Nacistická bestie Ilse Koch: Kůže mrtvých zdobila její domov, syn si kvůli matce raději vzal život

V saských Drážďanech přišla 22. září 1906 na svět Margarete Ilse Köhlerová, žena, která za sebou později zanechá jednu z nejtemnějších stop v dějinách. Po studiu obchodní školy pracovala jako účetní, ale ekonomická krize počátku 30. let ji přivedla do náruče nacismu, když v roce 1932 vstoupila do NSDAP.

Osudovým se jí stalo setkání s Karlem-Otto Kochem v roce 1934, ke kterému došlo při aktivitách místní skupiny SS. Nejdříve následovala svého budoucího manžela do tábora Sachsenhausen u Berlína, kde se v roce 1937 konala jejich svatba. Ještě téhož roku oba přesídlili do nově zřízeného tábora Buchenwald poblíž Výmaru, kde Karl převzal pozici velitele a Ilse dostala příležitost ukazovat svou moc.

Zatímco tisíce vězňů pomalu umíraly hladem za ostnatými dráty, manželé Kochovi si dopřávali život v nepředstavitelném přepychu. Usadili se v honosné třípodlažní vile přímo v areálu tábora, kde je často navštěvovali vysocí důstojníci SS, včetně samotného Heinricha Himmlera. Pro osobní potěšení Ilse, která byla vášnivou jezdkyní, nechal její manžel vybudovat nákladnou jezdeckou halu, která stála astronomických čtvrt milionu říšských marek. Na její stavbě museli pracovat vyčerpaní vězni, z nichž mnozí tuto práci zaplatili vlastním životem, zatímco Ilse si užívala projížďky na svém koni.

V táboře se Ilse Koch plně oddávala své touze po moci, kontrole a sadistickému potěšení z ponižování a týrání vězňů. Bývalý vězeň Kurt Sitte, který později po osvobození podal svědectví o jejím chování, vypověděl: „Kdykoliv se přiblížila k nějaké skupince vězňů, kteří pracovali v okolí jejího domu nebo domů jiných důstojníků, dozorci se okamžitě k vězňům začali chovat násilnicky a mlátili je nebo je bičovali ještě brutálněji než obvykle. Ilse Kochová u toho mnohdy stála třeba hodinu a užívala si ‚podívanou‘. Častokrát se do trestání vězňů také zapojila a švihala je jezdeckým bičíkem, když šla zrovna do jízdárny.“Jeho slova potvrzovalo mnoho dalších svědků, kteří mluvili o jejím potěšení z utrpení druhých.

Vězni pro ni vymysleli řadu přezdívek, kterými vystihovali její charakter, nejčastěji „Bestie z Buchenwaldu“ nebo „Čarodějnice“. Proslula nejen svou každodenní krutostí, ale i údajnými perverzemi. Jedno z nejhorších obvinění bylo, že si vybírala vězně s nápadnými tetováními, po jejichž smrti měla jejich kůži používat k výrobě různých předmětů, jako například stínítka na lampy, pouzdra na knihy nebo rukavice. Tato obvinění se však během pozdějších soudních procesů nikdy nepodařilo jednoznačně prokázat, přestože několik svědků pod přísahou tvrdilo, že takové předměty viděli.

Co se však soudu podařilo bez jakýchkoliv pochybností prokázat, byly její pravidelné fyzické útoky na vězně, kruté bičování a systematické podávání hlášení proti těm, kteří se jí nějakým způsobem znelíbili nebo na které se zaměřila její perverzní pozornost. Minimálně v jednom dokumentovaném případě takové její hlášení vedlo po krutém mučení ke smrti vězně. Ilse Koch ráda trávila čas organizováním okázalých večírků ve své vile, kde tekl alkohol proudem a kde se se svým manželem a důstojníky SS oddávala nezřízeným orgiím, zatímco za zdmi jejich přepychového sídla vězni umírali vyčerpáním a podvýživou.

