Nechala zmrzačit soupeřku, aby se dostala na olympiádu. Tonya Hardingová za to zaplatila kariérou

Nancy Kerriganová po tréninku procházela chodbou haly v Detroitu, když ji neznámý muž udeřil železnou tyčí do kolene. Kamera na místě zachytila její výkřik bolesti: „Proč? Proč? Proč?“ Byl 6. leden 1994 a Amerika stála na prahu jednoho z největších skandálů v dějinách sportu.

Útok na Nancy Kerriganovou obrátil pozornost médií i veřejnosti k její největší soupeřce – Tonyi Hardingové. Ta pocházela z úplně jiného světa než ostatní krasobruslařky. Vyrůstala v chudých poměrech v Portlandu, často se s rodinou stěhovala a někdy dokonce žili v autě. Její matka LaVona byla tvrdá žena, která malou Tonyu pravidelně bila. „Nebylo snad jediného dne v týdnu, kdy bych nebyla zmlácená,“ vzpomínala později Hardingová. Když jí bylo deset let, matka po ní dokonce hodila nůž na maso. Přesto právě ona přivedla čtyřletou Tonyu na led. Tam se ukázalo, že má velký talent.

Měla sílu a atletickou postavu, která jí umožňovala skákat tak jako žádná jiná Američanka před ní. V roce 1991 jako první žena z USA zvládla trojitý axel. Jenže Tonya nevypadala jako typická krasobruslařka. Kouřila, řídila náklaďák, nosila džíny a flanelové košile. Zatímco ostatní působily jako princezny, ona připomínala rváče. Trenéři se ji snažili změnit, přimět ji, aby nosila šaty a chovala se jako dáma. Jenže Tonya zůstávala sama sebou.

Nancy Kerriganová byla úplný opak. Elegantní, upravená, působila uhlazeně. Mediím se líbila, sponzoři po ní šíleli. Měla všechno, co Tonye chybělo. Obě bruslařky soupeřily o jediné místo v olympijském týmu pro hry v Lillehammeru 1994. Hardingová věděla, že má lepší techniku, ale pozornost si vždycky získala Kerriganová. Média jejich soupeření líčila jako souboj krásky a rebelky, princezny a outsiderky. Tonya měla pocit, že ji ostatní hodnotí podle toho, odkud pochází.

V lednu 1994 se v Detroitu konal americký šampionát. Nancy právě skončila trénink a procházela chodbou haly, když ji napadl maskovaný muž se skládací železnou tyčí a udeřil ji do kolene. Útočníkem byl Shane Stant, kterého najali lidé z okruhu Tonyi Hardingové. Televizní štáb, který byl nedaleko, zachytil její bolestný výkřik. Koleno sice nebylo rozdrcené, ale utrpěla bolestivé pohmoždění. Zranění jí nedovolilo nastoupit do soutěže. Tonya vyhrála zlato a tím si zajistila místo v olympijském týmu. Přesně podle plánu.

Vyšetřování se rozjelo okamžitě. Během několika dní bylo jasné, že útok nebyl náhoda. Policie brzy zjistila, kdo za celým plánem stál: Tonyin bývalý manžel Jeff Gillooly, její bodyguard Shawn Eckardt a dvojice útočníků Shane Stant a Derrick Smith. Stant Nancy přímo napadl, Smith zajišťoval logistiku. Jako první se zlomil Gillooly. Svedl vinu na Tonyu a tvrdil, že o všem věděla a pomáhala mu plán vymyslet. Hardingová to popírala. Říkala, že se o útoku dozvěděla až později a bála se mluvit. „Doufám, že všichni pochopí. Udávám někoho, na kom mi záleží. Teď vím, že Jeff je do toho zapletený. Je mi to líto,“ řekla vyšetřovatelům. Nakonec přiznala. O útoku věděla krátce po něm, ale neřekla nic. Soud ji uznal vinnou ze spiknutí s cílem mařit vyšetřování. S Gilloolym žila roky v násilí a strachu. Opakovaně ho nahlašovala, žádala ochranu, ale vždycky se vrátila. Měla z něj strach, ale zároveň na něm byla citově i finančně závislá. Možná věděla víc, než přiznala. Bála se ho natolik, že raději neudělala nic.

