. Země s koloniální minulostí se od ní po válce většinou dokázaly alespoň částečně odstřihnout, zatímco státy bez kolonií často nepociťovaly kolonialismus jako problém. I proto se programy jako Völkerschauen udržely ve Švýcarsku mnohem déle než jinde. Ještě v roce 1958 byla na Světové výstavě v Bruselu vystavena modelová konžská vesnice, kterou obývalo téměř šest set lidí přivezených z Afriky. Během výstavy tam zemřel osmiměsíční chlapec Juste Bonaventure Langa. Podle dochovaných zpráv šlo o infekční onemocnění spojené s nedostatečnou péčí. Pohřben byl na hřbitově v nedalekém Tervurenu.

Lidské zoo sice oficiálně zanikly, ale jejich principy se objevují i v novější době. V roce 1994 Francie představila v zábavním parku Planète Sauvage inscenovanou vesnici z Pobřeží slonoviny. Později vyšlo najevo, že manažer vystupujícím zabavil cestovní pasy. V roce 2005 uspořádala Augsburská zoo „africkou vesnici“ s tradičními řemesly a kulturními vystoupeními. Kritici tehdy upozorňovali, že prezentace africké kultury v zoologickém prostředí posiluje stereotypy a podporuje její vnímání jako něčeho cizího a primitivního. Cestovní kanceláře v okolí Andamanských ostrovů navíc dodnes nabízejí výlety lodí nebo letecky nad oblastmi, kde žijí izolované domorodé kmeny. Lidské zoo tak nezmizely, jen změnily podobu. Dnes jim říkáme lidské safari.

Zdroj: en.wikipedia.org | ct24.ceskatelevize.cz | lifee.cz | idnes.cz