Mezi genialitou a zoufalstvím: Virginia Woolfová a její tragický konec v řece Ouse

Osud jí nadělil kruté rány už v dětství. Virginia, tehdy ještě jako Adeline Virginia Stephenová, přišla na svět 25. ledna 1882 v Londýně. Její otec, sir Leslie Stephen, vynikal jako uznávaný literární kritik, matka Julie Jacksonová byla známou krasavicí z vyšší společnosti. Pod jednou střechou s nimi žily i děti z předchozích manželství obou rodičů, což vedlo k napjaté atmosféře v rodině.

Přestože Virginia pocházela z vysoce postavené rodiny viktoriánské Anglie, její dětství nebylo šťastné. Na rozdíl od svých bratrů, kteří směli studovat na univerzitě, Virginia jako dívka takovou možnost nedostala. Proto se vzdělávala sama prostřednictvím rodinné knihovny. Virginia měla literární talent už od dětství. Když jí bylo devět, začala společně se sourozenci vydávat rodinné noviny Hyde Park Gate News.

Když jí bylo třináct let, zasáhla její život první tragédie. Tehdy zemřela její milovaná matka a Virginia se poprvé psychicky zhroutila. O dva roky později přišla i o nevlastní sestru Stellu, která převzala roli matky.

Traumata mladé Virginie ještě zhoršilo sexuální zneužívání ze strany nevlastních bratrů Geralda a George Duckworthových. George ji navíc psychicky týral. V tehdejší době se o podobných věcech nesmělo mluvit, takže Virginia musela svá trápení držet v sobě. To její už tak nalomenou psychiku zlomilo úplně.

„Perské ženy byly vyčleněny z lidského rodu a dány na úroveň dobytka a zvířat. Celý svůj život prožívají zoufalství ve vězení, jsou zdrcené svými hořkými ideály,“ napsala později ve svých pamětech, kde ostře kritizovala postavení žen v tehdejší společnosti.

Po smrti otce v roce 1904 se Virginia s bratry a sestrou přestěhovala do londýnské čtvrti Bloomsbury. Tady vznikla slavná skupina intelektuálů Bloomsbury Group, které byla Virginia součástí. Mezi její členy patřili umělci, spisovatelé a filozofové, kteří porušovali společenské konvence viktoriánské doby a diskutovali o literatuře, umění, politice a feminismu.

V roce 1912 se Virginia provdala za spisovatele a politologa Leonarda Woolfa. Jejich vztah stál více na vzájemném obdivu a duševní blízkosti než na milostné vášni. Leonard se stal jejím nejbližším spojencem. Trpělivě zvládal její nálady, vášnivě s ní debatoval o literatuře a oddaně se o ni staral v těžkých chvílích její nemoci. O rok později se Virginia dozvěděla, že kvůli svému zdravotnímu stavu by neměla mít děti. To pro ni byla další těžká rána, protože děti milovala.

V roce 1917 manželé Woolfovi založili nakladatelství Hogarth Press, kde Virginia mohla vydávat své práce. První román Plavba vydala v roce 1915, ale svůj typický modernistický styl, založený na proudu vědomí, naplno rozvinula až v pozdějších dílech, jako jsou Jákobův pokoj (1922), Paní Dallowayová (1925), K majáku (1927) a Vlny (1931).

Virginia se nikdy netajila city k ženám, a právě vášnivý románek se spisovatelkou Vitou Sackville-Westovou pro ni byl osudový. Poprvé si padly do oka na večeři v roce 1922. Přátelské konverzace a vzájemné návštěvy postupně přerostly v cosi hlubšího a v roce 1926 Virginia poprvé poznala, jak chutná zakázané ovoce skutečné vášně.

Vztah s Vitou Virginii inspiroval k napsání fantaskního románu Orlando (1928), který sleduje život hlavní postavy procházející různými staletími a měnící pohlaví. Pro Virginii byl vztah s Vitou duchovním spojením, zatímco Vita ho vnímala spíše tělesně. Po dvou letech Vita vztah ukončila, což vedlo k tomu, že se Virginii opět vrátily deprese.

Leonard věděl o jejích milostných vzplanutích k ženám, ale místo žárlivých scén projevoval neobvyklé pochopení. Možná právě tato neobyčejná tolerance a vzájemná důvěra udržely jejich vztah pohromadě navzdory všem bouřím až do tragického konce Virginie.

Woolfová nekompromisně bourala mýty o mužské nadřazenosti své doby. Woolfová ve svých textech důrazně kritizovala společenské nerovnosti a otevřeně vyjadřovala feministické myšlenky. V eseji Vlastní pokoj (1929) tvrdí, že žena potřebuje finanční nezávislost a soukromý prostor, aby mohla psát. Svoji tezi vyjádřila slavnou větou: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud se chce věnovat literatuře.“

V době sílící hrozby fašismu napsala pacifistickou esej Tři guineje (1938), v níž propojila feminismus s odporem k autoritářským režimům a militarismu. Tvrdila, že válka je záležitostí mužů a že ženy by se jí neměly účastnit, což v době, kdy Británii ohrožovalo nacistické Německo, nebylo pochopeno.

Démon duševní nemoci ji pronásledoval celý život. Po obdobích silných depresí přišly chvíle plné tvůrčí energie. Její mysl se pohybovala mezi propastí beznaděje a vrcholy nespoutané fantazie. Několikrát se dobrovolně dostala na samou hranici smrti. Polykala tabletky, aby umlčela nesnesitelné hlasy v hlavě, které jí nedovolily psát.

Během druhé světové války se její stav znovu zhoršil. S manželem se zapojili do protifašistického odboje a Virginie si byla vědoma, že pokud Hitler obsadí Británii, budou zatčeni a popraveni. Práce na poslední knize Mezi akty ji vyčerpala a v březnu 1941, když cítila, že se blíží další duševní krize, se rozhodla ukončit svůj život.

V březnu 1941 Virginia opustila svůj dům v Rodmellu, s kapsami napěchovanými kameny, naposledy se podívala na krajinu Sussexu a vkročila do studené řeky Ouse. Bylo jí 59 let. V dopise na rozloučenou manželovi napsala:

„Nejdražší, jsem si jistá, že se znovu zblázním. Cítím, že už nemůžeme projít dalším z těch strašných období. A tentokrát se neuzdravím. Začínám slyšet hlasy a nemohu se soustředit. Dělám tedy to, co se mi zdá nejlepší. Dal jsi mi největší možné štěstí. Byl jsi ve všech ohledech vším, čím kdo mohl být. Nemyslím, že by dva lidé mohli být šťastnější, než jsme byli my.“

Virginia Woolfová zůstává významnou postavou světové literatury. V 70. letech ji znovu objevily feministické spisovatelky a její knihy se opět dostaly do centra pozornosti. Dodnes patří mezi nejdůležitější autorky 20. století a její romány vycházejí v překladech po celém světě.

Zdroj: cs.wikipedia.org | reflex.cz | en.wikipedia.org | nasregion.cz