Na olympiádě v Lillehammeru sledoval celý svět souboj dvou žen, které byly úplné protiklady. Nancy se dokázala dát dohromady natolik, že její tým požádal o možnost, aby mohla na olympiádu odcestovat. Olympijská komise rozhodla, že na hry odcestují obě krasobruslařky. Tonya tehdy ještě nebyla oficiálně obviněná a americký výbor se kvůli obavám z právních sporů neodvážil zasáhnout. Média z jejich příběhu udělala senzaci. Televizní pořady rozebíraly každý pohyb, bulvární titulky živily spekulace a napětí. Nancy se stala hvězdou reklam a později i hlavní tváří lední show Disney On Ice. Tonya naopak čelila lavině útoků. V televizích z ní byla karikatura, v novinách zrádkyně sportu a lidé ji odsoudili ještě dřív, než vůbec stihla na led vkročit.

V šatně norské haly seděly obě ženy blízko sebe, ale prohodily spolu jen pár slov. Nancy se soustředila na svůj výkon. Tonya působila nejistě a nervózně. Během volné jízdy se jí rozvázala brusle a musela žádat o opakování. Nakonec skončila osmá. Kerriganová si odvezla stříbrnou medaili, i když mnozí čekali zlato.

V březnu 1994 Tonya Hardingová přiznala vinu za maření vyšetřování. Soud jí uložil tři roky podmíněně, pokutu 160 tisíc dolarů, 500 hodin veřejně prospěšných prací a doživotní zákaz soutěžního krasobruslení v rámci amerického svazu. Její sen tím definitivně skončil. Jeff Gillooly dostal dva roky vězení, stejně jako další muži zapojení do plánování útoku. Tonya se jako jediná vězení vyhnula, ale přišla o kariéru a stala se terčem posměchu i nenávisti. Hledala nové uplatnění. Nějakou dobu se věnovala boxu, kde si připsala tři výhry a tři prohry. Objevila se i v několika reality show a jednou hostovala v pořadu Saturday Night Live. K bruslím se sice ještě několikrát vrátila, ale opravdový comeback nepřišel. Až v roce 2017 změnil film Já, Tonya pohled na její příběh. Nevykreslil ji jako chladnou intrikánku, ale jako dívku, která vyrůstala v prostředí plném násilí a bídy. Naznačil, že za jejími rozhodnutími možná nestála snaha zničit soupeřku, ale spíš zoufalý pokus přežít v krutém světě.

Snímek překvapil nejen filmové recenzenty, ale i obyčejné diváky, kteří Hardingovou do té doby vnímali jinak. Začalo se mluvit o tom, že možná nebyla viníkem, ale spíš obětí okolností. Film se vrátil k jejímu dětství plnému strachu a ukázal i temné prostředí, ze kterého pocházela. Po uvedení filmu někteří lidé začali volat po tom, aby byl Tonye doživotní zákaz alespoň symbolicky zrušen. Margot Robbie získala za hlavní roli nominaci na Oscara a příběh se znovu dostal do centra pozornosti. V roce 2014 Nancy Kerriganová prohlásila, že Tonye odpustila. „Je čas, abychom se všichni zaměřili na své rodiny a pokračovali dál.“ Jak velký podíl na všem skutečně měla, dodnes není jasné. Jedni v ní vidí chladnou spolupachatelku, druzí ztracenou dívku, která se nedokázala ubránit lidem kolem sebe. Jisté je jen to, že její kariéra skončila v momentě, kdy teprve mohla začít.

Zdroj: en.wikipedia.org | reflex.cz | en.wikipedia.org | livenowfox.com | en.wikipedia.org | biography.com | dokument Truth and Lies: The Tonya Harding Story, části 1–3, dostupný na YouTube