V roce 1941 se nad Kochovými začaly stahovat mračna. Josias von Waldeck-Pyrmont, vysoce postavený důstojník SS, odpovědný za dozor nad Výmarem, zahájil interní vyšetřování proti Karlu Kochovi kvůli narůstajícím podezřením z rozsáhlé korupce a osobního obohacování. Ačkoliv byl Koch na přímý rozkaz Heinricha Himmlera nejprve propuštěn a pouze přeložen do jiného tábora, neutekl svému osudu nadlouho. V srpnu 1943 byli oba manželé zatčeni na základě nového vyšetřování vedeného nekompromisním SS soudcem Konradem Morgenem, který odhalil jejich nezákonné aktivity včetně zpronevěry, korupce a vražd vězňů s cílem zabránit jim ve svědectví.

Karl-Otto Koch byl za svoje zločiny a rozsáhlé krádeže odsouzen k trestu smrti. V dubnu 1945, jen pár dní před osvobozením tábora, ho popravili přímo na dvoře Buchenwaldu. Ilse původně spravedlnosti unikla, protože ji po krátkém věznění pro údajný nedostatek důkazů propustili. Její svoboda ale netrvala dlouho. V červnu 1945 ji na ulici v Ludwigsburgu poznali bývalí vězni a okamžitě ji udali americkým úřadům.

Ilse stanula v roce 1947 před americkým vojenským soudem v Dachau jako jediná žena mezi třiceti obžalovanými z Buchenwaldu. Žalobce William Denson ji popsal jako „Nebyla to normální ženská, spíš něco jako stvoření z jiného, trýzněného světa.“ Během soudu vyšlo najevo, že je Ilse těhotná, což mnohé pobouřilo, vzhledem k tomu, že byla celou dobu v izolaci. Ve věznici v říjnu 1947 porodila syna Uweho, kterého měla s jiným německým vězněm.

Vojenský soud ji poslal za mříže na doživotí, jenže generál Lucius Clay jí v roce 1948 trest zkrátil na pouhé čtyři roky. Odůvodnil to tím, že nebyly důkazy pro obvinění z výroby předmětů z lidské kůže. Americká veřejnost zuřila. Noviny jako Miami Herald se ptaly: „Ve jménu spravedlnosti a slušnosti, co ‚dalšího‘ potřebuje armáda, aby Ilse uvěznila a nechala ji tam?“ Protestní průvody zaplavily ulice, veteráni nosili na demonstracích lampová stínítka a požadovali spravedlnost.

Pod tlakem veřejného pobouření a zvláštního senátního vyšetřování byla Ilse ihned po propuštění v říjnu 1949 znovu zatčena, tentokrát německými úřady. Následoval sedmitýdenní proces s 250 svědky. Sama Ilse během procesu prohlásila, že „nikdy v Buchenwaldu neviděla nic, co by mohlo být proti lidskosti.“ Soud byl ale jiného názoru. V lednu 1951 ji odsoudil na doživotí za podněcování k vraždě a týrání vězňů.

S Karlem měla Ilse tři děti narozené přímo v Buchenwaldu: syna Artwina, dceru Gisele a malou Gudrun, která zemřela jako kojenec. Děti vychovávala hlavně manželova sestra, zatímco Ilse podle výpovědí raději holdovala alkoholu.

Její nejstarší syn se stal další obětí nacistické minulosti svých rodičů. Artwin nemohl dál žít s hanbou a v roce 1964 spáchal sebevraždu.

Nejmladší syn Uwe, odebraný hned po narození, se o své pravé matce dozvěděl až jako teenager. Přesto ji od roku 1966 začal navštěvovat ve vězení. Jejich vztah byl ale krátký, protože psychický stav Ilse Koch se v izolaci začal zhoršovat. Trpěla silnými halucinacemi a byla přesvědčená, že ji bývalí vězni pronásledují až do její cely.

Dne 1. září 1967 udělala definitivní tečku za svým životem. Ve věku 60 let se ve věznici v Aichachu oběsila na prostěradle. Synovi Uwemu zanechala poslední vzkaz: „Není jiná cesta. Smrt je pro mě vysvobozením.“

Po čtyřech letech se Uwe pokusil o nemožné, očistit jméno své matky. V roce 1971 poskytoval tisku dokumenty od jejího právníka a argumentoval vlastními dojmy z jejich krátkého vztahu. Marně. Jméno Ilse Koch zůstalo navždy spojeno s bestiálními zvěrstvy a krutostí, která překonávala i mnohé mužské dozorce nacistických lágrů.

Zdroj: cs.wikipedia.org | zoom.iprima.cz | lifee.cz | en.wikipedia.org | britannica.com